Stát věděl, že děti nejsou v bezpečí. O smrti 107 z nich se mlčí

Tři ženy z oblasti práva a ochrany dětí otevřeně popisují, proč podle nich v Česku tragicky selhává systém ochrany ohrožených dětí. Případ malé Viktorky nepovažují za ojedinělý exces.

Soud měl informace o paranoidní schizofrenii otce. Věděl o jeho závislosti na drogách. Dostupné byly informace o předchozím násilném jednání vůči vlastní matce i o jeho omezené svéprávnosti.

Přesto soud malou Viktorku loni v říjnu odebral pěstounům a vydal biologickým rodičům. Pět a půl měsíce poté její otec tříletou holčičku zavraždil.

Případ Viktorky, jak jej v posledních týdnech zrekonstruovala pětidílná série investigativního pořadu Ve stínu, otevřel debatu, která se v Česku dosud nevedla: Kolik dětí stát nechává v prostředí, které pro ně nemusí být bezpečné - a jestli nad tím vůbec existuje kontrola.

„Je prostě mnoho minut po dvanácté,“ říká senátorka a advokátka Hana Marvanová.

Ve speciální debatě podcastu Ve stínu popsaly tři ženy, které se dlouhodobě pohybují v systému ochrany ohrožených dětí, proč podle nich podobné tragédie nejsou jen selháním jednotlivců, ale i důsledkem změny celého systému.

Zatímco veřejnost vnímala případ Viktorky jako šokující výjimku, část lidí z praxe – jak vyplynulo z debaty - naznačuje něco mnohem znepokojivějšího: podobných tragédií se obávali už delší dobu.

„I lidé z OSPODů jsou zoufalí, protože mají metodicky dáno, že nesmějí děti z nebezpečných prostředí dávat do jakéhokoliv ústavního zařízení a musí za každou cenu snažit o sanaci rodiny,“ řekla další z účastnic debaty, mediátorka Zuzana Švadlenková, která více než dvacet let pracuje v sociálně-právní ochraně dětí.

Takzvaná sanace znamená sociálně preventivní práci s danou rodinou ve snaze udržet dítě v tomto prostředí, nebo ho do něj vrátit, a to i v situacích, kdy se biologičtí rodiče potýkají s vážnými problémy. Švadlenková zmínila například drogové závislosti či zanedbávání péče, i v těchto případech děti zůstávají v rodinách.

„Špatně je to, že není možnost, kam ty děti dát,“ uvedla Zuzana Švadlenková a dodala: „Vezměte si, že za rok 2025 bylo v celé republice zhruba tisíc dětí, kdy bylo nutné hledat nějakou náhradní rodinnou péči, aby se děti ochránily. Aktivních pěstounů na přechodnou dobu bylo osm set.“

K 1. lednu 2025 je zároveň zákonem dáno, že děti mladší čtyř let nesmějí být v ústavní péči. Už z těchto údajů jasně vyplývá, že se systém dostal do nebezpečné pasti - počet pěstounů absolutně nestačí, a to vyvolává tlak na ponechávání dětí v biologických, byť nebezpečných rodinách.

Podle Zuzany Švadlenkové současná praxe nutně vede k tragédiím.

Švadlenková potvrzuje nedávné vyjádření šéfky jednoho z odborů sociální péče Blanky Vildové, která v rozhovoru pro Aktuálně.cz uvedla: „Významně se posunulo vnímání normality toho, co je pro děti únosné. Velmi se podceňují rizikové faktory, zlehčují se závislosti, neléčená psychická onemocnění a nekompetence rodičů se o děti starat. Sedmnáct let se tady řešilo pouze to, kolik je dětí v dětských domovech. A zakázalo se umísťování dětí do pobytových zařízení.“

Od roku 2009 v Česku - podle údajů citovaných v debatě - zemřelo 107 dětí nepřirozenou smrtí. „Jak to, že nikdo nepovažoval za nutné vyšetřit, proč se to stalo?“ ptala se Hana Marvanová. „Až teď, když se řeší smrt Viktorky, snad začne fungovat komise, která by tohle měla odhalovat. Ale vše je za zavřenými dveřmi. Nevím, jestli je opravdová vůle vyšetřovat, když jsme se doposud ani o těchto číslech vůbec nedozvěděli.“

Hana Marvanová, která právně zastupuje původní pěstounku malé Viktorky, zdůraznila, že tragický případ holčičky, vydané biologickým rodičům, nebyl důsledkem chybějících pěstounů či rušených dětských domovů. „Viktorka měla milující, dlouhodobou pěstounskou rodinu, měla zázemí, vyrůstala tam úplně odmalička - matka ji opustila v porodnici, otec byl v tu dobu neznámý. Nebyl nejmenší důvod, aby byla dána vysoce rizikovým, nebezpečným biologickým rodičům. Jak jinak to mohlo dopadnout? Tohle není omluvitelné ani tím, že je systém přetížený a děti není kam dávat.“

Podle nedávného vyjádření dětského ombudsmana Martina Beneše zemře v Česku každý rok – se železnou pravidelností, jak řekl - zhruba deset dětí v důsledku násilí, zanedbání nebo jiného vážného selhání v rodině. Jaké signály o nebezpečí stát měl a zda šlo tragédiím zabránit, se veřejnost většinou nedozví.

Až po smrti malé Viktorky, kterou její otec zavraždil letos 21. března, se začala aktivněji scházet Komise pro nepřirozená úmrtí dětí při Ministerstvu práce a sociálních věcí.

Navenek ale zatím žádná širší debata o tom, proč děti v systému umírají a kdo nese odpovědnost ve chvíli, kdy dítě zemře, nepřichází. Smrt Viktorky tak podle hostů v debatě otevřela ještě jedno vážné téma – naprostou neochotu institucí veřejně mluvit o vlastních selháních. Týká se to soudů, orgánů sociálně-právní ochrany dětí i jednotlivých ministerstev.

„Stát si musí přiznat, že systém nefunguje, a otevřeně o tom mluvit. A když se stane konkrétní tragický případ, jako je případ Viktorky, musí být vyvozena i osobní odpovědnost a zjištěno, kdo přesně selhal,“ řekla v debatě Hana Marvanová.

V opatrovnickém spise malé Viktorky byly informace o všech rizicích týkajících se jejího otce: o jeho paranoidní schizofrenii, závislosti na drogách, omezené svéprávnosti i předchozím násilném jednání. Nešlo tedy o situaci, že by stát neměl dostatek informací.

Přesto předseda benešovského soudu Pavel Vosmanský, když případ své kolegyně, která Viktorku vydala biologickým rodičům, zhodnotil slovy: „Nestalo se tam nic nestandardního.“

Spor se tak dnes vede o to, proč systém ochrany dětí ani při znalosti všech rizik nedokázal vyhodnotit, že dítě vydává do nebezpečného prostředí. Právě tady se podle tří hostů debaty objevuje další problém - způsob, jakým dnes fungují opatrovnické soudy.

Advokátka Markéta Chudáčková popsala prostředí, v němž podle ní soudy často nerozhodují na základě důsledně prověřených důkazů, ale spíše na základě předem vytvořeného přesvědčení, že biologická rodina má mít přednost téměř za všech okolností.

„Soudci byli masivně školeni takzvanou Cochemskou praxí, která je postavena na tom, že naprostá většina rodičů je schopna dítě vychovávat a starat se o něj. To ale není pravda,“ prohlásila Chudáčková a zmínila případy, kdy zastupovala děti, jejichž rodiče bojují se závislostí na drogách nebo alkoholu. „Pokud já tohle zmíním u soudu, tak řízení začne slovy - soud má za to, že oba rodiče jsou schopni dítě vychovávat.“

Podle Markéty Chudáčkové se v posledních letech začaly u soudů doslova přehlížet rizikové a patologické projevy rodičů. A právě to se podle ní projevilo v případu Viktorky v mimořádně drastické podobě.

V debatě se opakovaně vracela ještě jedna otázka: kdo v systému skutečně hájí zájem konkrétního dítěte? A jestli se vlastně při rozhodování dítě někdy neztrácí mezi metodikami, statistikami, kapacitami a představou o „funkční biologické rodině“.

Do debaty pořadu Ve stínu byli pozváni i zástupci Ministerstva práce a sociálních věcí a dětský ombudsman Martin Beneš. Nikdo z nich ale nakonec nepřišel.

Ministr práce Aleš Juchelka nejprve vzkázal, že se na diskuzi o ohrožených dětech necítí dostatečně připravený. Později účast z časových důvodů zrušila i jeho náměstkyně Edita Stejskalová. Ministerstvo nikoho dalšího nevyslalo – a na dotazy Seznam Zpráv přestalo reagovat.

Dětský ombudsman Martin Beneš odřekl účast v debatě dva dny před natáčením. Poté, co se jako člen Komise pro nepřirozená úmrtí seznámil se spisem k případu Viktorky, podle svých slov nepovažuje za správné vstupovat do veřejné debaty.

To, že oficiální místa mlčí, podle hostů ve studiu nejlépe ukazuje, v jak citlivém bodě se dnes debata o ochraně ohrožených dětí nachází.

Podle Hany Marvanové dnes českým soudům při rozhodování o dětech chybějí v zákoně jasná kritéria, která by je nutila zohledňovat domácí násilí, závislosti nebo další rizikové chování rodičů.

„Dneska opravdu v zákoně nejsou žádná kritéria, která by byl soud povinen zohlednit, třeba právě přítomnost domácího násilí, sexuálního násilí nebo drogové závislosti rodičů. Vlastně je to jenom na dobré vůli všech těch institucí a soudu, jestli k tomu přihlédne, nebo ne. Zákony k tomu nenutí,“ řekla v debatě.

Dodala, že stát na problémy v systému upozorňují senátoři už od loňského roku při projednávání rozvodové novely. „Za tu dobu jsme zjistili právě všechna tahle pochybení a každý den přicházejí nové a nové podněty,“ uvedla Marvanová.

Skupina senátorů proto nyní připravila novelu občanského zákoníku, která by měla posílit ochranu dětí v opatrovnických řízeních. Počítá například s tím, že soudy budou muset výslovně zohledňovat násilí v rodině nebo další závažná rizika pro dítě.

„Rozhodli jsme se v Senátu, že přijdeme s rychlou novelou, kterou považujeme za akutní. Je to novelizace Občanského zákoníku, aby tam ta kritéria byla, aby soudy musely zohledňovat násilí a aby to opravdu vycházelo z ochrany dětí,“ řekla Marvanová.

Zároveň ale upozornila, že samotná změna zákona stačit nebude. „Pokud ten zákon nebudou uplatňovat v souladu se zájmy dětí soudy a OSPODy, tak se v praxi nic nezmění,“ konstatovala.

Podle ní bude klíčové také to, jestli stát začne otevřeně přiznávat vlastní selhání a vyvozovat za ně odpovědnost.

Celou debatu o systému ochrany ohrožených dětí, případu Viktorky a odpovědnosti státu si můžete poslechnout ve speciálním vydání podcastu Ve stínu, který najdete v odkazu nahoře v tomto textu.

Tématu ohrožených dětí se věnujeme dál.