Důvody, proč chce Trump Grónsko za každou cenu

Americký prezident Donald Trump prohlásil, že fakt, že u grónských břehů před pěti sty lety přistáli Dánové s lodí, neznamená, že jim ostrov patří. A dodal: „Nemluvím o koupi Grónska – i když o tom možná budu mluvit později –, ale právě teď se chystáme s Grónskem něco udělat, ať se jim to líbí, nebo ne.“

Ponechme teď stranou paradox, že před 500 lety přistály u břehů Severní Ameriky i lodě předků dnešních Američanů, i bezprecedentní kontroverzi, kterou představuje faktické vyhrožování prezidenta globální supervelmoci jednomu ze svých spojenců ze Severoatlantické aliance, a podívejme se na důvody, proč Trump vlastně o Grónsko tolik stojí.

Grónsko se v odborné literatuře stále častěji objevuje jako potenciální pokladnice kritických surovin. Geologické průzkumy potvrzují výskyt hned 25 z 34 minerálů, které Evropská unie řadí mezi kritické. Mít je „doma“ by bylo pro Evropu i Ameriku extrémně zajímavé. V současnosti se totiž těží hlavně v Číně a Africe.

V řeči čísel – americká geologická služba (USGS) odhadla, že v širší Arktidě (včetně Grónska) se může nacházet až 13 % neobjevených světových zásob ropy, 30 % neobjevených zásob zemního plynu a také významné zásoby minerálů. Nejznámější ložisko Kvanefjeld (také známé jako Kuannersuit) na jihu ostrova, které kromě vzácných zemin obsahuje i značné množství uranu a zinku, má odhadovanou hodnotu v řádech miliard dolarů.

Co se vzácných zemin týče, Grónsko je jediným zástupcem starého kontinentu v odhadovaných zásobách této suroviny v žebříčku 12 největších mocností, konkrétně skončilo na 8. místě. Pro představu – všechny ostatní země, které se do dvanáctky nedostaly, mají zhruba o třetinu nižší potenciál této komodity.

Tání ledovců pak z Grónska dělá majitele ještě jedné, velmi ceněné komodity – sladké vody. Ostrov obsahuje asi 10 % jejích světových zásob, podle vyjádření místní vlády z ledovce odtaje každoročně odhadem 200 až 300 miliard tun vody. Ta se přitom dá využít jako pitná voda, pro výrobu potravin, ale i jako voda pro továrny, zemědělství či velké zásobovací systémy.

Jenže ačkoliv Grónsko podle výše popsaného může připomínat pootevřenou truhlu plnou pokladů, faktem je, že v současné době je to spíš takřka nedobytný trezor. Pohádkové zásoby jsou totiž ukryté nejen pod zemí, ale také pod mocnou vrstvou ledu, která průzkum a těžbu výrazně komplikuje, a v extrémních případech pak úplně znemožňuje. I v oblastech bez ledu navíc panují drsné klimatické podmínky s velmi krátkým létem (obdobím vhodným pro stavbu a provoz), nízkými teplotami, silnými větry a dlouhou polární nocí. Námořní dopravu ztěžuje mořský led.

Na největším ostrově planety navíc chybí infrastruktura pro takto rozsáhlou těžbu. Neexistují silnice spojující jednotlivá osídlení, železnice, hlubokovodní přístavy schopné obsluhovat velké nákladní lodě a dostatečné zdroje energie.

Postavit tohle všechno logicky zásadně zvýší náklady jakéhokoliv těžebního projektu. A i poté, co se infrastruktura postaví, budou peníze odtékat rychlým tempem. Provozní náklady na logistiku, dopravu materiálu a personálu, energie, údržbu zařízení v extrémních podmínkách a zajištění bezpečnosti jsou výrazně vyšší než v mírnějších klimatických pásmech.

A kdyby tento výčet nestačil, další nepřehlédnutelnou okolností je křehkost arktického ekosystému. Prakticky jakýkoliv průmyslový zásah s sebou nese obrovské riziko, že projekt, byť třeba v zájmu ekologie Země, by narušil tu lokální. I proto místní vláda nastavila přísné standardy a získat povolení k těžbě je dlouhý a náročný proces.

Změna klimatu by mohla s těžbou teoreticky pomoct – tání ledovců by mohlo některé lokality zpřístupnit, a tím snížit náklady na úroveň, kdy se již investice vyplatí. I tato teorie má ale háček. Změny by totiž mohly přinést nová enviromentální a technická rizika jako například nestabilitu půdy nebo změny v hydrologii.

V roce 2021 Grónsko oficiálně zastavilo vydávání nových licencí pro průzkum ropy a plynu z environmentálních důvodů, překážkou je i přísné omezení těžby uranu. Grónsko má také rozsáhlou autonomii a o těžbě či vnitřních záležitostech rozhoduje grónská vláda v Nuuku, nikoliv Kodaň. Kdokoliv by tedy chtěl na ostrově těžit, se tak musí „zalíbit“ především místním obyvatelům, Inuitům.

Že na papíře vypadá Grónsko slibně, ale realita umí být jiná, se koneckonců už přesvědčilo několik společností. Zpravidla šlo o Australany a Číňany.

Hlavně Čínu oblast zajímá dlouhodobě – pokoušela se v Grónsku stavět letiště a koupit opuštěnou námořní základnu (Grønnedal), což USA – prostřednictvím tlaku na Dánsko – zablokovaly.

„V současné době není jasné, zda jsou tyto projekty v Grónsku finančně životaschopné,“ řekla v rozhovoru pro The New York Times Sherri Goodmanová, významná členka Atlantické rady a bývalá náměstkyně ministra obrany za prezidenta Billa Clintona. „To ale neznamená, že nebudou životaschopné v příštích desetiletích.“

„Trump hovoří o klimatických změnách jako o podvodu, ale právě klimatické změny částečně přispívají k rostoucímu zájmu o tento region, protože ho činí přístupnějším,“ dodala.

Grónsko ovšem není zajímavé jen z hlediska nerostného bohatství. Změna klimatu z něj dělá zajímavou akvizici i pro jeho lokalitu, protože tání arktického ledu dramaticky mění námořní dopravu. Poloha Grónska mezi Severní Amerikou a Evropou, v srdci takzvaného GIUK Gap (Greenland-Iceland-UK; Grónsko-Island-Velká Británie) ho předurčuje coby zásadní uzel pro budoucí globální obchodní koridory.

Zároveň je GIUK velmi strategickým místem z vojenského hlediska. Například během studené války byla oblast jediným místem, kudy se mohly sovětské ponorky ze základen na poloostrově Kola dostat do Atlantiku. A i dnes jde doslova o bránu do oceánu rozkládajícího se mezi Evropou, Afrikou, Severní a Jižní Amerikou a Antarktidou – jakmile se do něj plavidlo dostane, otevře se mu doslova celý svět.

Leží také na křižovatce klíčových tras: Severozápadní průchod (Northwest Passage) podél jeho západního pobřeží spojuje Atlantik s Pacifikem a může zkrátit plavbu z Evropy do Asie o 7 tisíc km oproti Panamskému průlivu. Využití transpolární cesty navíc umožňuje přímou cestu kolem Severního pólu, a tím úsporu až 40 % času a paliva oproti trase procházející Suezským kanálem.

V případě dalších krizí v Suezském kanálu (jako jsou útoky Hútíů na lodě) nebo sucha v Panamě by arktické trasy nabídly nezávislou alternativu snižující dodatečné náklady o 40 % a zrychlující dodávky. Grónské přístavy jako Nuuk nebo Ilulissat by se tak mohly stát regionálními uzly pro logistiku, nouzové služby a záchranné operace.

„Novější a vznikající hrozbou je skutečnost, že Grónsko leží na dvou potenciálních námořních trasách přes Arktidu, Severozápadní průchod a Transpolární námořní trasu,“ uvedl v rozhovoru s CNBC Otto Svendsen, spolupracovník programu pro Evropu, Rusko a Eurasii v Centru pro strategická a mezinárodní studia (CSIS), think tanku se sídlem ve Washingtonu. „A protože klimatické změny tyto trasy stále více zpřístupňují, existují zde také komerční zájmy, které zvyšují význam ostrova z hlediska národní bezpečnosti.“

Ostatně odhady mluví o tom, že arktické trasy by mohly převzít 5-10 % globálního objemu lodní dopravy. Jde sice o předpověď z kategorie těch optimističtějších, ale ukazuje, jak významnou roli region má a ještě může mít.

V současné době jsou tyto cesty kvůli podnebí stále riskantní, ale s tím, jak se planeta otepluje, se jimi dá plout častěji než v minulosti. Například Severní mořskou cestu (NSR) podél ruského pobřeží již zvládají komerční lodě, přičemž Grónsko by mohlo sloužit jako alternativní koridor pro západní dopravce.

I tady je však háček. Chybí hlubokoodtahové přístavy, ledoborce a systém nouzových služeb. Klimatické riziko (náhlé zmrazení) a environmentální dopady na křehký ekosystém vyžadují přísnou regulaci. Geopoliticky se tak o ostrov zajímají všichni velcí hráči: USA pro transatlantickou bezpečnost, EU pro obchod a Čína pro Severní mořskou cestu, ze které by si ráda udělala „Polární hedvábnou stezku“.

Životaschopnost nových tras i dalších aktivit na moři ale bude záviset mimo jiné na investicích do komplexní námořní infrastruktury.

V neposlední řadě má Grónsko i nepřehlédnutelný, čistě vojenský potenciál. Z hlediska obrany je ostrov pro USA důležitý především díky poloze na nejkratší balistické trajektorii mezi Ruskem a klíčovými populačními i vojenskými centry Severní Ameriky.

Centrálním prvkem této obrany je Pituffik Space Base (dříve základna Thule). Hostí 12. letku vesmírného varování, která obsluhuje modernizovaný systém radarů včasné výstrahy (BMEWS). Grósko by navíc pro USA mělo hrát významnou roli ve stavbě takzvaného Golden Dome - komplexní protiraketové obrany, která má chránit pevninské území před hrozbou balistických raket i hypersonických střel s plochou dráhou letu.

Bez radarových stanic v Grónsku by reakční doba Pentagonu na odpálení mezikontinentálních střel (ICBM) z oblasti Kolského poloostrova klesla na úroveň, která by znemožnila efektivní protiopatření.

„Spojené státy mají z dobrých důvodů v severozápadní části Grónska leteckou základnu včasného varování, protože nejkratší trasa pro ruskou balistickou raketu k dosažení kontinentálních Spojených států vede přes Grónsko a severní pól,“ řekl ve výše citovaném rozhovoru Otto Svendsen.

Z útočného hlediska zase ostrov představuje s nadsázkou obří „letadlovou loď“ – ovládnutím Grónska by Spojené státy dostaly možnost monitorovat a v případě potřeby blokovat pohyb nepřátelských plavidel a ponorek v celém regionu.

Grónsko také slouží jako logistický uzel pro letectvo i námořnictvo umožňující rychlé doplnění paliva a přesuny jednotek blíže k euroasijskému kontinentu. Strategická hloubka, kterou ostrov poskytuje, dovoluje americkým silám operovat v Arktidě s mnohem větší vytrvalostí než jejich soupeři, kteří se musí spoléhat na vzdálené pevninské základny nebo nákladné ledoborce.

Možnost rozmístění hypersonických střel nebo pokročilých dronů v Grónsku by navíc znamenala, že USA mohou zasáhnout cíle kdekoli v severní Eurasii s minimální reakční dobou pro nepřítele.

Pokud by se Spojené státy rozhodly, že Grónsko získají jinak než hrubou silou, pravděpodobně by narazily. V průzkumu ze začátku minulého roku totiž vyšlo, že 55 % obyvatel preferuje dánské občanství, 37 % na otázku, jestli by byli raději Dánové či Američané, odpovědělo, že neví. Druhá varianta pak byla lákavá pro pouhých 8 % obyvatel.

Ostatně vůči Trumpovým choutkám vystupují velmi aktivně i politici. Ti dlouhodobě varují, že Grónsko není na prodej a že podobná rétorika nemá ve spojeneckém vztahu co dělat.

Ostatně napříkalad poslanec Evropského parlamentu Anders Primdahl Vistisen v lednu loňského roku shodil diplomatické rukavice: „Drahý pane prezidente Trumpe, poslouchejte velmi pečlivě. Grónsko je součástí Dánského království 800 let. Je to integrovaná část naší země. Není na prodej. Nechte mě to vyjádřit slovy, kterým byste mohl rozumět. Pane Trumpe, jděte do p*dele.“

A nezůstává jen u slov. V reakci na Trumpova slova totiž na ostrov začínají posílat své vojáky evropské státy. Z Německa se do Grónska ve čtvrtek vydalo 13 vojáků průzkumné mise, mezi zeměmi, které své vojáky také přislíbily, jsou například také Francie a Švédsko.

Dánské cvičení jednotek několika evropských zemí má za úkol zjistit, jak moc mohou evropské státy při potenciální obraně ostrova pomoct.