Po smrti Viktorky: Promluvil první představitel systému, který vede OSPODy

„Tlak na ponechávání dětí v biologických rodinách neexistuje,“ říká ředitel Krajského úřadu Středočeského kraje Jan Louška. Investigativní podcast Ve stínu se vrací k případu, který otevřel debatu o ochraně ohrožených dětí.

Viktorka dlouho vyrůstala v pěstounské rodině. Potom byla na základě rozhodnutí soudu vrácena biologickému otci. Muži, který měl za sebou trestní minulost, duševní poruchu, dlouhodobé problémy se závislostí na drogách a byl částečně omezen ve svéprávnosti. Krátce poté holčičku zavraždil.

Případ, který v posledních týdnech ve velkých detailech rekonstruovala speciální série Viktorka z podcastu Ve stínu, vyvolal mimořádný ohlas. Otázkami, zda český systém ochrany ohrožených dětí nepodceňuje rizika v biologických rodinách a zda neupřednostňuje návrat dítěte k rodičům za každou cenu, se nyní zabývá široká veřejnost, odborníci i ministerstva práce a sociálních věcí a spravedlnosti. Ta dokonce mluví o nutnosti měnit zákony.

V dnešní speciální epizodě přinášíme rozhovor s člověkem, který stojí – na rozdíl od většiny dosavadních respondentů podcastu a komentátorů - na opačné straně debaty. Jan Louška coby ředitel Krajského úřadu Středočeského kraje vede instituci, která tam metodicky řídí OSPODy. Právě OSPOD z Kladna sehrál v případu Viktorky zásadní roli, když soudu doporučil její návrat k biologickému otci.

„Rozhodně nemůže být řeč o nějakých plošných doporučeních, opatřeních stylu: Nechávejte děti v téhle rodině. To podle mě neexistuje,“ říká Louška v novém podcastu. „Podle mě používáte zavádějící termíny. Tady se nebavíme o prioritách, tady se bavíme o posuzování velmi dynamického vztahu a stavu, který v té rodině je.“

Jeho slova kontrastují s výpověďmi lidí, kteří se ochraně ohrožených dětí dlouhodobě věnují v terénu.

Ředitelka středočeské pobočky Člověka v tísni Kateřina Hůlová v jednom z předchozích epizod série o Viktorce popsala zkušenost s ochranou ohrožených dětí z posledních let takto: „Dítě má zůstávat v biologické rodině, to je alfa a omega toho dnešního klimatu ve společnosti.“

Podobně promluvila i ve speciální debatě Ve stínu metodička Zuzana Švadlenková, která se tématu ohrožených dětí věnuje více než dvě desetiletí.

Připomněla případy, kdy pracovníci OSPODů podle ní sami nevěděli, jak řešit situace vážně ohrožených dětí v rodinách, když po omezení dětských a kojeneckých ústavů ubylo možností, kam děti bezpečně umístit. Kapacity pěstounských rodin zoufale nestačí: „Když jsme se ptali, kam máme dát desetiměsíční dítě, dostali jsme odpověď: Vezměte si ho domů.“

V dnešním podcastu zaznívá i svědectví pracovnice benešovského OSPODu Jany Pazderové, která v DVTV nedávno popsala údajný tlak na sociální pracovnice, aby ponechávaly děti i v rodinách, kde jim hrozí nebezpečí: „Kolikrát na nás na školeních křičeli, že ty děti nesmíme odebírat.“

Jan Louška, který stojí v čele krajského úřadu, všechna tato tvrzení lidí z praxe odmítá.

„Takovýhle plošný apel nikde zaznít ani nemůže, protože pracovník OSPODu musí posuzovat situaci individuálně,“ uvádí poté, co – jak říká – se na to ptal příslušných kolegů na oddělení zabývajícím se podporou ohrožených dětí.

Když jsme se ho při natáčení ptali na další často citovanou větu, v níž na lednovém odborném setkání metodik krajského úřadu Jan Smrž doporučoval: „Máte-li za to, že dítě nezemře do pěti minut po vašem odchodu, nechte ho v rodině,“ reagoval Jan Louška jednoznačně: „Za mě ta informace není pravdivá.“

Dalším výrazným motivem rozhovoru s Janem Louškou je otázka mlčenlivosti.

Prakticky všichni představitelé institucí, které tým Ve stínu v posledních týdnech oslovil, argumentovali tím, že o konkrétních případech nemohou mluvit kvůli zákonné povinnosti chránit dítě a informace ze spisu. Stejnou argumentaci používá i Jan Louška.

„Nemůžu. Vůbec,“ odpovídá na otázku, zda se může vyjádřit ke konkrétním kauzám.

Později několikrát opakuje, že spis Viktorky nikdy neviděl a podle zákona ho ani znát nemůže.

Právě zde ale vzniká zásadní otázka: pokud se všichni odvolávají na mlčenlivost, kdo je schopen veřejnosti vysvětlit, proč byla konkrétní rozhodnutí přijata a zda byla správná?

Téma odpovědnosti a kontroly se stává jedním z hlavních střetů celého rozhovoru.

Kdo má po smrti dítěte prověřit, zda systém fungoval správně?

Kdo má zjistit, jestli šlo o individuální pochybení konkrétních pracovníků, nebo o problém nastavení celého systému?

A jak rychle by se taková kontrola měla odehrát?

Jan Louška opakovaně vysvětluje, že krajský úřad nemůže jednoduše převzít konkrétní spis a zahájit mimořádnou kontrolu: „My k tomu nemáme žádná oprávnění ze zákona.“

Na otázku, zda už krajský úřad případ Viktorky kontroluje, zároveň nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Nevím, prostě až bude čas, tak ho ti lidé zkontrolují,“ říká u případu, kdy dítě vydané soudem do biologické rodiny na doporučení kladenského OSPODu je dva měsíce po smrti.

Rozhovor otevírá širší debatu o tom, zda jsou kontrolní mechanismy nastaveny tak, aby dokázaly na podobně závažné případy reagovat dostatečně rychle a transparentně.

Zatímco v otázce údajného tlaku na pracovníky OSPODů Jan Louška systém hájí velmi důrazně, v jiných částech debaty otevřeně mluví o jeho slabinách.

Připouští například, že současné nastavení ochrany ohrožených dětí je roztříštěné. A jde ještě dál: „Ty centrální metodiky ministerstva (práce a sociálních věcí, pozn. red.) nejsou podle mě dobře nastavené.“

A dodává: „Ten systém je v tuhle chvíli formalizovaný, roztříštěný.“

V jiné části rozhovoru upozorňuje, že stát dnes ani nemá dostatek jednotných dat o tom, jak systém funguje v jednotlivých regionech. „Ministerstvo právě vznik nového úřadu zdůvodňuje tím, že nemá ta data z toho území.“

V ten moment se názory ředitele krajského úřadu začínají protínat s výhradami odborníků, kteří po smrti Viktorky volají po hlubších změnách.

Nejostřejší část rozhovoru se ale týká samotného případu. Jan Louška opakovaně zdůrazňuje, že konkrétní spis nezná a znát ho ani nemůže. Současně však odmítá, že by bylo možné z jednoho tragického případu vyvozovat závěry o fungování celého systému.

„Ten systém může fungovat dobře a může dojít k nějakým jednotlivým osobním selháním.“

Právě v tomto bodě se naše otázky střetávají s pohledem ředitele krajského úřadu nejvýrazněji: Je smrt Viktorky především tragickým selháním jednotlivce? Nebo odhaluje hlubší problém systému, který měl dítě chránit?

Zde je ukázka z rozhovoru s Janem Louškou, jak je zachycen v dnešní epizodě Ve stínu:

Pane řediteli, co by se podle vás mělo změnit, aby se případ Viktorky už neopakoval?

Musím to říct znovu, nebude to znít příjemně, ale takové případy se budou opakovat vždycky, když dojde k osobnímu selhání jednotlivce. To není věc systému. To jsou osobní selhání jednotlivých lidí v nějaké rodině. Ten OSPOD je schopný tam skutečně zasáhnout až ve chvíli, kdy se o tom dozví.

Počkejte, ale znáte ten případ? To dítě bylo do té rodiny vráceno s doporučením OSPODu, že tomu nic nebrání.

Znovu vám říkám, že celý ten spis neznám a nemůžu ho znát. Já ho znám jenom v té novinářské zkratce. A ta je hrozně nevypovídající.

Ale vy jste řekl, že to je selhání někoho v té rodině…

A to je ale jediný náhled, který jsem si o tom udělal na základě toho, co jsem si o tom přečetl.

A to, že OSPOD doporučil do této rodiny to dítě vrátit?

To spojujete podle mě věci, ale které nejdou takhle spojit dohromady.

Ten OSPOD byl opatrovníkem toho dítěte.

To je to nebezpečí té novinářské zkratky, to spojování těch věcí, které takhle nejdou spojit.

Jednoznačnou odpověď epizoda nenabízí. Přináší ale první rozsáhlé vyjádření člověka z vedení instituce, která je součástí systému ochrany ohrožených dětí, a konfrontuje jeho pohled s výpověďmi sociálních pracovníků, odborníků i lidí z terénu. Ti například varují před tím, že dnes se často nepovažuje drogová závislost rodičů za překážku pro ponechání dítěte v jejich péči.

Jan Louška se proti takovému postoji důrazně vymezuje: „Je hrozně nebezpečné říkat, že drogově závislá osoba je osoba, která nemůže vychovávat děti. Na jaký led se to pouštíte?“

Ukazuje se tak velký střet dvou odlišných pohledů na fungování systému, který má chránit ty nejslabší. A který podle všech zúčastněných v případě Viktorky selhal. Spor se vede o to, kde přesně a proč.

Rozhovor s Janem Louškou, prokládaný názory lidí z terénu, si poslechněte v dnešní speciální epizodě podcastu Ve stínu, kterou najdete v úvodu tohoto článku nebo v podcastových aplikacích.

Případ malé Viktorky pro nás touto epizodou nekončí. Chceme se zaměřit na kontrolní mechanismy uvnitř systému ochrany dětí a roli Ministerstva práce a sociálních věcí. Budeme také dál zjišťovat, kdo a jak prověřuje rozhodnutí, která smrti Viktorky předcházela. A zda šlo o selhání jednotlivců, nebo problém, který je mnohem hlubší.