Hokej je pro Italy jako vodní pólo. Teď je ale trénuje evropská jednička

/Od zvláštního zpravodaje v Itálii/

Hokejová hala v Miláně se tvářila jako hlavní předolympijské téma. Venku bláto a opatrné finišování, vevnitř prach, kabely a nedodělky. NHL strašila, že by svoje hvězdy na turnaj nemusela pustit, jestli Italové nešlápnou pořádně na plyn.

Ale zapomeňte, že by hokej nějak vášnivě hýbal městem. „Asi nic,“ usměje se bývalý italský reprezentant Brian Ihnacak u otázky, co by se stalo, kdyby se postavil před hlavní nádraží v Miláně a zařval, že je hokejista.

„Tedy existuje šance, že by někdo věděl, co hokej je. Asi jako kdybyste v Praze řekli, že hrajete vodní pólo. Musíte prostě trefit na správného člověka,“ pokračuje někdejší útočník, který si zahrál i extraligu za Spartu, Litvínov, Pardubice a Mountfield HK.

Ze světového pohledu patří Itálie do třetího sledu. Kanada, Švédsko, Česko a spol. se snaží vyhrát medaili na mistrovství světa i na olympiádě. Do druhého koše se dají zasadit týmy typu Německa, Dánska a Norska, jejich ambicí je někoho z první skupiny zaskočit.

Itálie se dá řadit ke Slovinsku nebo Polsku. Je super si proti těm lepším zahrát, s nezapomenutelným výsledkem se moc nepočítá. Těsná porážka je úspěch, výhra proti Kanadě a spol. by se rovnala zázraku. Tím spíš teď na olympiádě, kde Itálie nemá jediného hráče z NHL.

Jednu superhvězdu ale má. Jen jí není hráč.

Trenér Jukka Jalonen vyhrál s Finskem olympiádu i mistrovství světa. Byl nejlepším hokejovým trenérem v Evropě. Určoval trend, vytvořil defenzivní bestii, která dominovala mezinárodnímu hokeji.

Spekulovalo se, jestli naskočí v roli asistenta do NHL. Mluvilo se o nejbohatších týmech Evropy, které si na něj dělaly zálusk. Nakonec si překvapivě plácl s italským svazem a od roku 2024 nastoupil jako hlavní kouč země, která hostí olympiádu.

Původně ho italský svaz oslovil, aby jim pomohl hledat experta, který se postaví na lavičku. Nakonec všechno dopadlo tak, že outsidera olympijského turnaje vede on.

Jalonen přišel rozbalit své know-how. Spočívá v precizním systému, zatáhnutí ruční brzdy a obranné hře s jasnými pravidly. Soupeřům nechutná a fanoušky cizí země většinou moc nebaví. Ale před čtyřmi lety se „Jalo hokej“ nedal překonat, blýskal se zlatě. Máte lepší plán? Předveďte ho.

Jalonen se v Itálii nemá špatně, pobírá zhruba 388 tisíc eur ročně, tedy kolem 10 milionů korun.

„Má stoprocentní respekt,“ přikývne Brian Ihnacak. „Jen si spíš říkám, jestli tam není příliš velká mezera mezi jeho trenérskou úrovní a hráčskou úrovní. Dokážou opravdu pochopit, jakého trenéra mají?“ zamýšlí se.

Proti Finsku, Švédsku ani Slovensku by neměla mít Itálie šanci. Kouč dá noty, otázkou jsou limity jeho svěřenců. Většina z nich hraje rakousko-italsko-maďarsko-slovinskou ligu. Proti sobě budou mít hráče z nejlepší soutěže na světě.

„No, ve výsledku se na olympiádě hraje systémem, který by nám mohl vyhovovat. Můžete prohrát třikrát ve skupině a stejně se dá postoupit do čtvrtfinále,“ pronesl Jalonen pro The Athletic.

Stačí vyhrát jeden zápas – ten čtvrtý a bude se mluvit o úspěchu. I nejhorší tým po základních skupinách klidně může vyhrát ještě zlato. Protože i po třech porážkách hraje osmifinále. „Vím, že musíme hrát velmi dobře. Ale v osmifinále můžeme porazit kohokoliv,“ zasní se Jalonen.

Jeho cesta nepřekvapí: „Pět kluků pohromadě, pět kluků do obrany. Nebude snadné nás porazit.“

Zní to jako výhružka, aby si soupeř Itálie v play off vzal sbíječku na beton, který Jalonen chystá. „Kdyby si mohl nazout brusle, obléct výstroj, dát pár gólů nebo chytit nějaké střely, pak by opravdu Itálii pomohl. Chápete, jak to myslím? Italové na turnaji budou potřebovat opravdové hokejové dovednosti,“ usazuje všechno do reality Ihnacak, který nyní dělá skauta pro Pittsburgh Penguins.

Hrát hokej v Itálii je celkem dobrodružství. Ihnacak se narodil v Torontu, kde za Maple Leafs nastupoval jeho otec Peter. Brian za mořem rozjel i svoji hokejovou kariéru, působil v prestižní NCAA, pak se vydal do Evropy.

Když se dostal do Itálie, poznal její specifika.

V Torontu je hokej náboženství, na Apeninském poloostrově je to trochu jiný příběh. „Jakmile Italové něco milují, jsou tím doslova posedlí, ať je to Formule 1, MotoGP nebo fotbal,“ přikývne Ihnacak. Vášeň pro hokej se koncentruje spíš na sever Itálie a do italsky mluvící části Švýcarska.

Jinak je pro hokejistu docela zážitek přijít hrát do Itálie. „Jestli mě tady něco šokovalo? Jo. Všechno,“ rozesměje se Ihnacak.

„Bylo toho dost, třeba pozdní výplaty. Všechno bylo takové poloprofesionální,“ vybaví si hned. „Je to nádherná země s úžasnou kulturou. Život v Itálii je nádherný, takže je velký potenciál, aby země přilákala hodně lidí, aby sem přišli hrát hokej,“ myslí si někdejší reprezentant.

Jen v jeho odpovědi je cítit háček. „Taky že tam je,“ přikývne. „Italský způsob fungování, možná určitá laxnost a nedůslednost v detailech všechno brzdí. Pokud jde o pozdní placení a další věci s tím spojené? To je prostě brzda.“

Když se přesuneme k reprezentaci, tak Jalonen je právě trenér, který na detaily hodně dá. Pro něj neexistuje laxnost. S tou by hokejové „catenaccio“ nikoho nenaučil.

„Jenže legrační je, že v týmu jsou asi jen tři skuteční Italové. Je tam jeden hráč z města, odkud pochází moje žena, opravdový Ital. Většina pochází z Ameriky, nebo to jsou němečtí Italové. Hodně z nich ani nemluví italsky,“ vysvětluje Ihnacak.

A tím míří k tomu, že Jalonen by mohl svůj tým naučit bránit: „Němci jsou velmi strukturovaní a fungují s jinou mentalitou, takže se tomu dokážou přizpůsobit. Myslím, že dokážou následovat systém. Jsem zvědavý na jejich úroveň. Systém můžete dodržovat, jak chcete, ale pokud nemáte schopnost držet tempo nebo nemáte dostatečně šikovné ruce, bude to těžké.“

Itálie nespustila experimenty, které rozjela v roce 2018 Jižní Korea a v roce 2022 Čína. Tam se hledali kvůli olympiádě předci pomalu z dob, kdy Kolumbus objevil Ameriku, nebo se vyloženě kupovali reprezentanti.

Takže Matt Dalton, Brock Radunske nebo Mike Testwuide se proměnili na Korejce. Pod čínskou vlajkou pak hráli Ryan Sproul, Denis Osipov nebo dokonce Jake Chelios, jehož předci pocházejí z Řecka. Ve výsledku se jen devět z pětadvaceti hráčů narodilo v Číně.

Itálie má na soupisce třináct hokejistů, kteří mají v rodném listě italskou porodnici. „Jen kabina je možná méně italská, než byste čekali. Abych byl upřímný, nejsem si jistý, jestli němečtí Italové znají třeba hymnu. Možná nejitalštější věc tam je espresso kávovar v kabině, ne?“ usměje se Ihnacak.

Sám je produktem cesty, jak italský hokej verboval cizince. Odehrál v zemi sezony 2011-14. Za reprezentaci nastupoval tři sezony. „Italská vláda vytvořila pravidla, podle kterých dávala peníze týmům, pokud získaly hráče, kteří se pak stali Italy. A pořád tam je asi deset takových hráčů. Myslím, že Bolzano má v týmu patnáct importů,“ říká bývalý hokejista se slovenskými kořeny.

Jedinou oficiální cestou bez výjimek je, aby se podařilo zaplatit kvalitního hokejistu s úrovní pro top ligy v Evropě, který odehraje dva roky v Itálii. Pak s občanstvím smí hrát i za reprezentaci. To je třeba i teoretická cesta pardubického obránce Johna Ludviga do české reprezentace.

Narodil se v Liberci, ale aby mohl hrát za Česko, musí v zemi nepřetržitě odehrát dvě sezony. IIHF nedává výjimky příliš často, spíš je zamítne. Ale v případě Číny vedení světového hokeje oči přivřelo. „Nakoupení“ hráči pro reprezentaci sice technicky hráli KHL za Kunlun, jenže šlo o tým, který měl základnu v ruském Mytišči a z Číny proudil pouze kapitál.

„Ve výsledku italský hokej díky státnímu programu získal dobré hráče. Díky dotacím jim dokázal zaplatit dobré peníze. Kdyby nebyly dotace, pravděpodobně by reprezentace neměla hráče, jaké na olympiádě uvidíme,“ myslí si Ihnacak.

Čína i Jižní Korea skončily na domácích olympiádách poslední. Itálie bude mít těžší práci, protože v předchozích dvou případech na hrách chyběli hráči NHL. Teď bude úroveň výš než v předchozích letech.