Recenze: Američana v Paříži si filharmonici užili. Zazářila mladá klavíristka

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Vidíme Američana, jak se loudá po Champs-Élysées, s vycházkovou holí v ruce, se slaměným kloboukem nakřivo, nasává památky — a také ledacos dalšího,“ napsal George Gershwin o své skladbě Američan v Paříži.

Omámen francouzským vínem si hrdina na chvíli posteskne a přepadá ho blues. Brzy se ale vzpamatuje: „Doma je to fajn! Ale koneckonců, tohle je Paříž — tak pojďme!“

Gershwinovy hudební procházky francouzskou metropolí málokdy zklamou, většinou bývají zárukou úspěchu a potlesku publika. Nejinak tomu bylo v závěru středečního koncertu České filharmonie, která tento týden s dirigentem Stéphanem Denèvem nabízí Pražanům tři abonentní večery plné francouzského šarmu.

Druhým vrcholem příjemného vystoupení v Rudolfinu byl český debut albánské klavíristky Marie-Ange Nguci, která zahrála Koncert pro klavír levou rukou a orchestr od Maurice Ravela. Přemýšlivá umělkyně vládne nádherným úhozem i jasným názorem na hudební interpretaci. Není jí ještě ani třicet, přitom už dosáhla mnoha úspěchů, doktorátu z klavírní hry i magisterského titulu z kulturního managementu.

Čtyřiapadesátiletý elegán s výraznou vizáží Denève, šéfdirigent orchestru v americkém St. Louis, na úvod zařadil druhou suitu z baletu Bakchus a Ariadna od Alberta Roussela. Francouzský autor bývá v českém prostředí nejčastěji zmiňován coby učitel Bohuslava Martinů, jeho hudbu tu ale známe málo. Přitom je působivá a může směle soupeřit s mnoha repertoárovými kusy.

V Rousselovi, který se narodil roku 1869, už stejně jako v tvorbě jeho vrstevníků tušíme náznaky impresionismu. Syté, ne-li smyslné akordy se vpíjejí do bohatého orchestrálního plátna. Provedení České filharmonie mělo spoustu vynikajících míst, zvláště k závěru, kdy se z vln smyčcového běsnění vynořily jadrné žestě v triumfálním tažení k efektní tečce.

Mnohá místa ale působila snad až příliš noblesně a uhlazeně, přitom některé části baletu zobrazují divoké tance boha vína a nespoutaného veselí. A zasněný úvod byl spíše ospalý. Až violové sólo Evy Krestové pročistilo do té doby poněkud těžce při zemi držící se mlhu.

Noblesa i ušlechtilost naopak svědčí slavnému Ravelovu koncertu. Napsal ho pro klavíristu Paula Wittgensteina, který u Haliče během první světové války přišel o pravou ruku. Bratr filosofa Ludwiga se ale nenechal zlomit a namísto zoufání začal objednávat klavírní koncert pro levou ruku od spousty skladatelů.

Určitá ironie spočívá v tom, že ty nejslavnější – koncerty od Richarda Strausse, Benjamina Brittena či Sergeje Prokofjeva – si spíše konzervativní Wittgenstein příliš nepovažoval. Podobné to bylo s Ravelovým dílem, ke kterému dlouho hledal cestu. Dnes se však jedná o koncertní stálici a výzvu pro většinu klavíristů, kteří pomocí tohoto díla prozkoumávají své limity i potenciál ruky, jež ve většině repertoáru zastává doprovodnou roli.

Levá ruka Marie-Ange Nguci se postarala o krásný, oduševnělý zážitek. V první kadenci byla ještě znát určitá zranitelnost, snad až nejistota: však to bylo poprvé, co se interpretka představila českému publiku. Ovšem brzy zcela opanovala Ravelovu partituru i rudolfinské publikum.

Její Ravel byl procítěný, ale nikoliv sentimentální. Šlo o v něčem velmi přímočarý, nekomplikovaný projev, obnažující strohou krásu dvacetiminutové kompozice. Orchestr pod Denèvovou taktovkou ji citlivě doprovázel. Temnými barvami prosycený koncert není jednoduchý ani pro filharmoniky, ti ale všemi nástrahami prošli bez úhony. Povedlo se i zákeřné úvodní sólo na kontrafagot v podání Ondřeje Šindeláře.

Při potlesku pianistce na tváři tančil úsměv, působila až zaskočeně, jako by nebyla zvyklá na dlouhé ovace. Přitom to není pravda, vystupovala namátkou v Amsterodamu, Paříži či Tokiu. Možná ji jen úspěch nepřipravil o skromnou povahu plnou nehrané vděčnosti. Když usedala ke klavíru znovu, aby zahrála přídavek, nejdřív se pohledem ujistila u koncertního mistra, jestli je to v pořádku.

Přídavky byly nakonec dva. Nejprve hudebnice potvrdila svůj úžasný měkký úhoz a vlohy ke klavírnímu impresionismu v části z Ravelova cyklu Miroirs. Šlo o relativně dlouhý přídavek, přesto ji auditorium Dvořákovy síně jen tak nepustilo a vytrvale tleskalo dál. Marie-Ange Nguci se tak vrátila s virtuózní úpravou melodie z finále pátého klavírního koncertu od Camille Saint-Saënse. Tím si vysloužila i ovace vestoje. Jako by publikum naznačilo, že pokud se hudebnice k České filharmonii vrátí, bude to ku prospěchu všech.

Druhou půlku odstartoval velmi dobře zahraný, ale poněkud nudný kus současného autora Guillauma Connessona. Pětapadesátiletý komponista zhudebnil v trojici symfonických básní hrůzostrašný a podivný svět spisovatele Howarda P. Lovecrafta. Na koncertu zazněla první z nich.

Spisovatelovy fantazie a cit pro cosi nevyzpytatelného bohužel stojí v opozici k hudební představivosti skladatele. Šlo o dílo spojující romantické i filmové inspirace. Podobně jako v Rousselovi a Ravelovi se i zde občas rozsvítily krásné a bohaté souzvuky. Desetiminutovému celku ale chyběly výrazná nápaditost, pamětihodná melodie či zřetelné gesto.

Nelze ovšem popřít Connesonovu řemeslnou zručnost a obeznámení s možnostmi současných symfonických orchestrů. Česká filharmonie se jeho díla zhostila výborně. Krom toho skladba Céléphaïs, nazvaná podle nádherného snového města, výborně dramaturgicky zapadla do programu. Hudebně se totiž pohybovala někde mezi Ravelem a Georgem Gershwinem.

Závěr patřil lehce podnapilému Američanovi procházejícímu se po širokých pařížských bulvárech. Už od svého vzniku enormně oblíbená kompozice mistrně propojuje spoustu vlivů – muzikálové songy, vážnou hudbu, raný Hollywood a impresionistický svět Maurice Ravela, se kterým se George Gershwin osobně seznámil. Vzájemně se obdivovali. Skoro vždy dobře naladěného, vtipného a optimistického Gershwina měl ostatně rád takřka každý.

Takové atributy má i Američan v Paříži. „Je to humorná skladba, není na ní nic vážného a slavnostního. Nenapsal jsem ji proto, aby dojímala k slzám,“ vyjádřil se autor. Možná v reakci na některé konzervativní kritiky, kteří nedokázali překousnout trošku toho swingu vedle Beethovena. Takových ale bylo poskrovnu a radostná symfonická báseň se nyní už skoro sto let pravidelně objevuje na programech orchestrů.

Dirigent i s filharmonií si závěrečné číslo programu jednoznačně a nakažlivě užili. Na Američanovi v Paříži jsou asi nejtěžší početné, velmi náhlé přechody z jedné nálady do jiné, v tomto ohledu se to ne vždy stoprocentně povedlo. Příznivému výsledku to ovšem nic neubralo. Filharmonici krásně a s jiskrou swingovali, přesvědčivě zahráli podmanivé teskné blues a přímo skvostně navodili obraz dopravního ruchu ozvláštněného klaksony.

Francouzský program s americkou stopou patřil mezi ty inovativnější, rozhodně se podařil. I díky mnohovrstevnaté propojenosti jednotlivých skladeb. Ravel, Roussel, Lovecraft a Gershwin všichni zemřeli v roce 1937, na prahu nové a hrůzné etapy.