Profesorka z Minnesoty: Lidé se spojují, tak se vždy bojovalo proti fašismu

V americkém státě Minnesota pokračuje protiimigrační zásah. Po zabití zdravotníka Alexe Prettiho ale Minnesotu opustil velitel americké pohraniční stráže Gregory Bovino a podle informací amerických médií jsou dva agenti, kteří měli na Prettiho vystřelit, postaveni mimo službu. Jaká je situace v Minneapolisu teď?

Minneapolis se už několikátý týden potýká s mnohdy brutálními zásahy agentů Imigračního a celního úřadu Spojených států amerických (ICE), které si už vyžádaly i oběti na životech. Naposledy zemřel zdravotní bratr Alex Pretti, kterého federální agenti zastřelili přímo na ulici, když se snažil bránit napadenou ženu.

Agenti po zásahu tvrdili, že šlo o sebeobranu a že muž byl ozbrojený. A za jejich vysvětlení se postavili i někteří členové administrativy Donalda Trumpa. Autentická videa pořízená svědky přímo na místě ale těmto tvrzením odporují. Nakonec výkladu agentů neuvěřil ani americký prezident, který zároveň uvedl, že chce v Minnesotě „trochu uklidnit situaci“.

Aktuální situaci přímo z místa dění v podcastu 5:59 popisuje a analyzuje Alice Lovejoyová, profesorka kulturálních studií a literární komparatistiky na Minnesotské univerzitě a ředitelka tamního Centra rakouských studií.

Prezident Trump řekl, že je čas „trochu uklidnit situaci“, ale také varoval starostu Minneapolisu Jacoba Freye, že si nemá hrát s ohněm a má dbát na dodržování federálních imigračních zákonů. Jaká je tedy teď ve městě situace? Jak vnímáte slova Donalda Trumpa?

Myslím, že v Minneapolisu nebo obecně v Twin Cities, jak říkáme dvojměstí Minneapolis-Saint Paul, panuje velká nedůvěra. Obecně se má za to, že to, co prezident řekl, je jen taková rétorická figura, že chce z politického hlediska uklidnit situaci kolem ICE a Ministerstva vnitřní bezpečnosti, protože je kolem toho moc rušno a pro Trumpovu administrativu to najednou začal být problém. Ale ICE je od chvíle Trumpova prohlášení v Twin Cities a v Minnesotě jako takové hodně aktivní, takže nemyslím, že by v praxi došlo k nějakému uklidnění situace.

Takže agenti ICE jsou ve městě stále a vy je tam potkáváte stejně jako dřív?

Ano, pořád jsou tady. Do amerických, ale i mezinárodních médií se dostaly třeba zprávy o tom, jak se agent ICE snažil v úterý dostat do budovy ekvádorského konzulátu v Minneapolisu, ale místní zaměstnanci mu vstup neumožnili. A jsou i další, sice méně medializované, ale o nic méně znepokojivé případy intervence ICE. Agenti úřadu, kteří jsou v civilu, třeba operují v blízkosti škol, velmi často jsou k vidění i u Minnesotské univerzity, kde učím.

Fotogalerie zachycují dění v Minneapolisu v posledních dnech:

A co demonstranti a lidé, kteří se snaží monitorovat agenty v akci – jsou také pořád v ulicích stejně jako ICE?

Rozhodně. Jsme tu svědky obrovské vlny občanské iniciativy, v rámci které lidé monitorují agenty, hlídkují ve svých čtvrtích, snaží se bránit únosům svých sousedů, varují je, aby zůstali doma, pokud se agenti ICE začnou objevovat v okolí. A takoví lidé na sebe nabalují další, kteří se do hlídkování v ulicích zapojují, takže tohle hnutí pokračuje dál. A nejen v Minneapolisu, děje se to v celém státě a v celé oblasti kolem Minneapolisu a Saint Paul.

Vy se zabýváte i studiem dějin. Řekla byste, že násilná úmrtí Renée Goodové a Alexe Prettiho vejdou do dějin Spojených států, respektive že už do nich patří, nebo máme tendenci přeceňovat význam událostí, které nyní zažíváme?

Výborná otázka. Mně se to každopádně celé zdá být pro americké dějiny klíčovým momentem. A nejde tu jen o ty dva strašlivé případy zabití, kterých jsme byli svědky. Takových jsou ostatně desítky. Od začátku druhého Trumpova funkčního období už agenti ICE zabili řadu lidí.

To, co mám na mysli, je spíš to, o čem už jsem mluvila, to mimořádné hnutí, které v posledních několika týdnech v Minnesotě vzniklo. Opravdu to svým způsobem připomíná lidové fronty, které fungovaly v různých dějinných obdobích ve spoustě míst světa. Vypadá to, jako by do něj byli zapojeni lidé ze všech společenských vrstev – důchodci, univerzitní studenti, lidé z korporátu nebo ošetřovatelé.

Je to decentralizované hnutí, lidé jsou ve spojení přes různé komunikační platformy a snaží se chránit zranitelné osoby v hledáčku ICE, které se bojí vycházet ven. Nosí jim jídlo, doprovázejí je na cestě k lékaři nebo jim zprostředkovávají zdravotní péči jiným způsobem, pomáhají jim s placením nájmu, hlídkují u škol, kam chodí jejich děti, snaží se monitorovat pohyb agentů ICE. To hnutí charakterizuje empatie, respekt a společný cíl.

Je to vlastně velmi jednoduché. Ta myšlenka za tím je, že přítomnost ICE v naší komunitě nám hluboce ubližuje. Takže se každý snaží něco dělat. Minulý týden jsme měli v Minnesotě generální stávku, během níž vyšlo do ulic Minneapolisu 50 tisíc lidí. A tady je třeba si uvědomit, jak chladné počasí tu teď máme, teploty jsou hluboko pod nulou. Takže rozhodně není maličkost trávit dobrovolně tolik času venku na ulici.

Lidé jsou ale přesvědčeni, že se v ulicích Minneapolisu bojuje o demokracii. A že tím pádem význam toho všeho zdaleka není jen lokální, že se to netýká jen našeho souměstí a Minnesoty, ale že to má význam pro celou zemi, nebo dokonce význam mezinárodní.

A tohle je z mého pohledu to, co z událostí, které sledujeme, dělá součást dějinného příběhu – ten obrázek solidarity a spolupráce, což se samozřejmě zachycuje mnohem hůř než ty strašné výjevy násilí, které se odehrávají v našem sousedství, všechen ten slzný plyn a další chemikálie, které jsou při tom používány, střelba gumovými projektily i to velmi násilné zatýkání, ke kterému stále dochází.

Vy také o síle obrazů v politice, propagandě a dějinách přednášíte na univerzitě. Jakou roli podle vás to vizuální zdokumentování násilných smrtí Renée Goodové a Alexe Prettiho sehrálo v tom, jak to celé vnímá veřejnost? A také jak na to reaguje?

Myslím, že jedna věc je ty záběry pořídit. Ale další podstatnou roli v tom hraje, jak se potom ty nahrávky šíří. Ty skupiny vzájemné pomoci, o kterých jsem mluvila, fungují všechny online. Takže ta zpráva o zastřelení Renée Goodové i Alexe Prettiho se těmito sítěmi a sociálními médii rozšířila velice rychle. Bylo to šokující, srdcervoucí, popuzující a děsivé zároveň. Aktivovalo to všechny tyhle pocity.

Ale podstatné je, že obrazy, nahrávky a záběry fungují dnes jinak než třeba v roce 1968 nebo i v roce 1991, kdy videonahrávka incidentu, při kterém policejní hlídka v Los Angeles brutálně zbila černošského řidiče Rodneyho Kinga, také široce kolovala. Dnes mohou být takové nahrávky podrobně analyzovány. Lze je jednoduše zpomalit, rozfázovat, stabilizovat, můžete si je prohlédnout z různých úhlů. A tohle všechno se do toho myslím promítlo.

To, že bylo k dispozici mnohem víc forenzních analýz těch dostupných záběrů a že se okamžitě dostaly do oběhu, změnilo, jak lidé o takových věcech uvažují, a také nás dostalo do mnohem těsnějšího kontaktu s obrazovou dokumentací probíhajících událostí. A ta mluví velmi jasně o tom, že to, k čemu došlo, bylo hrozivé použití excesivní síly vůči někomu, kdo nepředstavoval pro agenty ICE nebezpečí.

A co říkáte tomu, jak minnesotské úřady a lidé ve vedení státu či souměstí Minneapolis-Saint Paul na tu vzniklou situaci reagují? Zaznívala tam mimo jiné i slova jako „gestapo“, která mají extrémně negativní historické konotace. Je to podle vás v té nynější situaci vhodné? Ptám se vás i proto, že jste na místě a čelíte té situaci nezprostředkovaně, napřímo.

Ano. A řekla bych, že jazyk a to, jak se používá, jsou teď opravdu důležité. Hodně jsem o tom přemýšlela, protože to, co se teď v našem souměstí odehrává, označuje federální vláda termínem „surge“, což je ve vojenském názvosloví výraz pro dočasné navýšení počtu jednotek s cílem získat operační převahu k zajištění a stabilizování nějaké oblasti. Tohle ale není žádné navýšení, to je militarizovaná invaze, to je okupace. Což jsou také slova, která důvěrně známe z dějin, nejen z dob druhé světové války, ale také z roku 1968 v Československu nebo teď z Ukrajiny.

A ano, myslím si, že obecný pocit, jaký tady lidé mají, když sledují to násilí spojené s protiimigračními operacemi, které tu probíhají, to nepokrytě rasové hledisko uplatňované při selekci lidí, na které se agenti zaměřují, že to všechno ty analogie s druhou světovou válkou činí přiléhavými.

Pojďme ještě chvilku zůstat u toho vizuálního aspektu. I tady v Česku spoustu lidí vyděsily fotografie velitele pohraniční stráže Gregoryho Bovina, nedávno odvolaného z Minneapolisu – myslím té jeho stylizace. Co to pro americkou veřejnost symbolizuje? Co se tou svou sebeprezentací podle vás snaží vyjádřit? Protože i tam by se asi daly najít nějaké ozvěny z časů druhé světové války.

Naprosto. Vy asi odkazujete na ten jeho příjezd do Minneapolisu předminulý týden, kdy se projížděl po městě v konvoji a měl na sobě dlouhý zelený vojenský kabát, který bývá vizuálně často spojován s nacistickým obdobím. To spojení je dost explicitní.

Myslím, že zde panuje široce sdílené přesvědčení, že si s touhle vizuální rétorikou úmyslně pohrával, aby zdůraznil, že v tomhle případě jde o vojenskou operaci, že se tím snažil Minneapolis vykreslit jako válečnou zónu. A že to jen podtrhuje tu úroveň skutečného násilí, které se tu teď odehrává.

Na některých záběrech pořízených minulý týden byl Bovino zachycen, jak hází granát se slzným plynem na skupinu místních obyvatel, kteří monitorovali agenty ICE, a to zcela legálně. Bylo to hrozivé, ale také naprosto výstižné. A bylo znát, že mu to dělá dobře. Myslím, že ta explicitní sebeprezentace s využitím vojenské ikonografie, to zdůrazňování myšlenky, že tohle je válka, a vůbec celý ten spektákl, to je něco, co můžeme u druhé Trumpovy administrativy pozorovat od začátku: to pózování a inscenování pro média.

Vraťme se ještě k Donaldu Trumpovi. Ten řekl: „ICE z Twin Cities v určitém momentu odejde.“ Jak daleko podle vás tento bod je?

To neví nikdo. Kolují zvěsti, že agenti ICE mají zarezervované místní hotely až do června, ale mezi lidmi se objevují i jiná data. Je to nejasné. Myslím, že to je vlastně jedna z nejtěžších věcí na celé téhle situaci: Vypadá to, že to může trvat opravdu dlouho. Lidé jsou unavení a nejen ti, kteří se snaží chránit své sousedy, ale i ti, kteří se schovávají. A tady se znovu jako historička zabývající se východní Evropou vrátím k historickým paralelám, ke druhé světové válce a k roku 1968 a zejména k tomu, že nemůžeme vědět, kdy okupace skončí. To je pro lidi, spolu s násilím a změnami, které s sebou přítomnost federálních agentů přináší, opravdu těžké.