Trump obrátil zjevné lži ve výhodu. Využívá slabinu lidského mozku

„Použila vozidlo jako zbraň a pokusila se přejet agenta. Byl to pokus o zabití nebo ublížení na zdraví, tedy teroristický akt,“ uvedla Kristi Noemová, americká ministryně pro vnitřní bezpečnost. Tato slova pronesla bezprostředně poté, co imigrační agent zastřelil americkou občanku. Analýza videa z incidentu přitom nic takového neukazuje. Tedy za předpokladu, že se na video díváte coby nestranný pozorovatel.

To je ale v USA téměř nemožné. Prezident Donald Trump – nečekaje na jakékoli vyšetřování – totiž na sociálních sítích popsal svůj jednoznačný názor na celou věc: „Řidička špatně řídila, bránila ve výkonu, odporovala a poté násilně, záměrně a zákeřně přejela agenta ICE, který ji zastřelil v sebeobraně,“ uvedl na své síti. „Je těžké uvěřit, že to ten agent přežil, nyní se zotavuje v nemocnici.“

Nebyla to pravda. Ale ve chvíli, kdy dal Trump tento „návod“ na výklad tohoto videa, část jeho skalních příznivců jako by přestala vnímat realitu. Trumpovi lidé pak musejí opakovat slova svého šéfa. Prezident dostal druhý den možnost svůj výklad korigovat, ale trval na svém: „Neříkám, že vypadá, že se ho snažila přejet. Říkám, že jej opravdu přejela.“

Když jej novináři při společném sledování (zpomaleného) videa upozornili, že jeho popis vůbec neodpovídá tomu, na co se právě dívají, Trump si stál za svým prvotním závěrem: „Tak to vidím já.“

Tvrdit něco, co je v očividném rozporu s realitou, se může zdát jako pošetilý krok. Ve skutečnosti právě Trump ukázal, že to je strategie dlouhodobě účinná. Potvrzují to poznatky o fungování lidského mozku i skupinové dynamiky. Svým rezolutním „Tak to vidím já“ totiž Trump své příznivce opakovaně vystavuje nepříjemné situaci a trénuje je k tomu, aby věřili spíše jemu než tomu, co vidí na vlastní oči.

„Nezapomeňte. To, co vidíte a co čtete, není to, co se skutečně odehrává,“ formuloval to v roce 2018 sám Trump. Že to pro něj není žádná metafora, to ukázal čerstvě zvolený prezident už první den svého prvního funkčního období.

20. ledna 2017, den po Trumpově inauguraci, tiskový mluvčí Sean Spicer prohlásil před reportéry: „Byl to největší dav na prezidentské inauguraci v historii. Tečka.“

Všechna data přitom ukazovala opak. Během první inaugurace prezidenta Baracka Obamy bylo v parku National Mall přes 1,5 milionu lidí, zatímco Trumpa sledovala podle odhadů méně než polovina. Ostatně pohled na fotografie nemohl nechat nikoho na pochybách. Dokonce i Fox News, v té době jedna z oblíbených televizních stanic Donalda Trumpa, napsala na svém webu bez obalu: „Trump se mýlí. Fotky z Washingtonu zřetelně ukazují, že (Trumpův) dav nesahal k Washingtonovu památníku.“

„Proč prezident řekl svému mluvčímu, aby hned na první tiskové konferenci pronesl nepravdivý výrok? Proč po něm chtěl, aby řekl takovou snadno vyvratitelnou nepravdu?“ ptal se druhý den Chuck Todd z NBC News prezidentovy poradkyně Kellyanne Conwayové. „Vždyť to podrývá důvěryhodnost prezidentské tiskové kanceláře.“

„Nedělejte z toho drama. Vy tomu říkáte nepravda,“ oponovala Conwayová. „Tiskový mluvčí prostě podal alternativní fakta.“ Její výraz přitom naznačoval, jako kdyby sama nemohla uvěřit, že se ocitla v této situaci a musí hájit něco, co je zjevně nepravdivé.

Byl to nezvyk i pro Reince Priebuse, tehdejšího šéfa prezidentské kanceláře: „Vždyť je to úplně jedno,“ snažil se vysvětlit Trumpovi. Ale ten si nedal říci.

„Je to něco, o čem se chci hádat s celým světem?“ líčil později Priebus, co mu běželo hlavou. Pak si ale uvědomil, že stojí před rozhodnutím. Buď půjde proti svému prezidentovi, nebo proti realitě. Rozhodl se, že jít proti realitě bude v danou chvíli jednodušší.

„Alternativní fakta“ se stala pojmem, který začal oddělovat Trumpovy příznivce od Trumpových odpůrců. A to do té míry, že někteří prezidentovi příznivci ve výzkumech skutečně tvrdili, že na fotografii z Trumpovy inaugurace vidí více lidí než na té Obamově.

Trump ovšem nezůstal u této nevinné fabulace. Novináři začali shromažďovat přehled jeho nepravd už během roku 2015 a do konce jeho prvního funkčního období jich nasbírali přes 30 tisíc. Ale s tím, jak ověřovači každý den vytvářeli propracované a ozdrojované texty poukazující na nepravdivá nebo zavádějící tvrzení, nahrávali zároveň polarizujícímu prezidentovi na smeč.

Tradiční politologie předpokládala, že politici mají motivaci lhát jen tak, aby při tom nebyli přistiženi. Když se přijde na to, že lhali, podváděli, kradli nebo kuli pikle, obrátí se proti nim kolegové, instituce i samotní voliči. Jenže Trump ukázal, že když má politik dostatečně hroší kůži, lži a nepravdy na něm neulpí. Nejenom že mu u voličů neuškodí, ale dokonce mu mohou zajistit intenzivnější podporu.

Vědci mluví o tzv. autentické atraktivitě: Voliči svou podporou Trumpa nedávali najevo nutně souhlas s každým jeho výrokem nebo jeho chováním. Vyjadřovali odpor k zavedenému pořádku. „Když politik lže o něčem evidentním, publikum ví, že to není pravda. Politik se tím vymezuje proti samotné normě pravdomluvnosti,“ uvádí studie z roku 2018. Tím u své základny – která je na normy a establishment vůbec pořádně naštvaná – stoupá na autenticitě a popularitě. Svou ochotou lhát jim signalizuje: „Nebojím se být pro vás vyvrhelem. Nebojím se porušit jejich pravidla.“

Mezi Trumpovými příznivci tedy nemusí opakování jeho tezí nutně znamenat, že těmto tezím doslova věří. Trumpovi voliči obhajují jeho lhaní jako formu symbolického protestu. Konkrétní lež je pro ně vyjádřením „hlubší pravdy“. Čím zjevnější pak vyřčená nepravda je – a čím větší pohoršení v mainstreamovém tisku vyvolá –, tím spokojenější jsou příznivci, kteří Trumpa obdivují právě kvůli jeho autenticitě.

Dlouhodobé setrvávání v této „symbolické rovině“ má ale dopady i na subjektivní vnímání reality. Když Trump tvrdí, že hlavní město Ameriky má „nejvyšší počet vražd na světě v přepočtu na počet obyvatel“, je to prokazatelná nepravda. Ale z průzkumů vyplývá, že vnímání kriminality je skutečně velmi závislé na tom, jak lidé volili.

Ve volebním roce 2024 – kdy Trump prezentoval problém kriminality jako jedno ze svých hlavních témat – byly představy na obou stranách obzvláště odlišné. Trump (navzdory datům) tvrdil, že kriminalita je „mimo kontrolu“. Většina jeho voličů tedy tímto prizmatem vnímala realitu: 90 procent republikánských voličů se domnívalo, že kriminalita stoupá, zatímco mezi voliči demokratů naopak převážila představa, že kriminalita klesá.

V roce 2025, po nástupu Trumpa, se náhle republikánští voliči stali výrazně optimistickými, zatímco voliči demokratů se částečně vrátili k představě, že kriminalita stoupá. Ve skutečnosti nemá pravdu ani jedna skupina: Od roku 2023 míra kriminality v USA klesá. Pokles tedy začal za Bidena a pokračuje i za Trumpa.

Svou roli zde hraje jev zvaný selektivní vnímání. Jde z velké části o podvědomý proces lidského mozku, který se snaží lidově řečeno o to, abychom měli v hlavě pořádek a aby se náš mozek neunavoval zbytečným přemýšlením nad věcmi, které jsou příliš náročné na řešení. Jakmile se něco stane součástí naší identity, máme tendenci tuto identitu dále nezpochybňovat. Místo toho upravíme vnímání ostatních faktů tak, aby bylo v souladu se zvolenou identitou.

Pokud byste doufali, že tento rozpor vyřešíte tak, že všem ukážete stejná čísla, doufáte marně. Výzkumníci v roce 2017 předvedli, že když přijde na politicky exponovaná témata, náš mozek selektivně zapomene, jak počítat. Účastníci výzkumu měli za úkol vyřešit jednoduchou trojčlenku. Pokud se čísla týkala neutrálního tématu – účinnosti hypotetického krému proti vyrážce –, rozdíly mezi voliči republikánů a demokratů byly zanedbatelné.

Ale když přišlo na úlohy ohledně toho, zda v hypotetickém městě vedl zákaz zbraní ke snížení, nebo zvýšení kriminality, najednou se mozky rozdělily na červené a modré. Ty červené – republikánské, zvyklé uvažovat o zbraních v pozitivním světle – selektivně zapomněly počítat s procenty, kdyby výsledek směřoval k tomu, že zákaz zbraní vede ke snížení kriminality. A demokratičtí voliči to měli naopak. Přestože věděli, že jde o zcela fiktivní příklady, jejich mozek podvědomě bránil tomu, aby správně spočítali slovní úlohu, jejímž výsledkem je něco, co je v rozporu s jejich názorem a identitou.

„Lidé se vyhýbají tomu, aby museli přijmout něco, co je v nesouladu s jejich identitou nebo s hodnotami, které vyznává jejich skupina,“ shrnul to Dan Kahan z Yale University, který výzkum vedl. „Proto se jedinci podvědomě vyhýbají takovým faktickým informacím, které by ohrozily to, jak své hodnoty definují.“

Tento jev lze studovat i skrze skupinovou dynamiku. Lidé si obvykle nevybírají své politické reprezentanty čistě na základě racionální úvahy. Důležitou roli hrají i emoce nebo příslušnost k určité skupině. Přemýšlet o tom, jak naši akci budou vnímat naši soukmenovci, je nám lidem přirozený a po generace trénovaný instinkt. Máme tendenci posuzovat příslušníky „svého týmu“ jinak než příslušníky týmu opačného. A to i tehdy, když jsme do týmů rozděleni zcela náhodně.

O to větší dopady má na jednotlivce příslušnost k identitám, které mají dlouhou historii. V USA, kde se vybírá prakticky jen ze dvou politických stran, se republikáni i demokraté musí semknout za svým kandidátem, ať už je to kdokoli. Ve chvíli, kdy projde stranickými primárkami, musí všichni polknout kritiku a hájit svého kandidáta za každou cenu. I za cenu opakování zjevných nepravd.

Tato tendence ignorovat realitu se netýká samozřejmě jen republikánů. Například v první polovině roku 2024 velká část demokratických politiků opakovala mantru o tom, že není jiné cesty než jít do nadcházejících voleb s prezidentem Joem Bidenem jako jediným kandidátem. Biden sám nepřipouštěl jinou možnost, a přestože s ním mnozí čelní představitelé demokratické strany nesouhlasili, navenek se tvářili, že neexistuje ani stín pochybností.

Kdyby se na video jeho projevů podíval někdo neutrálně, musel by dospět k závěru, že prezident je minimálně velmi unavený. Ale demokraté jakoukoli zmínku o tom, že nejstarší prezident v historii USA je možná již příliš starý na další čtyři roky, okamžitě označovali za nehorázné nesmysly. Čím blíže byly volby, tím více se tento narativ opakoval – až do té míry, že si z něj začali utahovat i obvykle spíše liberálně ladění komici.

Pak se ale Biden střetl v televizní debatě s Trumpem. Náhle bylo těžké popírat, že 81letý Biden zkrátka neodpovídá obrazu schopného kandidáta. Během několika týdnů Biden z prezidentského klání „za pět minut dvanáct“ odstoupil. Své viceprezidentce Kamale Harrisové, která jej nahradila, tímto dlouho odkládaným rozhodnutím příliš nepomohl.

Problémem polarizovaného systému – v němž všichni hodnotí pravdivost skrze brýle stranické příslušnosti – je nemožnost uznat chybu a nebýt za vyvrhele. Kdokoli by veřejně vystoupil proti oficiálnímu proudu nebo zpochybnil slova spolustraníka, je osočen, že napomáhá protivníkovi.

Trump nebyl v republikánské straně oblíbený, ale tím, že vyhrál primárky v roce 2016, stal se jejím napřed oficiálním a pak i skutečným vůdcem. Znamenalo to, že když Trump někoho označil za „RINO“ (republikán pouze naoko), mohl si být téměř jistý, že takto označený stranický kolega následně přijde o podporu voličů i spolustraníků. Politici se naučili, že je strategické Trumpovi neodporovat a jeho slova opakovat.

Je tu ale ještě jeden aspekt politických nepravd, na který se často zapomíná. Když kvůli svému týmu musíte opakovat zjevné nesmysly, abyste mohli zůstat jeho členy, paradoxně to celý tým utuží. Vytváříte si totiž vlastní verzi reality, která je pro vás pohodlná, ale pro „ty druhé“ není jen nesrozumitelná, ale přímo směšná.

Pokud vás politik nutí opakovat nepravdy, ukazuje, že nad vámi má určitou moc. A pokud je to nepravda evidentní, vyřadil vás z rozumné debaty s ostatními lidmi, kteří nejsou nuceni tyto nepravdy opakovat. Autoritářský politik si tak může vynutit nejen vaši poslušnost, ale i určitou izolaci svých příznivců.

Je to jako tetování na hodně viditelném místě: Když jej jednou máte, těžko se jej zbavujete. Už jen proto, že všichni vědí, že jste to tetování měli. Když si jej necháte odstranit, budete muset vysvětlovat, proč jste změnili názor. A proč jste jej změnili až nyní, proč ne dávno předtím? Vždyť přece každému rozumnému člověku muselo být jasné, že je to tetování nesmyslné! A tak místo toho najdete bezpečné a pohodlné místo ve skupině lidí, kteří mají stejné tetování jako vy. Tam se posměchu bát nemusíte.

Zde si naopak vysloužíte obdiv. A čím větší tetování máte – tedy čím ostřejší verzi oné „zjevné nepravdy“ jste ochotni veřejně říkat –, tím vyšší pozici si můžete ve skupině nárokovat.

Opět nejde o něco, na co by měli patent jen Trumpovi příznivci. V každé větší skupině můžeme sledovat nějakou soutěživost, nějaké žádoucí atributy, které z vnějšku působí nesmyslně a směšně. Jde o sociologickou paralelu s evolučním konceptem nákladného signálu. Sociologové podobné jevy sledují v různých náboženských skupinách po celém světě: Čím je rituál náročnější, tím lépe funguje, aby upevnil skupinu. Nejlépe fungují rituály, které nemůže nikdo z vnějšku napodobit. Pokud chce být někdo členem komunity, musí za sebou spálit mosty.

Vidíme, že rozhodnutí trvat si na své nepravdě může být pro politiky strategicky výhodné. Pokud je skupina jejich podporovatelů dostatečně velká, jejich „sdílená realita“ je tak důležitá, že může překřičet – nebo ignorovat – objektivní fakta. Naopak pokud většina lidí ignoruje normy, tak se trvání na normách stává směšným přežitkem. Jedinou normou pak v takové skupině je schopnost zalíbit se tomu, kdo určuje směr. „Já to vidím takto,“ řekne velitel a ostatní hned vědí, kudy vítr vane.

Jenže sdílená nepravda je dlouhodobě náročná na udržení. Objektivní realitu může kdokoli nezávisle ověřit a zajistit tak efektivní koordinaci. Pokud se ale členové skupiny naučí, že se nesmí spoléhat na svůj kritický rozum a nesmí věřit svým očím, ztrácejí schopnost reagovat na aktuální situaci.

Proto také autoritáři ve všech zemích světa útočí na jakékoli zdroje objektivní reality, například nezávislá média, odborné statistiky, vědecké instituce a univerzity. Snaží se v lidech vyvolat pocit, že není možné zjistit, čemu se dá věřit a čemu ne. Z takové „naučené bezmoci“ totiž nejvíce těží ti, kteří si s pravdou nelámou hlavu.

Obecné nedůvěře poslední dobou nahrává nejen polarizující a izolující fungování algoritmů sociálních sítí, ale také nové možnosti generativní umělé inteligence. Rozpoznat na první pohled skutečnou fotografii od manipulované je téměř nemožné.

V takovém světě lze za podvod nebo montáž označit cokoli, co se vám nelíbí nebo co nezapadá do vašeho příběhu. Odborníci mluví o „výhodě ve prospěch lháře“ a varují před tím, že takové prostředí dále podkopává důvěru lidí v instituce. Cílem je vytvořit hierarchii, kde ti nahoře mají odpovědi a ti dole by neměli ve vlastním zájmu mít moc otázek.

Taková informační závislost vytváří značnou neefektivitu, na kterou upozornil už ekonom a filozof Friedrich Hayek: Centrální plánování vytváří omezení a područí. Neumožňuje lidem samostatně se rozhodovat. Kdykoli vám někdo tvrdí, že byste měli ignorovat realitu, je čas zpozornět.

Objektivní realita má – na rozdíl od lží, nepravd a manipulací – výhodu univerzální ověřitelnosti. Není možné někoho donutit, aby ji viděl. Ale jako jediná je dostupná všem, kdo ji skutečně hledají a jsou ochotni kvůli tomu sundat stranické brýle.