České kluby jsou v Lize mistrů jen komparz. Neumí kličkovat, nestřílí góly

Loni Sparta čtyři body z osmi zápasů, 21 inkasovaných gólů. Letos Slavia ještě o bod méně, žádná výhra a na závěr bolavá porážka 1:4 na hřišti kyperského Pafosu.

Třebaže nablýskaná Liga mistrů revolučně změnila formát, který by podle papírových předpokladů mohl finančně slabším klubům vyhovovat, protože nenarážejí jen na samé fotbalové giganty, největším tuzemským značkám to zatím žádné velké štěstí nepřineslo.

Taky vás zaráží, jak neprůbojně se české kluby projevují?

Ve chvíli, kdy se Slavia nepovedeným utkáním s Pafosem loučila s další neslavnou návštěvou v Champions League, hledaly Seznam Zprávy důvody, kde je chyba.

Proč loni skončila Sparta v dlouhatánské tabulce šestatřiceti týmů šestá od konce a Slavia letos ještě níž? Vždyť horší byl už jen španělský Villarreal a Kajrat Almaty z Kazachstánu.

Proč ve vysněné soutěži, která generuje stovky milionů korun, platí české kluby za otloukánky?

„Slýcháme názory, že pro české kluby by Evropská liga byla vhodnější, s čímž se vlastně dá souhlasit. Ale copak jde odmítnout Liga mistrů?“ prohlásil slávistický vůdce Tomáš Holeš v nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Jistě, Liga mistrů je odměna, pro většinu českých fotbalistů jeden z vrcholů kariéry. Znělkou počínaje, velkými zážitky a štědrými bonusy konče.

Jenže… Až na sedm bodů, které během podzimu 2018 vybojovala Viktoria Plzeň, každá z posledních účastí končí hořkým potvrzením, že tahle soutěž je prostě pro jiné.

Za posledním převratným úspěchem v novém tisíciletí se musíme vrátit do sezony 2001/02, v níž nadchla sparťanská eskadra. Vzpomínáte? Trenér Jaroslav Hřebík, vystudovaný stavební inženýr, cepoval svůj tým natolik, až začal být hráčům protivný. Než se začali bouřit, makali jako fretky. Drsný útočník Hartig překvapil neúnavností, reprezentanti Grygera, Labant, Jarošík, Hübschman nebo Sionko potvrzovali evropskou úroveň a precizní brankář Čech se rovnou zhoupl za slávou.

Od té doby už se nestalo, že by český tým skutečně konkuroval těm nejlepším.

Sparta tehdy dvakrát vyškolila Feyenoord Rotterdam, nejen na umělecký dojem předčila Spartak Moskva a prohrála jediný zápas ze šesti, konkrétně ten poslední. Doma s nadupaným Bayernem Mnichov, když si dal stoper Novotný vlastní gól.

Po postupu do osmifinálové skupiny, což byl tehdejší mezistupeň před čtvrtfinále, Sparta vyšperkovala jízdu památným soubojem (2:3) s Realem Madrid. Královský soupeř nasadil Zidana, Figa, Raúla nebo Roberto Carlose a čelil ryzímu nadšení. Sparťané vyhráli ve všech statistikách. Jen na góly ne.

Na další extra moment se čeká. Pokud za něj nepovažujete ojedinělé výstřelky.

Třeba vymodlenou výhru Sparty nad Laziem Řím (prosinec 2003), kterou v poslední vteřině trefil hlavičkující útočník Kincl.

Nabízí se taky pohádková remíza Plzně s AC Milán (prosinec 2011), protože Viktoria ještě v 88. minutě prohrávala 0:2.

Do stejného šuplíku s momentální euforií patří vítězství Plzně nad AS Řím (prosinec 2018) nebo remízy Slavie na Interu Milán a v Barceloně z podzimu 2019.

Ale jestli hledáte důkaz o konkurenceschopnosti, která by trvala déle než jeden, dva zápasy, nepomůže vám ani lupa. Poslední dvě sezony mluví za všechno.

Rozhodně se nedá říct, že je to navoněná bída, takový odsudek se nehodí. Liga mistrů je z českého pohledu dárek, který potěší, leč celkově nenadchne. Vzhledem k tomu, že příští šampion má vstupenku mezi elitu díky parádnímu národnímu koeficientu znovu zajištěnou, nedá se očekávat, že nastane průlom.

Je téměř jisté, že na plese boháčů zůstanou české fotbalové popelky dál na ocet.

„Když nastoupí Slavia proti Barceloně nebo Arsenalu, je to stejné, jako když chce na závodní dráze fiat dohonit rozjeté ferrari. To si řekněme na rovinu,“ tvrdil agent Jiří Müller v posledním díle podcastu MVP.

Zároveň je nutné připomenout, že třeba francouzský Brest, který aktuálně trčí ve spodní části ligové tabulky, před rokem srdnatě atakoval evropskou elitu. Nebo Karabach z Ázerbájdžánu letos. Nad jeho výsledky žasnete, protože podle předpokladů se měl motat zhruba kolem Slavie. Norský klub Bodø/Glimt na umělé trávě u polárního kruhu před týdnem pokořil miliardáře z Manchesteru Citu. Při pohledu na statistiky zcela zaslouženě.

A kyperský Pafos při své historické premiéře mezi smetánkou? S devíti získanými body se dotýkal senzačního postupu. Slavii přemohl především kvalitou a šikovností ve finální fázi, která se nejvíc projevila, když hosté přišli po necelé hodině o obránce Bořila. Obvyklý kapitán nastoupil jako náhradník a vyloučili ho po 183 vteřinách, což je rekord Ligy mistrů.

Zatímco u jiných outsiderů nezřídka rezonují nečekaně dobré výsledky, k českým fanouškům podobné zážitky už velmi dlouho nedorazily.

Proč? S dovolením použijeme slova experta Jakuba Kadrnožky z analytické společnosti Opta, která se snaží vysvětlit fotbal podle dat. Navíc takzvanou fotbalštinou, která nezní úplně v souladu s češtinou.

„V Lize mistrů především, ale i dalších evropských soutěžích, je potřeba se snažit hrát dominantnější fotbal, to znamená více se držet na míči přes kombinaci a z toho vyplývající pohyb. To úzce souvisí s technikou hráčů pod tlakem a je to navázáno i na hru jeden na jednoho, která vytváří v dnešním fotbale převahu. V neposlední řadě je potřeba střílet branky, proměňovat šance,“ nadechl se analytik.

Po chvíli pauzy myšlenku dokončil: „Není to jednoduché, ale týmy se srovnatelnými rozpočty našich klubů jako Bodø nebo Karabach ukazují, že to jde. Začít musíme v lize a tento způsob hry mít minimálně na stejné prioritě jako intenzivní, fyzickou a přímočarou hru, tak aby kluby byly více vyvážené a měly plán b, plán c.“

Co si pod tím představit, pokud taky nechcete reagovat ve fotbalštině?

Hráči v českých klubech, když narazí na extratřídu:

Především Slavia by o tom mohla vyprávět. Pod trenérem Trpišovským, jenž si zakládá na enormním nasazení a častokrát se snaží soupeře honit po celém hřišti, doplácí na nedokonalosti v rozehrávce. „Stejně se snažíme hrát taky v české lize. Ale co nám prochází tam, neprochází v Lize mistrů, protože čelíme daleko větší kvalitě,“ říká kouč.

Ano, taková je pravda, která se naposledy potvrdila také na Kypru.

Můžete mít při losování krásnou vizi, jak se prokoušete do vyřazovací fáze, ovšem pohled do reality prozatím bolí.

Slávista Holeš namítá, že pro zápasy v Lize mistrů je podstatnější pocit z vlastního výkonu než konečný výsledek: „Je to ohromná zkušenost, když se můžete poměřit s nejlepšími. Věřím, že to spoustě kluků pomůže, porostou, zlepší se, logicky z toho může profitovat reprezentace.“

Jenže koho by bavilo pořád nevyhrávat? Být devatenáct zápasů bez vítězství je alarmující série. Nemluvě o tom, že jde taky o peníze. Za každou výhru v aktuální ligové fázi dostal klub zhruba 52 milionů korun, za remízu 17 milionů. Slavia tedy inkasuje za tři remízy zhruba 51 milionů.

Jak to udělat, aby to příště bylo lepší? Ponechat si hladové zapálení a odvahu, zároveň se poučit a zapracovat na svých hendikepech.

Zaprvé: být schopnější v držení míče a kombinační jistotě. To je největší bolest tuzemských celků.

Co vidíte pouhým okem, to potvrdí data společnosti Opta: „Sparta v minulém ročníku měla vůbec nejnižší průměrné držení míče (32,9 %), což bylo o celé čtyři procentní body méně než první tým před nimi - Sturm Graz (37 %). Slavia se svým fyzičtějším stylem se nenechala až tak výrazně zatlačit (44,9 %), nicméně u obou týmů masivně chyběl smysluplný element, čili přihrávky.“

Sparta měla v průměru 313 přihrávek na utkání, Slavia byla jen o fous lepší. Oba kluby se krčily za všemi konkurenty.

I kdyby přihrávek bylo víc, pro úspěch je nezbytné, aby byly přesné a přinášely užitek. I v tom byli sparťané a slávisté nejhorší. „Oba týmy se jen zřídka dostávaly do situací, kdy by si vyměnily míč alespoň desetkrát (Sparta 5,1 na zápas; Slavia 2,9 na zápas). A už vůbec se nestávalo, že by si tím způsobem vytvořily situaci ke střele nebo doteku v šestnáctce,“ zdůraznil analytik Kadrnožka ještě před výkopem na Kypru.

Snad nemusíme dodávat, že právě přesnost v pokutovém území, čili ve finální pasáži hřiště, zápasy rozhoduje. Slavia měla proti Pafosu tři vynikající šance během prvního poločasu, leč proměnila až tu čtvrtou, když stoper Chaloupek vyrovnával na 1:1.

S nedostatkem kombinace u českých klubů souvisí výrazně přímočará hra. Ta byla především doménou Slavie, která měla nejvyšší rychlost v průměru ve vertikálním přechodu ve svých sekvencích (2,09 metrů za vteřinu).

Jinými slovy: první myšlenkou týmu je, aby se co nejrychleji (a nejlépe dlouhou přihrávkou) dostal do útočného postavení. Jenže tady obvykle vzniká zádrhel v tom, že se během svižnější hry projevuje nekvalitní technika a kostrbatost. Hráči pod tlakem času a soupeře dělají chyby daleko častěji než konkurence.

Těžko proto překvapí, že Slavia v pěti zápasech po sobě nevstřelila ani gól (Inter Milán, Atalanta Bergamo, Arsenal, Bilbao, Tottenham). Když půst konečně protrhla proti Barceloně (prohrála 2:4), oba góly si připsala po rohových kopech, nikoli po vypracovaných kombinacích. A to si ještě Robert Lewandowski vstřelil vlastní gól.

S jistou dávkou jízlivosti se dá konstatovat, že zatímco Liga mistrů je plná pohledného fotbalu, který skutečně baví, české týmy se o to většinou jen marně snaží.

Hlavní obžalobou jsou statistiky vstřelených gólů, vyprodukovaných šancí a soubojů jeden na jednoho. Ne že by se třeba slávisté vůbec nepokoušeli o dribling, byli však velmi málo úspěšní (31,5 %). To stejné platí u pokusů o kličku.

Tím pádem se ve výčtu negativ logicky dostáváme k údaji zohledňujícímu počet metrů, které fotbalisté uběhnou s míčem k brance soupeře. Další zásadní ukazatel při cestě za (ne)úspěchem. Sparta si před rokem připsala průměr 384 metrů na zápas, Slavia byla ještě o krůček pozadu.

„Je tedy zřejmé, že přímočarost českých klubů je víceméně založená na nákopech a přihrávkách dopředu,“ vidí analýzy.

Propracované akce, kterými se pyšní Barcelona, Arsenal, Paříž, Liverpool a další mocné značky, jsou pro domácí zástupce vesměs nezrealizovatelné.

Můžeme se samozřejmě bavit o tom, jak je třeba Slavia pro každého protivníka nechutná svým nekončícím presinkem. Že si Sparta poměrně dobře vedla při standardních situacích. Že čas od času vyletí do televizních šotů úžasný zákrok brankáře. Ale jinak platí, že Liga mistrů je pro české kluby příliš velké sousto.

Ano, může za to nesrovnatelně nižší hodnota a rozpočty klubů, plus daleko slabší trh a konkurence. Nicméně to nejsou zdaleka jediné důvody, proč tuzemské značky v Lize mistrů dlouhodobě zaostávají.