Recenze: V Brně hrají Ibsena. Divoká kachna je v mnoha ohledech mimořádná

Na forbínu jeviště Mahenova divadla v Brně bez jakékoli hudby či změny osvětlení přichází šestice herců v čele s Tomášem Šulajem a Kateřinou Liďákovou. Sebevědomá, lehce potutelná členka souboru vítá publikum na večírku.

Poté, co sama sebe ironicky uvede jako vedlejší postavu paní Sørbyovou, která „se běžně škrtá“, představí i ostatní hosty a mlhavě naznačí, jakou roli sehrají v právě započatém příběhu. Nakonec s notnou dávkou jízlivosti okomentuje kanonické drama Henrika Ibsena.

Elegantně shrnuté první dějství klasické hry Divoká kachna však klame tělem. Nová inscenace v režii Jana Friče, jež měla premiéru minulý týden, od této chvíle divákovi naopak nabídne jen minimum opěrných bodů. Po více než 90 minut jej spolu s postavami nechává bloumat podkrovním bytem rodiny, jejíž podivné záliby zahrnují chov králíků a holubů či péči o lapeného vodního ptáka. Právě k enigmatickému zvířeti z názvu každá postava zaujímá odlišný vztah, který cosi odhaluje, a zároveň zakrývá její pohnutý osud.

Oceňovaný režisér Frič hru opět nastudoval s dramaturgyní Martou Ljubkovou. Je to jejich už pátá spolupráce, poprvé se setkali roku 2018 u inscenace Fausta v pražském Národním divadle, kde oba působili jako kmenoví tvůrci. Jejich osobitý výklad stěžejního textu německé literatury zaujal nejen odvážnou interpretací, ale také výraznou, „kamioňáckou“ scénografií Dragana Stojčevského.

Na Goethovu veršovanou tragédii navázali Misantropem a následně zpracováním po roce 1989 opomíjeného dramatu Vassa Železnovová od Maxima Gorkého. V inscenaci o rodině obklopené neurčitou krizí – oscilující mezi ozvěnami pandemie koronaviru a hrozbou environmentální katastrofy – excelovala v roli panovačné matky Zuzana Stivínová. Motiv příbuzenských vztahů čelících rozpadu, tentokrát pod tlakem dravého kapitalismu, dvojice naposledy rozvinula v loňském nastudování dramatu Henryho Becqua Krkavci pro Dejvické divadlo, jehož je Ljubková nyní dramaturgyní.

Více než 140 let starý dramatický text Henrika Ibsena, který nyní oživili v Brně, se rovněž zabývá rodinou, tedy společenskou institucí, jež v dnešní západní kultuře podle mnohých prochází krizí.

Předlohu bylo třeba upravit tak, aby o věčném tématu intimních mezilidských vztahů dokázala promlouvat současně. Text nově přeložila skandinavistka Karolína Stehlíková. Frič s Ljubkovou ho pak zbavili historických reálií, které již odvál čas – například postav sluhů –, a jiné aspekty aktualizovali. Z továrníka se stal podnikatel, místo dopisů si protagonisté vyměňují elektronické zprávy.

Pro hru na pomezí realismu a symbolismu zvolil Jan Frič chladnou, narkoticky snovou poetiku. Celkově se pro ni na českých jevištích obtížně hledá srovnání. Její hřejivější, rozverná podoba nicméně připomene režisérovu pražskou inscenaci antické hry Bakchantky s výraznými kostýmy Marka Cpina a scénografií Dragana Stojčevského. Oba se nyní podíleli i na Divoké kachně.

Těžiště příběhu spočívá v konfliktu mezi dvěma bývalými spolužáky. Po úvodu na forbíně se zbylá čtyři dějství odehrávají v bytě, kde samozvaný vynálezce Hjalmar Ekdal žije se svou ženou Ginou a dcerou Hedvikou, trpící nemocí postupně zhoršující její zrak. Z norských hor se sem vrací Ekdalův přítel z mládí Gregers Werle. Poté, co odhalí zamlčovanou pravdu, svého někdejšího kamaráda bez ohledu na následky konfrontuje s realitou – a tím zničí vše, na čem stál Ekdalův poklidný život.

Viktor Kuzník v roli Gregerse přesvědčivě vystihuje vnitřní, mladickou nejistotu muže odhodlaného hájit „velké“ pravdy. Spojení těchto rysů u něj vede k zaslepenému fanatismu, který pozvolna graduje. V nápadném kostýmu se třpytivým pláštěm Gregers působí jako člověk zcela odtržený od reality – v lecčem komický, v lecčem tragický, ponořený do vlastních ideálů.

Hjalmar hraný Ivanem Dejmalem není jednoznačně kladná postava, ale podivín, jenž z pohledu svého známého rezignoval na veškeré ambice. Kolorit zničených mužských existencí dotváří Michal Bumbálek v roli starého Ekdala. Zlomený lovec neustále civí do telefonu a jeho životní elán odpovídá vycpanému medvědovi, kterého kdysi skolil. Tomuto panoptiku maskulinity poznamenané existenciální krizí přihlížejí Isabela Smečka v roli Giny a malá Hedvika v podání Hany Bartoňové.

Kontrolované herecké výkony zapadají do promyšleného režijního konceptu Jana Friče. Při sledování inscenace má člověk dojem, že každý pohyb je součástí detailně naplánovaného celku, jenž navzdory záměrně zpomalenému, až „mrtvolnému“ tempu neztrácí silné vnitřní napětí.

Frič důsledně vede herce ke zklidněnému, jakoby prášky proti bolesti utlumenému projevu. Navíc je vybavil mikroporty, které jejich hlas odlidšťují. To vše funguje v kombinaci s tichým, místy téměř neslyšitelným, avšak sevřeným sound designem Davida Herziga a prvky takzvaného live cinema. Herci se pohybují mezi rozmístěnými půdními trámy, jež komplikují jejich pohyb a zároveň je od sebe oddělují.

Chvílemi postavy mizí za rozměrnou projekční stěnu reprezentující půdu. Některé obrazy v jasně nasvíceném, azurově laděném snímaném prostoru působí až mimozemsky a nesou v sobě podivuhodnou, zneklidňující komičnost.

Snovou atmosféru dále podporuje píseň Never Ending Story od anglického popového zpěváka Limahla, původně napsaná pro film Nekonečný příběh z 80. let minulého století. Herci ji zpívají ve zpomaleném aranžmá Jakuba Kudláče, které text o nepolapitelné dětské imaginaci a motiv nekonečného příběhu proměňuje v tísnivou smyčku. Ta se v Brně pomalu obtáčí kolem protagonistů, až je dusí.

Vedle snu – či spíše noční můry – je pro inscenaci zásadní symbol lapené kachny. Podobně jako v Ibsenově předloze se projevuje u každé postavy jinak: U Gregerse spatřujeme zvířeckost v podobě jeho nezkroceného radikalismu, Hedvika působí křehce nevinně, starý Ekdal setrvává v dávno ztracené minulosti.

Finální konfrontace s násilně obnaženou skutečností je pro všechny stejně nepohodlná, jako když před kamerou jedna z postav začne naturalisticky stahovat králíka z kůže. Zjevení pravdy ani tragická událost, k níž inscenace směřuje, však neotevírají žádnou očistnou katarzi – nepřinášejí úlevu ani možnost nápravy. Stejně jako publikum v hledišti i postavy zůstávají tváří v tvář odhalené realitě paralyzovány.

Inscenace třiačtyřicetiletého Jana Friče se dlouhodobě těší odborné přízni. Cenu divadelní kritiky, která roku 2014 navázala na Ceny Alfréda Radoka, získal už třikrát – za projekty Velvet Havel v Divadle Na zábradlí, Vassu Železnovovou a Bakchantky. Není vyloučeno, že mu Divoká kachna za rok vynese další.

Novinka se uměleckou ambicí vymyká i běžnému repertoáru brněnského Národního divadla. Je namístě ocenit odvahu jeho vedení, že divácky náročnému projektu dalo zelenou. Frič s Ljubkovou přesvědčivě ukazují, že klasická dramata lze zpracovat nikoli jako historické artefakty, ale coby živé texty artikulující palčivé otázky současnosti, a to bez nutnosti prvoplánových aktualizací či didaktického zjednodušování.

Zároveň je třeba dodat, že inscenace bude jen obtížně hledat svého diváka. Vyžaduje otevřenost k výrazné stylizaci, ochotu nechat se vtáhnout do pomalého, tísnivého rytmu i schopnost setrvávat v nejasnosti. Právě v tom však spočívá její síla. Divoká kachna je v mnoha ohledech mimořádným divadelním počinem, který nabízí takové množství významových vrstev a interpretačních rovin, že jedno zhlédnutí zdaleka nestačí.