Článek
Po desítky let byla aliance mezi Spojenými státy, Evropou a Kanadou páteří globální bezpečnosti. Nyní je ale vystavena zkoušce zevnitř.
Spory nejen kolem území Grónska, o jehož potřebě pro americkou bezpečnost v posledních dnech mluvil Donald Trump, odhalily hluboké trhliny mezi Washingtonem a evropskými spojenci a zpochybnily spolehlivost USA uvnitř NATO.
Po osm desetiletí Spojené státy a Evropa držely pohromadě kvůli společnému závazku k obraně a sdíleným hodnotám, nová americká Národní bezpečnostní strategie však signalizuje, že pro Bílý dům tento společný závazek končí.
Ačkoliv americký prezident v Davosu ujistil, že se kontrolu nad Grónskem nepokusí získat silou, analytici pro Seznam Zprávy varují, že pokud bude šéf Bílého domu dál vyvíjet tlak na spojence nebo normalizovat hrozby uvnitř Severoatlantické aliance, mohou Spojené státy oslabit vlastní schopnost odstrašení, a to k prospěchu Ruska, Číny a dalších rivalů.
„Rozbitím transatlantického spojenectví by se posílila pozice Ruska v Evropě a Evropa by byla nucena čelit jeho expanzi sama. Oslabení Západu navíc nahrává i Číně, protože ztrácí protiváhu, kterou pro ni představuje,“ vysvětluje politolog a bezpečnostní analytik z Masarykovy univerzity Josef Kraus.
Starý kontinent se už nějaký čas pokouší postavit na vlastní nohy, jenže snaha naráží na tvrdou realitu: chybějící kapacity a tlak času, který v oblasti bezpečnosti hraje proti němu.
Sdílené náklady
Trump se od svého loňského návratu do Bílého domu snaží přenastavit roli USA v Alianci tak, aby se Evropa ze „spotřebitele“ bezpečnosti stala jejím hlavním poskytovatelem.
Zvyšování požadavků na výdaje na obranu a důraz na „spravedlivé“ sdílení nákladů, které zazněly i na posledním summitu NATO, Evropu donutily k akčnější pozici a k rychlejšímu navyšování vojenských kapacit.
Přesto zůstává problém v tom, že vybudování plnohodnotné strategické autonomie je běh na dlouhou trať.
„Pokud by se Evropa ocitla osamocená a musela čelit Rusku bez americké podpory, musela by se nejprve vypořádat s tím, co sama v minulosti ztratila. Zbrojní průmysl a výrobní kapacity byly v řadě oblastí oslabeny a mnohé státy se rozhodly spoléhat na USA. Obnovení těchto schopností je možné, ale ne v řádu měsíců ani několika let,“ poznamenává Kraus.
Právě proto Evropa nechce jít cestou úplné samostatnosti, a zároveň doufá, že si Trump uvědomí, že bez ní je i Amerika slabší – a že rozbití transatlantického spojenectví by nakonec poškodilo taky Washington.
Vysoké riziko pro USA
Pokud by se vztahy na obou stranách Atlantiku podkopaly, podle analytika z Asociace pro mezinárodní otázky Pavla Havlíčka by Spojené státy přišly o jednoho z nejvěrnějších spojenců a o velkou část své reputace.
„Trump přitom Evropany zjevně podceňuje a nevidí, jak moc se mu mohou postavit, a jak vysoké riziko tím pro USA vytváří,“ říká.
Z pohledu amerických zájmů není Evropa jen spojencem, ale strategickým nástrojem, který USA umožňuje udržet globální vliv bez nutnosti neustálého přesouvání vlastních sil přes oceán. Trump se často tváří, že Spojené státy mohou být „silné samy o sobě“, ale ve skutečnosti je Evropa pro USA důležitá hned v několika zásadních oblastech.
Jako první by USA ztratily hlavně cenné ekonomické vazby, avšak v současném geopolitickém klimatu vyvolávají větší obavy spíš dopady na bezpečnost. Ekonomika je podle expertů sice důležitá, ale pro Spojené státy není klíčová v tom smyslu, že by bez Evropy nemohly existovat. To funguje spíš naopak.
USA potřebují Evropu i ekonomicky
Evropa je pro Spojené státy víc než jen vojenský partner. Je to také klíčový ekonomický blok, který americkým firmám zajišťuje obrovský trh a stabilní dodavatelské řetězce. Bez Evropy by USA přišly o významnou část exportu i importu, což by mohlo zpomalit růst americké ekonomiky a zvýšit ceny některých klíčových komodit.
Důležitá je ale i sankční dimenze. Spojené státy často prosazují své zájmy přes ekonomické sankce, ale jejich efektivita výrazně klesá, pokud se k nim nepřipojí i Evropané. Bez společného transatlantického rámce by se sankce oslabily, a tím by se snížila schopnost USA „izolovat“ rivaly, jako je Rusko nebo Írán.
A v praxi by to znamenalo ztrátu ekonomického i politického dosahu: USA by měly menší vliv v globálním obchodu, méně efektivní tlak na protivníky a zároveň by se zvýšilo riziko, že evropské firmy a státy budou hledat alternativy (např. Čínu). To vše by oslabilo americkou pozici v mezinárodní politice.
Evropa jako odrazový můstek
V otázkách obrany je to složitější. USA jsou sice bezkonkurenční vojenskou velmocí, která v globálním měřítku utrácí na obranu více než všechny ostatní země dohromady, avšak v Evropě má klíčový význam spíše to, co přinášejí její spojenci – kapacity, strategickou infrastrukturu a geografickou blízkost k potenciálně krizovým oblastem.
Jak upozorňuje Kraus, logistika a přístup k evropským základnám jsou pro americké operace zásadní. „Evropa Spojeným státům poskytuje odrazový můstek nejen na Blízký a Střední východ, ale také do východní Evropy a směrem k západnímu Rusku. Bez této infrastruktury by se možnosti USA výrazně zúžily – ne že by to bylo nemožné, ale náklady, čas a rizika by stouply. Z toho důvodu Evropu skutečně potřebují,“ uvádí.
Konkrétně jde o klíčové uzly, které umožňují rychlé přesuny a zásobování. V Německu je to Ramstein jako hlavní letecké a logistické centrum pro přesuny do Afriky a Blízkého východu a Grafenwöhr jako výcvikové a rotační místo pro pozemní jednotky.
V Itálii pak Aviano a Sigonella fungují jako důležité letecké základny pro operace ve Středomoří. Na jihu Evropy, například v Řecku nebo Španělsku, americká armáda využívá přístavy a letiště, které jsou klíčové pro rychlé nasazení v krizích.
Evropští spojenci navíc přinášejí do Aliance schopnosti, které USA zvyšují operační dosah a zároveň snižují potřebu nasazení vlastních jednotek. Například evropské letectvo a námořnictvo poskytují dodatečné kapacity pro průzkum, vzdušné krytí, protivzdušnou obranu nebo nasazení v regionálních krizích.
Některé země mají specifické specializace, které se Spojeným státům hodí: severské armády jsou vybavené pro boj v extrémních zimních podmínkách, některé státy mají silné dělostřelectvo, jiné disponují vyspělými kybernetickými nebo zpravodajskými kapacitami.
Evropa propůjčuje USA legitimitu
Evropa je navíc pro USA důležitá jako „sdílení zátěže“: spojenci poskytují jednotky, materiál, výcvik a logistickou podporu, takže USA nemusí nést veškerou váhu samy. To se projevuje i v politické rovině - když je operace vedená společně, má vyšší legitimitu, a to usnadňuje vytváření koalic a získávání mezinárodní podpory.
„Bez evropských partnerů by Spojené státy musely nasazovat větší část svých sil samy, což by bylo dražší, náročnější na lidské zdroje a politicky citlivější,“ říká Kraus.
Jak také pro Seznam Zprávy vysvětluje profesor Michael Glennon z Tuftsovy univerzity v americkém státu Massachusetts, USA potřebují Evropu i proto, že pomáhá udržovat obraz americké politiky jako „západní aliance“, nikoli jednostranné velmoci.
Evropská účast dává Washingtonu legitimitu a umožňuje prezentovat americké počínání jako součást širšího, hodnotově založeného rámce.
Glennon upozorňuje, že bez tohoto „západního“ kontextu se kroky Spojených států snadno jeví jako jednostranné a někdy i jako porušení mezinárodních pravidel.
„Právě proto je pro USA důležité, aby jejich zásahy a strategie měly podporu spojenců. Pokud by vystoupily z role lídra aliance, ztratily by zároveň svou pozici ‚hlavního morálního arbitra‘. A to by oslabilo jejich vliv nejen v Evropě, ale i v Africe, Asii, ale třeba i Latinské Americe,“ přibližuje Glennon.
Donald Trump ale už nyní zásadně přetváří světový řád. A některé scénáře, které se ještě donedávna jevily jako krajně nepravděpodobné, dnes zní realisticky – až tak, že někteří analytici začínají Evropu otevřeně nabádat, aby se od USA oddělila.
„Pokud by Spojené státy skutečně napadly Dánsko invazí na Grónsko a vyhlásily válku EU, tedy aliančnímu bloku vázanému smlouvou, historie by Evropě v podstatě nařídila reakci,“ píše v komentáři pro deník The Guardian Alexander Hurst. V takovém případě by podle něj musela Evropa nejen rozšířit a přestavět své obranné struktury, ale i převzít kontrolu nad vojenskými základnami USA od Německa po Španělsko.
„Praktický dopad by byl okamžitý a bolestivý. Evropa by se musela rychle přepnout z role partnera na roli plnohodnotné obranné velmoci. V krátkodobém horizontu by to znamenalo chaos a ztrátu operační rychlosti, v dlouhodobém by se musely budovat nové systémy, které Evropa dnes nemá,“ nastiňuje Glennon.
Změnu světového řádu už navíc začínají reflektovat i další západní státy. Dobře je to vidět na postoji Kanady, která ve snaze balancovat mezi USA a Čínou uzavřela nové strategické partnerství s Pekingem. Kanadský premiér Mark Carney přitom například oznámil snížení cel na čínské elektromobily a dohodu o nižších tarifech na kanadské zemědělské exporty – krok, který ukazuje snahu Ottawy diverzifikovat strategické vazby a snížit závislost na Washingtonu.
„A právě tento model se může stát inspirací i pro některé evropské země, pokud se transatlantické napětí prohloubí. I když je dnes stále více Evropa závislá na USA – například v konfrontaci s Ruskem – i Evropa má své silné stránky, kterými může Trumpa ještě překvapit,“ dodává Havlíček.
