Trump vs. historie: Žádné „vracení“ Grónska nebylo, zlatý poklad Dánsko odmítlo

Jaká je historie dánské suverenity nad Grónskem? Lze v ní najít nějaké opodstatnění toho, o čem mluví v poslední době americký prezident Donald Trump?

Není tomu tak ani v náznaku.

Spojené státy sice v minulosti projevovaly zájem Grónsko odkoupit, ale nikdy v historii nezpochybňovaly dánské nároky. V dohodě z roku 1916 se navíc Washington v rámci vyrovnání za předání Panenských ostrovů zavázal, že do dánských nároků na největší ostrov světa nebude zasahovat ani v budoucnu. USA tak svým způsobem dokonce pomohly k mezinárodnímu uznání vyhlášení dánské suverenity nad celým územím Grónska, které přišlo o několik let později.

Trumpova slova o údajném „hloupém navrácení“ Grónska Dánsku Spojenými státy po druhé světové válce tak už vůbec neodpovídají historické realitě. Návrh na „koupení“ Grónska zase zní jako z doby před vznikem národních států a jeho naplnění by popřelo základní práva místních obyvatel.

Začátek dánského formálního nárokování Grónska sahá až do roku 1397, kdy dánská královna Markéta I. vytvořila Kalmarskou unii, jejíž součástí bylo kromě jejích zemí i švédské a norské království se všemi koloniemi včetně Islandu a Grónska. Když se v roce 1814 dánsko-norské spojení rozpadlo, Grónsko připadlo Dánsku.

„Probíhaly opakované expedice, ale o opravdové dánské kolonizaci se dá mluvit až od expedice v roce 1721. Během následujících asi 200 let docházelo k nástupu křesťanství, evropské modernity a nových vzorců osídlení i obchodu, často na úkor domorodé kultury a spirituality Inuitů,“ popsala éru rané kolonizace Grónska Dánskem dvojice historiků Rasmus Mølgaard Mariager a Peter Fibiger Bang z Univerzity v Kodani.

První zmínky o zvažování návrhu na koupi Grónska Spojenými státy pochází z roku 1867. Nápad propagoval (společně s plánem na koupi Islandu) tehdejší ministr zahraničí William H. Seward, který měl čerstvě za sebou úspěšně vyjednávání o koupi Aljašky od Ruského impéria. O rok později vznikl i dodnes dochovaný dokument s názvem „Zpráva o zdrojích Islandu a Grónska“, který vyzdvihuje potenciál ostrovů a mimo jiné přímo zmiňuje, že nápad na koupi Seward považoval za „hodný seriózního zvážení“. Nakonec ale ani nedošlo k oficiálnímu předání nabídky druhé straně.

S Dánskem měly tou dobou USA vyjednaný odkup ostrovů Svatý Tomáš a Svatý Jan (součást dnešních Panenských ostrovů) v Karibiku. I to ale nakonec zkrachovalo, protože Senát USA smlouvu neratifikoval a ta v roce 1870 propadla.

Další záznam o návratu myšlenky na stůl ve vysokých patrech americké vlády pochází z roku 1910. Jedná se o dopis amerického velvyslance v Dánsku Maurice Francise Egana náměstkovi amerického ministerstva zahraničí, ve kterém Egan navrhuje vlastními slovy „velmi odvážnou nabídku“ výměny dvou ostrovů na Filipínách. Ani to ale nikam nevedlo a k oficiální nabídce opět nikdy nedošlo.

Později se americkou vládu snažil k jednání o koupi Grónska přivést například i důstojník amerického námořnictva a objevitel Robert Edwin Peary, ale jediný doložený skutečný návrh pochází až z roku 1946, kdy už velkou roli hrály bezpečnostní důvody. Vláda prezidenta Harryho Trumana tehdy nabídla Dánsku za Grónsko na tehdejší poměry astronomických 100 milionů dolarů ve zlatě, nicméně Dánsko odmítlo.

Tehdejší jednání probíhalo v tajném režimu a svět se o něm dozvěděl až s mnohaletým zpožděním díky odtajnění dokumentů. Připomíná nám to, že ani dnes teoreticky nemusíme mít úplně kompletní informace o veškerém dění v této oblasti, ale to už pro současný kontext není až tak důležité.

Zásadní je, že USA nejenže nemají na Grónsko žádný nárok, ale ani nikdy před nástupem Donalda Trumpa nezpochybňovaly dánskou suverenitu. „Došlo k nabídkám, které byly odmítnuty. Spojené státy ale vždy uznávaly Grónsko jako součást Dánské monarchie,“ řekli k tomu Seznam Zprávám Mølgaard Mariager s Fibigerem Bangem.

Stejně to vidí i další dánský historik Søren Rud. „Jediný spor Dánska v této otázce byl s Norskem, které řadu let po formálním vyhlášení suverenity Dánska nad celým ostrovem odmítalo uznat dánskou svrchovanost nad východní oblastí,“ řekl vědec specializující se na Grónsko.

Norsko si mimochodem východ Grónska, který nazývalo Zemí Erika Rudého – po norském zakladateli prvních osad na ostrově koncem 10. století – nárokovalo ještě dlouho po dánském vyhlášení suverenity. Spor ukončil až rozsudek tehdejšího Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti v roce 1933, který potvrdil suverenitu Dánska.

Při rozebírání americko-dánských jednání o Grónsku nelze vynechat rok 1916 a tzv. Dohodu o dánské Západní Indii.

Jde totiž o dokument, v němž USA výměnou za získání suverenity nad částí dnešních Panenských ostrovů nabízí Dánsku 25 milionů dolarů ve zlatě a k tomu se zavazují, že nebudou nijak zasahovat proti dalšímu rozšiřování dánských nároků na celém území Grónska.

Konkrétně šlo o ostrovy Svatý Tomáš a Svatý Jan:

„Vláda Spojených států nebude stát v cestě rozšiřování ekonomických a politických zájmů dánské vlády v celém Grónsku,“ stojí v dokumentu podepsaném americkým ministrem zahraničí a dodnes uschovaném v Dánském národním archivu.

Jak už jsme zmínili výše, nešlo přitom o to, že by snad Washington proti rozšiřování dánského vlivu v Grónsku nějak vystupoval v minulosti a smlouva to měla ukončit. Dokument byl primárně ujištěním, že USA nebudou na Grónsko v budoucnu vztahovat politiku tzv. Monroeovy doktríny, jejíž součástí byl i vzkaz všem evropským státům, že jejich snahy o rozšiřování kolonií na americkém kontinentě budou považovány za nepřátelský akt proti USA.

Dokument tak svým způsobem znamenal uznání suverenity Dánska nad celým Grónskem Spojenými státy, které i částečně pomohlo vydláždit cestu k formálnímu vyhlášení suverenity Dánskem v roce 1921.

„Chovám Dánsko i Grónsko v úctě. Bojovali jsme za Dánsko, po druhé světové válce jsme mu Grónsko vrátili. Stavěli jsme pro Dánsko v Grónsku základny,“ řekl Trump minulý týden při proslovu v Davosu a dodal, že údajné vrácení Grónska byla hloupost tehdejší americké vlády.

Ve skutečnosti ale ani během období, kdy bylo Dánsko okupováno nacistickým Německem, nedošlo k tomu, že by USA zpochybňovaly dánskou suverenitu nad ostrovem, nebo ho dokonce zabraly a po válce „vrátily“, jak prohlásil Trump.

Po invazi nacistů v roce 1941 USA uzavřely pakt s dánským velvyslancem, díky kterému dostaly právo na vojenskou přítomnost v Grónsku výměnou za jeho obranu. Pakt byl sám o sobě legálně poměrně vrtkavý, protože ho podepsal jen velvyslanec, a ne dánská vláda, ale především jasně potvrzoval dánskou suverenitu. Výslovně v něm stojí, že „vláda USA potvrzuje své uznání a respektování suverenity Dánského království nad Grónskem“.

Americkou vojenskou přítomnost a základny na území Grónska v roce 1951 (dva roky po vzniku NATO s Dánskem jako jedním ze zakladatelů) oficiálně ošetřila nová smlouva, v níž Dánsko formálně potvrdilo svůj souhlas. Spojené státy v dokumentu opět výslovně zmínily, že suverenitu má Dánsko.

O dva roky později Dánsko v rámci dekolonizace zrušilo ostrovu status kolonie a zahrnulo ho jako jeden z krajů. Dalším zásadní milníkem v moderní historii Grónska bylo rozšíření autonomie v roce 1979 a 2009, ale to už moc nesouvisí s dánsko-americkými vztahy, byť je pravda, že americká vojenská přítomnost, a zejména havárie letounu s jadernými zbraněmi v roce 1968, byly jedním z ožehavých témat v širší debatě o grónské autonomii.

Dohoda o americké vojenské přítomnosti z roku 1951 každopádně nikdy nepřestala platit. „Dánský vliv v Arktidě je cíleně omezený; USA v Grónsku již dlouho zaujímají vedoucí strategickou pozici, zatímco Dánsko má suverenitu a zastává administraci - takto dohoda funguje už desítky let,“ popsal stav trvající od druhé poloviny 20. století expert na transatlantické vztahy se zaměřením na Arktidu Mikkel Runge Olesen z Dánského institutu pro mezinárodní studia (DIIS).

Postupné stažení Američanů ze všech grónských základen kromě jedné tedy bylo rozhodnutím Washingtonu a Dánsko v případném rozšiřování přítomnosti USA nijak nebránilo. Trumpovo argumentování potřebou získat Grónsko kvůli bezpečnostním důvodům, je proto zcela liché.

„Historicky k tomu docházelo často a po velmi dlouhou dobu, zejména v dobách, kdy většina zemí byly monarchie. S nástupem nacionalismu, moderních států a dekolonizace ale tato praxe začala ustupovat, až na úrovni větších územních celků úplně vymizela,“ odpověděl na otázku, od kdy se dá říct, že nákupy podobné tomu, který v jednu chvíli navrhovala Trumpova administrativa, přestaly být běžnou součástí mezinárodních vztahů, politický geograf z FSV UK Michael Romancov.

Žádná pevně daná hranice konce této éry však pochopitelně neexistuje. Ostatně s územím se v omezené míře obchoduje v podstatě až dodnes. Například ještě v roce 2016 Egypt prodal Tiranské ostrovy Saúdské Arábii.

Tiranské ostrovy:

Prodej dvou titěrných ostrůvků v Rudém moři pochopitelně není srovnatelný s Grónskem, ale nejde jen o jejich rozlohu. Jedním z hlavních komplikací pro tyto obchody totiž je otázka, co s místním obyvatelstvem. Zatímco Tiranské ostrovy jsou neobydlené, v Grónsku žije přes 56 tisíc lidí, kteří mají – stejně jako ho minimálně formálně mají všichni ostatní lidé na světě – právo rozhodovat o tom, co se s nimi stane.

„A to je něco, co Donald Trump pravděpodobně neví, nebo to ví, ale je mu to jedno. Kontext fungování mezinárodního společenství v době, kdy USA koupily Aljašku nebo Louisianu, byl úplně jiný,“ řekl Romancov.

„Návrat k podobnému konceptu, jestli to tak lze vůbec označit, by každopádně znamenal buď návrat k zastaralé praxi, nebo by také mohl být příznakem změny světového řádu, kdy velmoci (jaderné) svoji dosavadní praxi mění a porušují normy, které samy formovaly,“ dodal k tomu Tomáš Dvořák z Historického ústavu Masarykovy univerzity.

Dodejme, že od roku 2009 navíc Dánsko uznalo Gróňany jako národ s právem na sebeurčení, což právní problém s obyvatelstvem jen prohlubuje. „Grónsko tedy není dánským majetkem a jakýkoliv pokus jiné země o jeho ‚koupi‘ by byl porušením mezinárodního práva,“ napsala k tomu expertka na historii mezinárodního práva 20. století Astrid Nonbo Andersen z DIIS.

Toto by přitom byl jen jeden z mnoha problémů, které by legalitě koupě stály v cestě.

I když tedy na chvíli zavřeme obě oči a necháme stranou Trumpovy výpady proti dánské suverenitě, ani v samotném návrhu nespatříme nic jiného než pokus o rozcupování mezinárodního práva a návrat do časů, kdy rozhodovala jen síla a peníze.