Dánové krváceli za Spojené státy jako nikdo jiný v NATO. Teď cítí zradu

Dánsko svírá pocit zrady Spojenými státy. Vojenští veteráni se sešli k tichému protestu před americkou ambasádou a tamní i americká média plní výpovědi o zklamání a vzteku vojáků i rodinných příslušníků padlých Dánů a Dánek v Afghánistánu.

Důvodem přitom nejsou jen nedávná slova prezidenta USA Donalda Trumpa o tom, že alianční jednotky Washington „nikdy nepotřeboval“ a že se v Afghánistánu beztak „držely trochu zpátky, trochu mimo frontu“.

To už je jen hořká třešnička na dortu celé grónské krize, v níž jde o mnohem víc.

Trump totiž svými agresivními požadavky v podstatě postavil na hlavu celou dánskou zahraniční politiku posledních dekád a nahlodal tím i část dánské státní identity.

Škody byly napáchány a jen tak nezmizí, ani když Trump třeba nakonec z požadavků na Grónsko vycouvá.

Na jednu stranu je pravda, že něco podobného by se dalo říct i o mnoha jiných zemích NATO, kdyby se dostaly do srovnatelné situace. Už i ty ostatně v poslední době kvůli Trumpovým politikám cítí potřebu přehodnotit svůj vztah k USA a napříč Evropou se o tom hojně mluví nejméně poslední rok.

V případě Dánska má ale problém speciální rozměr a není to jen kvůli extrémní povaze samotné grónské krize.

Zatímco u většiny evropských vlád totiž můžeme v posledních dekádách najít tu zastánce, tu odpůrce tzv. atlantismu (orientace zahraniční a bezpečností politiky na USA), Dánsko patřilo mezi nepočetnou skupinu zemí, jejichž zahraniční politiku politologové označují za „superatlantistickou“.

Za akademickým pojmem jsou přitom zásadní konkrétní kroky, kterými Dánsko svou výjimečnou oddanost Washingtonu opakovaně prokazovalo. A asi vůbec nejlepším příkladem je paradoxně právě Trumpem zmiňovaná válka v Afghánistánu.

Do té se totiž nikdo z NATO proporčně nezapojil tak silně jako Dánsko. Vyplývá to například z přepočtu ztrát na počet obyvatel, kterou má země dokonce vyšší než samotné Spojené státy:

(Nejvíc ze všech zemí – tedy i mimo NATO – mimochodem proporčně umírali Gruzínci s 8,42 mrtvými na milion obyvatel.)

Není to přitom tím, že by Dánové oproti ostatním disproporčně umírali více:

Příčinou není ani žádné „zkreslení“ způsobené malou populací, v níž i málo „náhodných“ ztrát vyústí ve vysoký počet mrtvých na milion obyvatel.

Vysvětlení totiž ve skutečnosti není vůbec komplikované. Dánsko jednoduše do Afghánistánu v přepočtu na obyvatele poslalo víc vojáků než ostatní:

Důležitost role Dánska navíc nespočívala jen ve výši početního nasazení, ale zároveň i v jeho povaze. Dánové bojovali v nebezpečných oblastech a účastnili se i výjimečně těžkých bojů. Dělo se tak hlavně od roku 2006, kdy Dánsko převzalo důležitou roli ve stabilizaci vysoce rizikové provincie Hilmand.

Dánské síly se tam mimo jiné zapojily do britské strategie (anglicky označované jako „platoon houses“), v jejímž rámci malé týmy o nižších desítkách vojáků a vojaček bránily izolované pozice ve snaze zajistit bezpečnost a důvěru místních. Výsledkem často bylo, že se menší skupiny ocitly v boji proti přesile Tálibánu a nebyly dostatečně zásobované.

„Dánské ozbrojené síly se dostaly do nejtěžších bojů, jaké zažily od německo-dánské války v roce 1864, a nakonec nasadily i hlavní bojové tanky Leopard 2, aby poskytly palebnou podporu a dominovaly nad protivníkem,“ popsal éru intenzivních bojů v letech 2006 až 2008 ve své práci hodnotící lekce Dánska z války v Afghánistánu ve čtvrtletníku The US Army War College profesor válečných studií z Univerzity jižního Dánska Sten Rynning.

Kromě toho se Dánsko zapojilo i do války v Iráku v roce 2003, což nebylo vůbec samozřejmé, protože chyběl mandát OSN a například Německo s Francií byly silně proti a snažily se ke stejnému postoji tlačit i další evropské státy. Ani tam dánské jednotky nezůstávaly „zpátky“ a Dánsko v Iráku ztratilo nejméně osm vojáků.

Významné bylo i dánské zapojení do intervence v Libyi, k níž Kodaň přispěla zejména stovkami leteckých misí.

„Vysoká ochota Dánska nasazovat významné množství sil ve vysoce rizikových oblastech v Afghánistánu se v rámci NATO setkalo s vysokým oceněním a aplausem. V Libyi Dánsko nasadilo šest stíhaček F-16 a jedno transportní letadlo Hercules i pozemní týmy a stalo se jedním z nejaktivnějších aktérů koalice, přičemž shodilo 923 bomb a zasáhlo asi 17 % ze všech cílů, na které koalice útočila,“ shrnula dánské příspěvky práce expertů na dánský a estonský superatlantismus Anderse Wivela a Matthewa Crandalla.

Proč ale Dánsko vlastně cítilo potřebu nadbíhat Spojeným státům a přinášet ve srovnání s ostatními státy vyšší oběti?

Kořeny můžeme hledat už v hlubší historii vzájemných vztahů, které jsou svým způsobem speciální už od začátku.

Dánsko bylo jednou z prvních zemí, která s USA na konci 18. století po vyhlášení nezávislosti navázala oficiální vztahy. Washington zase Dánsku v roce 1916 v rámci koupě části dnešních Panenských ostrovů slíbil neuplatňovat na něj svou Monroeovu doktrínu a  nestát mu v cestě při finální kolonizaci Grónska, čímž přispěl i k mezinárodnímu uznání dánského nároku na tento největší ostrov planety.

Během druhé světové války USA bránily Grónsko, v roce 1949 s Dánskem a dalšími státy spoluzaložily NATO, načež po dvou letech zformalizovaly svou vojenskou přítomnost v Grónsku zvláštní smlouvou a spojenectví pokračovalo i během celé studené války.

Následné prohloubení spojenectví nepochybně dávalo smysl i z čistě pragmatických pohnutek postavených na zhodnocení vlastních možností a potenciálních přínosů. Dánsko jako malý stát s omezenými silovými prostředky potřebovalo přízeň spřáteleného hegemona, která mohla sloužit jako hlavní nástroj k budování vlastní pozice ve světě.

Jen tím se ale dánský superatlantismus zdaleka vysvětlit nedá.

Wivel s Crandallem připomínají, že ještě na konci studené války Dánsko rozhodně nepatřilo k nejoddanějším spojencům Washingtonu a ani po jejím konci k tomu nemělo dvakrát nakročeno.

Kodaň mimo jiné opakovaně čelila kritice za nízké výdaje na obranu a například ještě v 80. letech zase dánský parlament otevřeně vyjadřoval nespokojenost s jadernou strategií Aliance a tvrdými postoji USA vůči Sovětskému svazu.

„Celkově tak lze bezpečnostní postoj Dánska během studené války popsat jako ‚spojenecký s výhradami‘, nebo dokonce ‚latentně neutrální‘,“ uvádí autoři práce.

Jak že se tedy z Dánů stali výjimeční spojenci Američanů?

Zásadní změna podle dvojice politologů přišla až v 90. letech, kdy Kodaň stála před volbou, zda se naklonit blíž k Evropě, nebo k USA a vybrala si Spojené státy, což definitivně zpečetila její neochvějná podpora po 11. září 2001.

Roli podle nich hrálo referendum v roce 1992, v němž Dánové dočasně pozastavili integraci země do EU, ale i lepší perspektiva spolupráce s USA, které nabízely lákavější výhody. Nakonec i USA podle expertů Dánsko víc uvítaly, protože podpora malé, sociálně demokratické země s důrazem na právní stát a pověstí mírotvůrce se jim hodila k legitimizaci vlastních kroků.

Další klíčovou ingrediencí k přechodu od střízlivého atlantismu k superatlantismu Wivel s Crandallem vidí i v morálním principu, což se ostatně zrcadlí i v aktuálních výpovědích rozzlobených Dánů.

„Ptal jsem se některých rodičů (padlých Dánů a Dánek v Afghánistánu), jestli litují toho, že poslali své děti umřít ve válce vedené USA, když teď americký prezident znevažuje dánské příspěvky NATO. Podal jsem to otázkou, jestli Dánsko nemělo být méně oddaným spojencem USA,“ napsal v nedávno vydané reportáži novinář Isaac Stanley-Becker pro časopis The Atlantic.

„Ne. Jsme v alianci, takže musíme splnit své povinnosti,“ zněla jedna z odpovědí.

Dánská společnost tento pohled přitom nepřijala hned a automaticky.

„Pravicová vláda se rozhodla sjednotit dánskou zahraniční politiku s USA a zpočátku kvůli tomu čelila jistému odporu, včetně veřejných protestů proti účasti ve válce v Iráku v roce 2003. Časem se ale z participace ve válkách vedených Washingtonem stal široce přijímaný směr dánské zahraniční politiky, kterou silně odmítala maximálně jedna strana na levém okraji politického spektra,“ řekl k tomu Seznam Zprávám historik Søren Rud z Univerzity v Kodani.

„Kritické hlasy zaznívaly v médiích i v parlamentu, ale žádná strana nebyla schopná z kritiky této pozice něco reálného vytěžit. K žádnému silnému odporu nedošlo,“ potvrdili jeho slova SZ i jeho kolegové Rasmus Mølgaard Mariager a Peter Fibiger Bang.

Uprostřed grónské krize je nicméně těžké si představit, že by se na tomto nic nezměnilo.

„Je nepravděpodobné, že by Dánsko chtělo úplné přerušení vztahů s USA, pokud by tedy nedošlo k invazi. Současný postoj USA ale v Dánsku vede k sebereflexi a k otázce, zda se až příliš nesázelo na jednu kartu. I kdyby se krize vyřešila, Dánsko pravděpodobně zaujme víc evropský postoj,“ napsal k tomu Mikkel Runge Olesen z Dánského institutu pro mezinárodní studia (DIIS).