80 let od popravy K. H. Franka. Poslední přání před smrtí mu soudce splnil

Po konci války měl Karl Herman Frank jasný plán. Vzdá se do rukou osvobozenecké armády, Američané z něj udělají politického zajatce a spolu s druhou manželkou Karolou, zvanou Lolou, a třemi dětmi ve věku od jednoho roku do čtyř let dožije někde ve vyhnanství, podobně jako třeba Napoleon. Vyšlo mu to částečně.

Devátého května, když směřoval z Prahy za demarkační linii, zatkli ho u Plzně američtí vojáci. Ti kolonu aut, ve které jel, u Rokycan zastavili a K. H. Franka odvezli do Weisbadenu, kde ho posléze předali Čechům, 7. srpna byl přepraven do Prahy.

Doprovázel ho Bohuslav Ečer, slavný český „lovec nacistů“. Jeho role v poválečném vyrovnávání se s hrůzami války je nezpochybnitelná. Podílel se na vzniku Mezinárodního trestního tribunálu pro potrestání válečných zločinců. To on zavedl pojem „zločiny proti lidskosti“, o které se mezinárodní právní řády opírají dodnes.

Na rozdíl od dalších strůjců nacistické zkázy nebyl K. H. Frank vydán ke spravedlnosti v Norimberku, ale v Praze. Stalo se to na základě rozhodnutí, že hlavní představitelé okupovaných zemí budou souzeni tam, kde nejvíce škodili. A Československu, tehdy Protektorátu Čechy a Morava, K. H. Frank zasadil mnoho bolestných ran.

Stál za popravou českých studentů 17. listopadu 1939, dal rozkaz k vyhlazení Lidic v červnu 1942 jako pomstu za atentát na Heydricha a dal rozkaz k popravě tisíců lidí během stanného práva. Ještě v květnu 1945 nechal v Terezíně popravit část vězňů. To je přitom jen hrubý součet všeho, čeho se státní tajemník Protektorátu Čech a Moravy dopustil.

On sám si však nikdy neušpinil ruce, „jen“ dával rozkazy. Tím se ostatně i později hájil. Poprvé stanul před soudem 22. března 1946 a naposledy 22. května téhož roku. Šlo o mimořádně dlouhý proces, který neměl v historii lidového soudu obdoby.

Vše se odehrávalo v soudní síni na Pankráci, kam se vešlo až 350 lidí. Kromě svědků, novinářů či zahraničních pozorovatelů, jako byl třeba Robert Jackson, hlavní žalobce v Norimberku za Spojené státy americké, přihlížela i veřejnost.

O proces byl enormní zájem a do síně se mohlo pouze s platnou vstupenkou. „Ty vydával soud. Žádali o ně třeba pozůstalí, ale i běžná veřejnost. Dokonce volali žalobci nebo obhájci do kanceláře s tím, že by se chtěli přijít podívat. Mnohdy z triviálních důvodů, třeba že tam šel manžel a ony chtěly s ním,“ vypráví historik Vojtěch Kyncl z Historického ústavu AV ČR.

Ten, kdo se nedostal do soudní síně, mohl proces poslouchat v přímém přenosu z rádia. Celý ho totiž přenášel Československý rozhlas. V jeho archivu se dochovalo 82 hodin záznamu, ze kterého nyní mohou historici a badatelé čerpat a udělat si představu o tom, jak proces probíhal. Slyšet mohou i to, jak na něj reagovali lidé v soudní síni.

„Je slyšet, jak soudce uklidňuje síň, protože potřebuje klid. Jakýkoli hlas tam velmi rezonoval, bylo to místy opravdu hodně intenzivní. Zejména pokud v rámci procesu došlo k něčemu, co vyvolalo reakce, bylo poměrně těžké posluchače uklidnit. Například když Kamill Resler, obhájce Franka, žádal zbavení odpovědnosti za to, co se stalo, a zdůvodňoval to, že Frank podlehl davovému bludu nacismu. Což je absurdní, ale zkusil to,“ vypráví Kyncl.

Slova obhajoby vyvolala velkou reakci nejen uvnitř soudní síně. Dochoval se lístek, který následně přišel Reslerovi do kanceláře, na kterém mu soudci z lidu psali své rozhodnutí, z kterého vyplývalo, že pokud má být někdo zbaven svéprávnosti, pak to má být právě Resler - za to, že vůbec navrhuje takovou formu obhajoby.

Frankův advokát se přitom jen držel své profese. K případu obhajoby Karla Hermanna Franka byl určen ex offo. O tuto roli nestál, dokonce se bránil a nechtěl být „ďáblovým advokátem“. A původně se jím ani stát neměl.

Advokáti ex offo se vybírali podle jasných pravidel a abecedního seznamu. Advokátní komora tedy musela přeskočit desítky jmen jeho kolegů, než došla k jemu. Měla pro to ale svůj důvod. „Resler byl obecně známý ze soudních procesů už ze 30. let, takže věděli, že je to člověk velice čestný. Znali jeho charakter a věděli, že i když se bude bránit, tak jakmile mu tuto funkci nařídí, zhostí se jí profesionálně. Zároveň uměl jak česky, tak německy, to bylo také důležité,“ vysvětluje důvody historik.

Díky Reslerově profesní a lidské integritě celý proces proběhl spravedlivě a čistě. Což ovšem nemění nic na tom, že šlo o velmi náročnou roli. „Později popisoval, jak velký odpor k Frankovi měl, když se scházeli. Ruku mu poprvé podal až těsně před popravou, když se loučili a věděl, že se blíží konec. Převzal od něj také jeho osobní věci, které měly patřit rodině,“ přibližuje historik osobnost Reslera, pro kterého byl proces vyčerpávající. Kromě něj ho totiž čekala ještě řada navazujících procesů. „Představte si, že obhajujete lidi, u kterých tušíte na 99,9 procenta, že soudní proces skončí trestem smrti. Jenom toto unést z lidského hlediska musí být těžké,“ říká historik.

Velký tlak byl ale i na samotného soudce Vladimíra Kozáka. I on se snažil, aby celý proces proběhl spravedlivě a aby se dodržel právní řád. Dokonce K. H. Franka v několika bodech obžaloby zprostil viny.

Vojtěch Kyncl zmiňuje tři body obžaloby, které nebyly dokázány. Nepotvrdilo se, že by udal tehdejšího předsedu vlády Aloise Eliáše, který byl zatčen bezprostředně po nástupu Reinharda Heydricha na Pražský hrad v září roku 1941. 

Další bod je trochu složitější, ale i v něm byl K. H. Frank zproštěn. Týkalo se to vypálení obce Ležáky. Soudce prý tehdy řekl: „My to neumíme úplně prokázat. Ano, nese za to odpovědnost, ale my nevíme, jak mu to v tomto případě přesně prokázat.“ V případě Lidic to bylo jasnější, protože se dochoval dokument ze dne před vypálením, pod kterým je Frank podepsán.

„Třetí bod je trochu úsměvný, řekl bych. Frank měl zpronevěřit 1500 franků a dát je manželce, aby jí zajistil průjezd do americké zóny. Jenže se našel doklad, podle kterého ty peníze měl právem,“ říká historik.

Z dnešního úhlu pohledu se může zdát zbytečné, proč mělo smysl zbavovat Franka viny za některé body obžaloby. I tak mu bylo prokázáno dost jiných činů, za které mu hrozil trest smrti. Československo ale chtělo dát jasně najevo, že nejde o spontánní akci čiré pomsty a že proces proběhne v souladu s právním řádem. Zároveň šlo o symbol pro veřejnost, že spravedlnost má své pevné místo na obou stranách.

O pár let později, v procesu s Miladou Horákovou, už žádné principy spravedlnosti neplatily. Přitom právě Horáková v procesu s K. H. Frankem vystupovala jako svědkyně, která popisovala hrůzy pobytu v Malé pevnosti v Terezíně, kam ji nacistický režim uvěznil. Jen o čtyři roky později stála ve stejné soudní síni, ovšem nikoli na místě svědkyně, ale obžalované. Trest dostala stejný jako K. H. Frank, proti kterému v roce 1946 svědčila.

Kromě ní se u soudu objevilo na osm desítek svědků, mezi kterými byli kromě vězňů z koncentračních táborů i studenti zatčení na vysokoškolských kolejích či přeživší lidické ženy a jejich příbuzní. Tato část svědeckých výpovědí byla opravdu hodně silná.

Po celou dobu soudu K. H. Frank neprojevoval žádné emoce. Což ale neznamená, že by je neměl, jak se dochovalo podle svědectví obhájce Reslera. „Frank byl hodně samotář, už za války neměl žádné kamarády. Byl ale velice fixovaný na svou rodinu a manželku Lolu. Ve vězení neměl žádné návštěvy, nechodily mu žádné balíčky, a když mu o Vánocích roku 1945 přinesli bachaři krabici s cukrovím, začal plakat. Probudila se v něm lítost, že je tam sám, bez rodiny,“ říká Kyncl. Dodává, že lítost se u něj projevovala vždy, když se mluvilo o jeho rodině. Mezi osobními věcmi byla i vylisovaná květina, kterou utrhl na pankráckém dvoře, svázaná jeho vlasy. Chtěl, aby květinu dostala jeho manželka.

Rozsudek byl vynesen soudcem Kozákem 22. května. „Obecenstvu oznamuji, že poprava bude vykonána veřejně dnes, o 13. hodině, na dvoře Pankrácké věznice. Prosím, přístup je omezen na lístky, poněvadž prostor, na němž se poprava vykonává, nelze naplniti víc, než tolika lidmi, kolik se jich tam vejde. Prosím, aby si naše obecenstvo uvědomilo, že nás pozoruje cizina, a aby si bylo vědomo toho, že Frank spáchal tolik škod českému národu, že nesmíme připustit za žádnou cenu, aby český národ a jeho dobré jméno bylo také poškozeno po jeho smrti,“ zní autentický záznam z vysílání Československého rozhlasu. Více než osmdesát hodin záznamu Český rozhlas zrestauroval a vytvořil pětidílnou sérii, která tento proces a okolnosti popisuje.

Odsouzený požádal o milost, ta mu nebyla udělena. Jako projev lidskosti se soudce Kozák rozhodl splnit i poslední přání K. H. Franka. Ten chtěl, aby ho na popraviště vedli nespoutaného. Tak se stalo a 22. května 1946 ve 13:00 byl jeden z největších vrahů českého národa popraven oběšením. Jeho tělo pak bylo bezejmenně pohřbeno na Ďáblickém hřbitově.