Článek
Šéf Motoristů a ministr zahraničí Petr Macinka skočil rovnýma nohama do otevřeného konfliktu s prezidentem republiky Petrem Pavlem. Využil k tomu tak neomalené nástroje, že si od hlavy státu vysloužil nařčení z vydírání, a to nikoli jen rétorické, ale rovnou i trestněprávní.
Premiér Andrej Babiš se chvályhodně snaží tlumit vášně, ale příliš se mu to zatím nedaří - kromě jiného i proto, že prezident těsně po svém výbušném oznámení odletěl na dovolenou a nechal zbytek politické scény, aby se ve vzniklé situaci vymáchal bez jeho účasti.
Jistě lze nekonečně debatovat o tom, kdo si začal, zda prezident měl zveřejňovat soukromou konverzaci (jíž navíc nebyl přímým adresátem), zda je v případě Macinkových zpráv větším problémem forma, či obsah, zda prezident stojí mimo ústavní rámec, zda se jedná o standardní, byť ostřejší politické vyjednávání, anebo o daleké překročení všech hranic slušnosti a politické kultury.
Odpovědi na argumenty ve veřejném prostoru do velké míry závisejí na momentální politické preferenci, sympatiích či antipatiích.
Zřejmě se ale lze shodnout na nějakých společných základech. Například, že situace je v každém případě nešťastná a může poškodit republiku. Především reputačně navenek, ale také vnitřně, protože vládě i opozici ubírá čas a energii, které by jinak bylo možné věnovat debatám o důležitých zákonech. Asi se proto lze shodnout i na tom, že je v zájmu státu konflikt mezi Macinkou a Pavlem, jehož jádrem je jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí, nějakým způsobem vyřešit, a to pokud možno brzy.
Mezi Petrem Macinkou a Andrejem Babišem to kvůli půlnočním SMS také trochu jiskří. Oba se ale vzácně shodnou na jedné věci - na rozhodnutí v žádném případě nevyužít jediný nástroj, který by k poměrně rychlému, a hlavně účinnému vyřešení konfliktu mohl pomoci. Tím nástrojem je návrh k Ústavnímu soudu, jemuž se pro snadnou pochopitelnost říkává kompetenční žaloba.
Stručně připomeňme, jak vypadá situace teď, když šly skrupule stranou a obě strany odkryly karty.
Petr Macinka tvrdí, že prezident stojí mimo ústavní rámec, když odmítá na návrh premiéra jmenovat Turka členem vlády. Což je tvrzení, které lze opřít o různé docela pádné argumenty.
Prezident Pavel naproti tomu tvrdí, že odmítáním Turka Ústavu neporušuje, naopak chrání hodnoty, na nichž základní zákon stojí. I hlava státu má na své straně zručně sepsané zdůvodnění svého konání a část ústavních právníků v čele s někdejším šéfem Ústavního soudu Pavlem Rychetským.
Macinka je ochoten z prezidentovy tvrzené mimoústavnosti vyvozovat dalekosáhlé politické závěry, které ve svých zprávách formuluje mimo jiné jako „pálení mostů způsobem, který se zapíše do dějin politologie“. Prezident odmítá ustoupit jednak proto, že jej Macinkův způsob komunikace naštval, ale hlavně proto, že svou pozici jako mimoústavní nevnímá.
Je trochu trapné to připomínat, ale přesně pro takové případy, kdy se vede spor o dodržování Ústavy, v němž ani jedna strana nehodlá ustoupit, máme zřízenou takovou specializovanou instituci, sídlí v Brně a jmenuje se Ústavní soud České republiky.
A přestože je tato instituce mimo jiné nadána i právem řešit kompetenční spory na nejvyšší úrovni státní moci, Macinka a Babiš tvrdošíjně odmítají jejích služeb využít.
Kompetenční žaloba je standardní nástroj. Je to sice nástroj pro řešení sporů a do jisté míry je její vyvolání také vyvoláním konfliktu – v tomto případě mezi premiérem a prezidentem. Ale pořád je to mnohem kultivovanější forma konfliktu než kolotočářské výhrůžky ve stylu To máte ale hezký Pražský hrad, byla by škoda, kdyby se mu něco stalo.
Celá situace je o to absurdnější, že postavení vlády či premiéra by v kompetenčním sporu před Ústavním soudem bylo velmi silné. Ačkoli nelze předjímat výsledek sporu, k němuž navíc zřejmě ani nedojde, dá se snad říci, že prezidentova argumentace, která vykresluje Filipa Turka jako ohrožení ústavního pořádku, by při střízlivém hodnocení před nejvyšší ústavní autoritou obstála jen stěží.
Andrej Babiš tvrdil, že nechce jít do kompetenční žaloby, protože se chce vyhnout konfliktu s Pražským hradem. Tak to se zásluhou Petra Macinky úplně nepovedlo. Možná by tedy bylo načase tento přístup přehodnotit. Ve dnešním světle Macinkových zpráv a prezidentovy reakce už standardní kompetenční řízení před Ústavním soudem nepůsobí jako vyvolání konfliktu, ale spíše jako jeho deeskalace.
Argumenty Petra Macinky proti podání kompetenční žaloby už jsou úplně absurdní. Podle něj většinu soudců jmenoval Petr Pavel, a tudíž nelze ve sporu očekávat jejich nezávislé rozhodování, naopak je předem podezírá z aktivismu. K tomu říká, že je konzervativní člověk a nechce, aby Ústavní soud měnil politický systém.
Ani jeden argument neobstojí. Ten první je dokonce z úst vicepremiéra a ministra zahraničí nezodpovědný - zpochybňovat, nota bene „předem“ bez jakéhokoli podkladu, nezávislost strážců Ústavy je hloupé a nemá to ani žádnou oporu v historických zkušenostech.
Bát se změny systému, tedy změny prostoru pro budoucí povolební vyjednávání, je legitimní, ale v situaci, kdy ani Macinka, ani Pavel nejsou schopni dovést vyjednávání k důstojnému konci, je to také pokrytecké. Macinka s Pavlem se sami stávají argumentem pro zásah třetí strany. Od řešení sporů, které nejsou schopny vyřešit obě strany, soudní moc máme.
Je dobře, že Ústava nechává zvoleným politikům prostor pro vyjednávání a hledání dohody, místo aby jim krok po kroku diktovala postup skládání vlády. Lze zcela pochopit názory těch ústavních právníků, kteří tvrdí, že zásah ústavních soudců v důsledku kompetenční žaloby by mohl tento prostor do budoucna zúžit, což není žádoucí.
„Vyjednávání“ Macinky s Pavlem (za nemastné neslané účasti Andreje Babiše) se ale dostalo do dlouhodobě neudržitelné podoby. Jestliže účastníci sporu o Turka nedokážou své rozepře vyřešit tak, aby netrpěla důstojnost republiky, měli by mít dost soudnosti a požádat o pomoc ústavní soudce.
