Nejdřív pomalu, pak najednou. Jak padla ukrajinská energetika

Na přelomu ledna a února klesaly teploty v Kyjevě na minus patnáct až minus pětadvacet stupňů Celsia. V botanické zahradě Akademie věd zaměstnanci několik nocí po sobě topili dřevem a střídali se na nočních směnách. Venku byl ostrý mráz, uvnitř skleníků teplota klesala k nule. Vzácné orchideje, které zde pěstují od konce druhé světové války, přestaly kvést. Některé z nich již nikdy nevykvetou.

„Nejsou to skleníkové okurky,“ vysvětlila vědkyně Ljudmyla Bujunová pro Kyiv Independent. „Nemůžete je zničit a zasadit znovu,“ dodává.

To, co se odehrává v botanické zahradě, v mrazivých kyjevských bytech a od tepla odpojených továrních halách, není náhlá katastrofa způsobená jedním nepovedeným večerem protivzdušné obrany. Je to vyvrcholení dlouhého zničujícího procesu, který probíhal jako Ernest Hemingway kdysi popsal bankrot: přichází nejdřív pomalu, a pak najednou.

Od konce prosince Rusko provedlo několik vln raketových a dronových útoků zacílených na výrobu a přenos energií po celé Ukrajině. V Kyjevě tyto údery opakovaně narušily vytápění ve velké části města. Zkraje ledna přišlo o teplo zhruba šest tisíc obytných budov. Další ničivé údery následovaly v rychlém sledu 20. a 24. ledna.

V noci na 3. února 2026 ruské síly provedly novou masivní vlnu útoků, které ukrajinský energetický systém srazily obrazně téměř na hranici klinické smrti. Rusko vyslalo podle ukrajinských zdrojů do vzduchu 71 raket a 450 útočných dronů, přičemž většinu z nich tvořily stroje typu Šáhid.

Protivzdušná obrana pracovala na hranici možností, sítem prošlo 27 střel a 31 dronů, které zasáhly celkem 27 lokalit. Společnost DTEK, největší soukromý investor v ukrajinské energetice, oznámila, že šlo již o devátý masivní útok na její tepelné elektrárny od října loňského roku.

Teploměry v Kyjevě ukazovaly přitom v noci na 3. února teploty kolem -24 stupňů Celsia. Zastavení dodávek tepla v takových podmínkách není jen otázkou nepohodlí. V panelových domech s poškozenou izolací či vymlácenými okny klesá teplota v řádu hodin na úroveň ohrožující život. Jak ukazují data, mráz je statisticky mnohem efektivnějším zabijákem, než letní vlny veder a smrtící může být i dlouhodobý pobyt v teplotách, které nejsou považovány za extrémní - ale v extrémních úmrtnost rychle roste.

Rusové ukrajinskou energetiku do jejího současného katastrofického stavu postupně stahovali celé roky. Systematicky ji zbavovali rezerv, až se ocitla v bodě, kdy každá další raketa neukrajuje ze záložních kapacit, ale řeže přímo do masa kritické infrastruktury státu.

Ukrajinská energetická síť nebyla stavěna s ohledem na efektivitu tržního hospodářství, ale jako páteřní pevnost socialistického sovětského bloku. Byla tedy navržena tak, aby napájela gigantický těžký průmysl a aby přežila i v případě totální, pravděpodobně jaderné války se Západem. Toto inženýrské dědictví studené války dalo Ukrajině do rukou obrovskou výhodu: robustnost.

Před začátkem ruské invaze disponovala země instalovanou kapacitou 53,3 gigawattu (GW), z čehož 14 GW tvořily jaderné bloky zajišťující stabilní základnu. I během těch nejmrazivějších večerů letošní zimy se poptávka ve špičce pohybuje pouze mezi 17 a 20 GW. Běžná průměrná spotřeba osciluje dokonce jen mezi 7 a 10 GW kvůli válce a souvisejícímu propadu poptávky.

Ukrajina tak do války vstupovala s více než dvojnásobnou rezervou kapacity oproti své reálné potřebě. Právě tento „polštář“ byl důvodem, proč v letech 2022 a 2023 světla v Kyjevě svítila, ačkoliv ruské rakety dopadaly na transformátory a rozvodny. Rusko tehdy neničilo funkčnost systému, ale pouze ukrajovalo jeho nadbytečnou kapacitu.

Odolnost systému nebyla dána jen hrubým výkonem, ale i strukturou sítě. Páteřní rozvody o velmi vysokém napětí 750 kilovoltů (kV), které slouží k transportu energie z jaderných elektráren na velké vzdálenosti, byly doplněny hustou distribuční sítí o napětí 330 kV. Každá důležitá linka měla svou zálohu.

V úvodu války tak Kreml narážel na tvrdou matematickou bariéru: neměl dostatek drahých přesných střel typu Kalibr nebo Kinžal, aby dokázal zničit tisíce redundantních cílů. Pokud zasáhli jednu rozvodnu, dispečeři jednoduše „přehodili výhybku“ na vedlejší kolej.

Zlom v opotřebovací válce nastal v polovině roku 2025. Podle analýz bezpečnostní agentury Rochan Consulting došlo tehdy k zásadní změně ruské taktiky.

Ruské velení si uvědomilo, že hrubá síla velkých raketových salv nefunguje efektivně, a přešlo na mnohem zákeřnější strategii. Skončila doba, kdy na Ukrajinu letělo naráz 90 až 120 drahých raket v jedné vlně. Místo toho nastoupila éra hybridních „chytrých hejn“.

Typický ruský útok posledních měsíců vypadá následovně: oblohu nejprve zahltí roj několika set (až 800 v největším útoku) levných útočných dronů typu Geran (íránský Šáhid). Tyto stroje, jejichž výrobní cena se pohybuje v řádu desítek tisíc dolarů, slouží primárně k zahlcení radarů a vyčerpání zásob drahých protileteckých střel obránců.

Teprve v skrytu tohoto hejna přilétá několik jednotek či desítek přesných a také podstatně ničivějších střel, které míří na ty nejcitlivější technologie. Zatímco před létem 2025 se úspěšnost sestřelu ruských raket pohybovala kolem 46 procent, po změně taktiky klesla na přibližně 34 procent. Obránci prostě nestíhají přebíjet.

Druhým faktorem, který urychlil rozklad systému, je zpřesnění ruského výběru cílů. Moskva přestala plýtvat municí na náhodné objekty a začala se soustředit na dva klíčové pilíře: manévrovací zdroje a plyn. Jaderné elektrárny sice dodávají stabilní proud, ale nedokážou reagovat na rychlé výkyvy spotřeby (například když se ráno lidé probudí a zapnou konvice). Tuto flexibilitu zajišťovaly tepelné elektrárny, které jsou nyní systematicky likvidovány.

Ještě drtivější dopad měly útoky na těžbu plynu v Poltavské a Charkovské oblasti, které leží jen 50 až 80 kilometrů od fronty. Například koordinovaný úder ze 3. října 2025 dokázal dočasně vyřadit z provozu až 60 procent národní těžby plynu. Rusko tak efektivně útočí na systém z obou stran – ničí jak „dráty“, které elektřinu rozvádějí, tak zdroje, které ji vyrábí.

Tato kombinace masového nasazení levných dronů a přesných úderů na nenahraditelné komponenty vedla k situaci, kdy se ukrajinská energetika v lednu 2026 ocitla v pasti. Dostupné kapacity klesají rychleji, než je možné je opravovat. Ukrajina v současnosti prostě nemá zdroje, které by dokázaly její potřebu pokrýt, ani se započtením maximálního možného dovozu, říkají představitelé státu i energetiky.

Technická degradace sítě, kterou popisujeme výše, se v zimě 2026 protnula s druhým, neméně devastujícím faktorem: vyčerpáním materiálu i lidí. Opotřebovací válka totiž není jen o tom, kolikrát dokáže útočník zasáhnout cíl, ale především o tom, jak rychle dokáže obránce škody napravovat. A v této rovnici začala Ukrajina tahat za kratší konec provazu.

Klíčovým úzkým hrdlem nejsou přetržené dráty, které lze relativně snadno napojit, ale zničené autotransformátory pro sítě velmi vysokého napětí (750 kV). Nejde o běžné zboží, které by leželo ve skladu. Jedná se o unikátní elektrotechnická monstra vážící stovky tun, která se navrhují a vyrábějí na míru konkrétním uzlům sítě. Před válkou existovalo na světě jen několik továren schopných tato zařízení produkovat a jejich kapacity jsou nyní beznadějně vyprodané.

Zatímco dron Šáhid s náloží padesáti kilogramů trhaviny (někdy více) vyjde ruskou armádu v přepočtu zhruba na stovky tisíc či miliony korun (podle výbavy) a jeho výroba trvá dny, výroba jednoho velkého transformátoru, který tento dron dokáže nenávratně zničit, zabere v současných podmínkách přibližně 24 měsíců. Cena takového zařízení se pohybuje v řádu milionů a desítek milionů eur. Ukrajinští energetici tak čelí neřešitelné časové asymetrii: Rusko ničí klíčové uzly řádově rychleji, než je globální průmysl schopen vyrábět náhradu.

Kritická je situace v oblasti lidských zdrojů. Oprava zařízení pod napětím a často i pod palbou vyžaduje vysoce kvalifikovaný personál s roky praxe. Tito lidé však na Ukrajině docházejí – část odešla do armády, část emigrovala a mnozí zahynuli při výkonu služby.

Ilustrací této personální krize je lednová smrt bývalého člena vedení společnosti Ukrenergo, který zahynul přímo v terénu při manuální práci na opravě rozvodny. Fakt, že se do rizikových montážních prací musí zapojovat i špičkový management, ukazuje, že systém narazil na své personální dno.

Při pohledu na hořící ukrajinské transformátory se nabízí logická otázka: Proč Kyjev neodpoví stejnou mincí? Proč ukrajinské drony, o jejichž vývoji se často mluví, „nevypnou“ Moskvu nebo Petrohrad? Odpověď leží v asymetrii prostředků a hustotě ruské protivzdušné obrany.

Ukrajina sice disponuje drony s dlouhým doletem a pravidelně útočí na ruskou infrastrukturu, ale naráží na problém škály. Aby dokázala zahltit ruskou obranu tak efektivně, jako to dělají Rusové na Ukrajině, musela by denně vysílat do vzduchu stovky strojů koordinovaných s desítkami balistických střel. Takové kapacity však Kyjev nemá a západní spojenci jimi nedisponují v potřebných objemech, případně je politicky blokují.

Ruská protivzdušná obrana se navíc po počátečních rozpacích adaptovala. Údaje uváděné ve zprávě britského institutu RUSI naznačují, že při útocích na chráněné cíle v hloubi Ruska je úspěšnost ukrajinských dronů velmi nízká. Z roje 100 až 150 dronů se k cíli obvykle dostane méně než 10 procent strojů, často jen jednotky kusů. I když média plní efektní záběry hořících zásobníků ropy v ruských rafineriích, strategický dopad na celistvost ruské energetické soustavy je omezený.

Rusko má navíc výhodu v tom, že jeho síť je podobně robustní a redundantní jako ta ukrajinská (obě vycházejí ze stejných sovětských norem). Vyřadit ji pomocí malých náloží nesených drony je bez podpory těžkých raket, které by prorazily betonové kryty klíčových technologií, technicky téměř nemožné.

Levné drony sice mění válku, mluví se o nástupu „masové přesnosti“, ale samy o sobě na zničení odolné infrastruktury velmoci nestačí. Rusko se v průběhu války dostalo do silnější pozice díky tomu, že má k dispozici kombinaci různých prostředků: jak dronů, tak i různých výkonnějších střel.

Cílem Moskvy přitom pravděpodobně nemusí být totální a trvalý blackout, kdy by celá Ukrajina zhasla. Takový stav by mohl například vést k mobilizaci západní pomoci, která by Rusku nevyhovovala. Pro Rusko může být výhodnější udržovat Ukrajinu ve stavu trvalé nestability, kdy elektřina funguje jen několik hodin denně, nepředvídatelně a v omezeném režimu.

To v krátkodobém výhledu bude mít dopady hlavně na civilní život. Bojeschopnost armády to patrně výrazně nezasáhne. Ale v delším časovém horizontu by to armáda nejspíše pocítila: spoléhá totiž do velké míry na ukrajinskou železnici, která je elektrifikovaná. I když armádní dodávky spoléhají hodně na dieselové lokomotivy, teď je jich nedostatek.

Opotřebovací válka – stejně jako řada civilních či ekonomických krizí – se vyznačuje dlouhým obdobím zdánlivé stability.

Systém navenek funguje, zatímco uvnitř neviditelně spotřebovává poslední rezervy. Jakmile dojdou – ať už jde o transformátory, finanční polštář nebo bojeschopné jednotky na frontě – následuje nikoliv pozvolný pokles, ale náhlý zlom. Energetika tento bod překročila. Stejné riziko náhlého zhroucení po dlouhé fázi „klidu“ hrozí jakémukoliv systému, který už není možné opravovat, třeba i samotné frontové linie.