Žádné plesy, jen dřina. Sáblíková se stala královnou sportu, v Miláně skončí

/Od zvláštního zpravodaje v Itálii/

Drobná dáma v bílém kulichu se postaví v olympijské vesnici zády k vlajkám. Čeká ji jeden z posledních rozhovorů v kariéře elitní světové rychlobruslařky.

„Martýna!“ ozve se z druhé strany místnosti. Sedminásobná medailistka z her se běží obejmout a pozdravit.

Takhle to má teď pořád. Martina Sáblíková se stala ikonou svého sportu, každý by jí rád něco hezkého řekl. Podpořil ji, udělal si s ní fotku, třeba i poděkoval.

Nejspíš její velká éra končí. „Určitě končí,“ opraví s úsměvem.

Na olympiádě v Turíně Česko začalo obdivovat mladou slečnu, o které televize natáčely reportáže, jak doma trénuje v huňatých ponožkách v chodbě na prkně. Bláznivá scéna! Čtvrté místo a oplakaná bramborová medaile z Turína 2006 se dá brát jen jako rozjezd.

V Itálii všechno začalo, v Itálii se olympijská kariéra Martiny Sáblíkové zavře. „Je to historický okamžik, končí legenda našeho sportu. Je nádherné vidět, jaký má respekt,“ vysekl poklonu devatenáctiletý rychlobruslař Metoděj Jílek.

Říká se, že on by teď měl být hlavní českou hvězdou. Když bude v Miláně myslet na dvě medaile s tím, že jedna z nich se bude blýskat zlatě, nedá se tomu říkat arogance. Spíš je to reálný pohled na vlastní schopnosti.

Pro Sáblíkovou má jen slova obdivu. Dobře ví, co dokázala: „Bez ní bych tady možná ani nebyl já. Celý náš sport rozjela, vybudovala strašně silné základy. Všichni bruslaři by Martině měli být vděční.“

Ve Vancouveru (2010) získala dvě zlaté medaile a pak vzpomínala, jak jela po dopingové kontrole na vyhlášení s policejními sirénami. V euforii umluvila kordon, aby zastavil cestou na zmrzlinu.

V Soči (2014) přidala další zlato a přímo v dějišti her všechno sledovali rodiče a prarodiče.

„Vždycky jsem si představovala, že odjedu poslední závod, zamávám, třeba si trochu pobrečím a bude to. Nenapadlo mě, že to bude takhle strašně těžký,“ povídá rychlobruslařka vážně.

Dřina skončí. A pak? „Říkáte si, že vlastně nevíte, kdo bez bruslení jste. Tenhle sport dělám od jedenácti let a nevím, jak bude vypadat můj život, můj den, co budu dělat. Je to složitý,“ sype ze sebe pocity.

Polevit si nedovolí. V pátek večer je slavnostní zahájí olympiády na fotbalovém stadionu San Siro. Cesta po Miláně by jí nezabrala půl dne. Naposledy se projít se všemi sportovci světa, rozhlédnout se po tribunách, ráda by si to zkusila.

Ale parádu si zakázala. „Byla by to pro mě čest,“ hlásí a chvíli přemýšlí, jak vysvětlit svůj pohled. V sobotu ji totiž čeká závod na 3000 metrů. „Jsem tady naposledy, reálně řeknu, že na medaili nemám. Ale chci jít do závodu s tím, že jsem udělala maximum,“ přidá.

Nemá na medaili? „No, já to říkám vždycky,“ usměje se.

Ale chce ji, aspoň jednu. Ještě jednu.

Její sportovní cesta se začala rýsovat ještě dřív, než se narodila. Město Svratka v okrese Žďár nad Sázavou nemá ani dva tisíce obyvatel. Stejně se tady v roce 1954 otevřela první přírodní rychlobruslařská dráha v Československu.

O osm let později se na ní začal prohánět Petr Novák, dnešní kouč Sáblíkové. Dostal se i do reprezentace. Jak byl dobrý? „Kdybyste obrátili výsledkovou listinu vzhůru nohama, našli byste mě tam rychle,“ odvětí pohotově.

Dnes je mu 77 let, pořád Sáblíkovou doprovází, chystá jí tréninkový plán. Je po jejím boku i teď v Miláně. „Jsem paličatý. Umanul jsem si, že musím najít jiného člověka, než jsem já, s jiným přístupem,“ přibližuje, jak všechno začalo.

S jiným přístupem znamená, že hledal nezničitelný stroj. „Jako sportovec jsem chtěl stihnout všechno, třeba plesy. Našel jsem takové lidi, kteří ale měli sny být nejlepší,“ říká Novák.

Jiří Kyncl pod jeho tvrdou školou skončil na olympiádě 1988 v Calgary šestnáctý. Pak mu do oka padla Martina Sáblíková.

Novák je autorem slavné věty, že svaly se v rychlobruslení přeceňují. Sáblíková je důkazem, že to sedí. Nestalo se z ní monstrum. „Musíte pochopit, co jste sami dělali špatně. Když jsem běhal denně skoro 30 kilometrů, neznamenalo to, že můžu vyhrát olympiádu,“ čerpal Novák hodně ze své závodnické éry.

„Trvalo dlouho, než jsem našel systém bez dráhy, abychom mohli konkurovat světu. Ale bez ní to dál nepůjde,“ říká kouč, že éra bez kvalitních podmínek v Česku definitivně končí.

Nová hala stála na papíře desetkrát. Pusou se jich postavilo také dost. Všechny tyhle myšlenky ale zapalovala jedna osoba – Martina Sáblíková. Vždycky byla tak dobrá, že politiky většinou po olympiádách nadchla ke slibům, že teď už se opravdu začne stavět. Pro ni se přece musí. Jen z toho vždycky tak nějak sešlo.

Sáblíková je v Miláně ve zvláštní situaci. Fanoušci jí doma přejí a nikoho nezklame, když závod dokončí desátá.

Zná svoje tělo i limity. Jedno se ale ani trochu nemění. „Před závodem dokážete být šíleně nervózní. S tím bych se měla umět asi lépe poprat, když mám něco za sebou,“ zamyslí se.

Tlak na ní přece neleží. Nebo? „Jenže tenhle tlak na sebe dávám sama, protože vím, že je to poslední olympiáda. Racionálně řeknu, že to na medaili není. Ale já ji od sebe prostě čekám, dostávám se pod tlak,“ opakuje touhu být nejlepší.

„Říkám jí, ať si věří,“ usměje se Novák. „Ať nastoupí a odjede závod, jak nejlépe umí. Její cesta byla úžasná.“

Sáblíková má pověst závodnice, která se dokáže perfektně připravit na jeden vrchol. Prodá v něm všechno, co umí, a ještě ze sebe vymáčkne síly, které mít už ani neměla. „Hrozně ráda bych řekla, že to tak bude. Já ale fakt netuším,“ pohlédne na všechny novináře, kteří za ní přišli do olympijské vesnice.

„Snažím se soustředit hlavně na nejbližší trénink. Ale jak to bude vypadat v závodě? Jak moc se sesypu, nebo nesesypu, to říct nedokážu,“ přidá upřímně.

Na Novákovi je vidět, jak ho časy se Sáblíkovou dojímají: „Lidí, kteří si jdou tvrdě za svým snem, je málo. Já se poučil z mých chyb, proto jsem pak i byl ke svým svěřencům nekompromisní.“

Ví, že ho rychlobruslaři nesnášeli. Byl na ně tvrdý. S tím je ale teď konec. „Dnes je všechno jiné. Nemůžu už křičet na děti, to by nešlo,“ zavrtí hlavou.

Roli rychlobruslařského kouče by v Česku ale brzy mohla převzít Sáblíková, která přežila všechny jeho dávky jak pro výsadkáře. „Ano, vidím ji tam,“ přikývne Novák.

V sobotu Martinu Sáblíkovou čeká závod na tři kilometry, ve čtvrtek na pět. Potom třeba ještě rozlučka na 1500 metrů.

Dál? Dál se uvidí. Ale po sezoně s kariérou skončí. Nevypadá, že by viděla jediný argument, proč závodit dál.