Hlavní obsah

Komentář: Prezident není lídr opozice. Nebo by neměl být

Foto: René Volfík, Seznam Zprávy

V neděli se na podporu prezidenta sešly v Praze a dalších městech desítky tisíc lidí.

Můžeme parafrázovat stanovisko Petra Pavla k nejmenování Filipa Turka: Není rozhodující, zda se prezident skutečně postavil do čela české opozice, ale to, zda na něj tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti.

Článek

Podle ministra zahraničí Petra Macinky hodlá vláda ignorovat prezidenta republiky a minimalizovat jeho podíl na tvorbě zahraniční politiky. Důvod? Prezident je podle šéfa Motoristů momentálně lídrem opozice a pro vládu není ani praktické, ani žádoucí, aby se opozice významněji podílela na formulování mezinárodněpolitických postojů státu.

Tohle prohlášení je za hranou všeho, na co jsme byli ve vztazích na vrcholu politické moci zvyklí. Ale nejen to. Na druhé straně také není úplně nelogické, aspoň na první pohled. Jeho základem je ovšem premisa, která stojí za bližší prozkoumání – skutečně je Petr Pavel lídrem opozice?

Argumentů pro takové tvrzení lze vlastně najít docela dost. O víkendu proběhly v Česku velké demonstrace na podporu prezidenta v jeho konfliktu s Petrem Macinkou, potažmo s Filipem Turkem. Ve skutečnosti jde ovšem o konflikt prezidenta s Andrejem Babišem, protože předsedou vlády odpovědným jak za složení kabinetu, tak za jeho vztahy s ostatními institucemi včetně Pražského hradu je právě Babiš. To platí i přes všechny manévry a kličky, jimiž se premiér snaží z tvrdého střetu vyvléknout.

Prezident tedy stojí ve sporu jak proti jedné z koaličních stran, tak proti premiéru Babišovi, což jej přinejmenším v této věci nepochybně staví na stejnou stranu, na níž se názorově nacházejí i představitelé opozičních stran. To samo o sobě ale nedělá z hlavy státu ani příslušníka, natož lídra opozičních sil.

Jenže to také není všechno. Prezident poslal prostřednictvím sítě X demonstrantům jakousi zdravici. V ní poděkoval nikoli za podporu svého postoje nebo své osoby, nýbrž rovnou za to, že vyjádřili „podporu slušné České republice“, ocenil, že účastníci „jsou připraveni přidat svůj hlas k obraně slušnosti, pravdy, solidarity a respektu jednoho k druhému“. Tím ovšem implicitně naznačil, že on sám je (po boku s účastníky demonstrace) reprezentantem slušné České republiky, zatímco jeho političtí odpůrci či sympatizanti současné vládní koalice útočí na slušnost, pravdu a solidaritu.

A to už není jen vyjádření postoje ve sporu o výklad ústavních pravomocí ohledně jmenování jednoho ministra, to už je všeobecné politické sdělení, které je v plné harmonii se základním étosem současných opozičních stran. Ostatně mnoho představitelů opozice se v řadách demonstrantů nacházelo a prezidentovu chválu s hrdostí sklidilo. V tomto případě už se prezident ocitl na jedné lodi s opozicí nikoli shodou okolností, ale zcela vědomě.

Abychom byli fér: Petr Pavel se nikdy – ani před prezidentskou volbou, ani po ní – netajil tím, že má hodnotově, názorově i obecně politicky blíž ke stranám, které jsou dnes v opozici. V nejednom rozhovoru prohlašoval, že spolupráce s kabinetem Petra Fialy byla zejména v oblastech vyžadujících koordinaci Hradu a Strakovy akademie bezproblémová a hladká. A že s novou politickou reprezentací to nejspíš bude složitější. Což je tušení, které se naplnilo víc než vrchovatě.

Zároveň se ale Pavel vždy hlásil k úloze společenského svorníku. To se projevilo jak během volby, v níž mu dala hlas i spousta příznivců hnutí ANO, tak i po usednutí na Pražský hrad, zejména v důrazu na problémy strukturálně postižených regionů, které pro Fialův kabinet nebyly prioritním tématem.

Dojem vyváženosti výkonu prezidentské funkce, který byl patrný i v dlouhodobě vysoké a stabilní míře společenské podpory hlavy státu, se ale nyní, po předání mocenských otěží, začal trochu vytrácet. Prezident se nechal pohltit povolebním vyjednáváním a především tažením proti Turkovi. Nespokojil se s významným ústupkem Motoristů (Turek ve Vršovicích místo v Černínském paláci). Zakopal se na pozici strážce morální čistoty a svého výkladu ústavních hodnot, podle nějž je Turek přímým ohrožením ústavního pořádku. Tím sám vykročil z rámce ústavních zvyklostí, za jehož překračování kritizoval svého předchůdce.

Svou urputností během „vojny s Turkem“ ovšem začal reálně komplikovat vládnutí nově zvolené většiny, čímž se chtě nechtě opět ocitl oběma nohama v opozičním táboře. Stal se ale skutečně i jeho „lídrem“?

Vládní koalice mu tuhle nálepku ochotně dá, protože tím oslabí, či dokonce znehodnotí jeho morální či hodnotové argumenty. Že je ministerská funkce daleko mimo schopnosti a zkušenosti Filipa Turka? Že jeho zbytnělé ego a nedostatek jakéhokoli sebezpytu nejsou dobrým předpokladem pro kvalitní výkon ministerské funkce? Že totéž platí o jeho vztahu k pravidlům, která se mu zrovna nehodí, ať už se týkají silničního provozu, podnikání, nebo výstavby? Ale kdeže, vždyť to říká jen „lídr opozice“.

Pavel doplácí i na to, že momentální opozice je silně rozházená a po volební porážce se teprve pokouší o jakousi konsolidaci a trochu marně hledá způsoby, jak zaujmout. A tak se za prezidentem ochotně sešikovala a strká jej do svého čela, aniž se ho ptá.

Opoziční strany unisono prezidenta opěvují, chodí jej podporovat na demonstrace, zastávají se jej, hodlají dokonce kvůli jeho sporu s Andrejem Babišem hlasovat o nedůvěře vládě. Kdybychom měli prezidentku, mohli bychom napsat, že se ti skuteční, oficiální opoziční lídři schovávají za její sukni. Takto bychom třeba mohli říci, že hledají útočiště za prezidentovými širokými rameny.

Dalším nástrojem, který vládní většina v čele s Babišem využívá k oslabení prezidentových argumentů, je tvrzení, že se Pavel pustil do kampaně, neboť hodlá usilovat o znovuzvolení. No to by ovšem byla velmi špatná kampaň. Pavel zvítězil právě proto, že se přes své zřetelné politické ukotvení dokázal postavit nad stranické půtky a oslovit široké spektrum voličů. Z pomyslného čela jednoho z politických táborů, notabene toho momentálně menšinového, se prezidentské volby opravdu nevyhrávají.

Prezident Pavel není lídrem opozice, neměl by jím být a pravděpodobně jím být ani nechce. Svými rozhodnutími a také shodou různých okolností se ale dostal do situace, která tak může vypadat. Můžeme ostatně parafrázovat odmítavé stanovisko prezidenta k nejmenování Filipa Turka: Není rozhodující, zda se prezident skutečně postavil do čela české opozice, ale to, zda na něj tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti.

Ve svém vlastním politickém zájmu a v zájmu svého případného znovuzvolení by se Petr Pavel měl z této pozice nějak elegantně vyprostit.

Doporučované