O nevyhnutelné destrukci západní civilizace. V Komedii hrají Houellebecqa

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Za dunění slavného hudebního motivu ze závěrečné části fantasy trilogie Pán prstenů: Návrat krále se na jevišti objevuje dosud nenápadný bývalý notář hraný Radimem Kalvodou. V rukou třímá meč podobný legendární zbrani zvané Narsil a po vzoru filmu vyzývá švagra a ženu na bitevní pole. Na rozdíl od smyšleného světa Středozemě, kde následovala rozhodující bitva s temnými silami, se tady jedna francouzská středostavovská rodina chystá ke střetu se systémem. S pomocí aktivistů unáší otce, který ve vegetativním stadiu leží v nedůstojném nemocničním prostředí, a přesouvá jej do domácí péče.

Románem Zničit se francouzský spisovatel Michel Houellebecq rozloučil s kariérou. Jeho dosud nejtlustší práce, která před čtyřmi lety vyšla česky a zaujala na autorovy poměry nebývalou empatií k lidem, nese zvláštní znaky smířlivého testamentu. Pražské Divadlo Komedie se minulý týden stalo prvním světovým jevištěm, jež tuto prózu začalo hrát.

Scénické převody autorových děl přitom v Česku nemají větší tradici. První a na dlouho jedinou adaptací Houellebecqovy látky byly roku 2010 v Brně uvedené Elementární částice režiséra Jana Mikuláška. O devět let později vznikla v pražské MeetFactory inscenace Serotonin. Hlavní roli fyzicky zdravého, avšak psychicky zdevastovaného muže, ocitnuvšího se v podivném bodě nula, zde ztvárnil Jan Hájek. Ten nyní exceluje také ve Zničit, za nímž stojí režisér Tomáš Ráliš.

Dvojice mezitím spolupracovala několikrát, například na adaptaci románu Noční můry s čápem marabu od Irvina Welshe či naposledy v Činoherním klubu na hře Fernando Krapp mi napsal dopis. V obou projektech se Ráliš soustředil na slova, která utváří příběh. V jeho sdělování nepřekážely zbytečné scénické objekty, metafora byla obsažena především v samotném jazyce. V obou případech režisér pracoval se svým stabilním týmem, výtvarníky Jakubem Peruthem a Annou Havelkovou, i proto lze mezi inscenacemi vnímat jisté formální shody.

Zničit, což je jejich další společný projekt, začíná jako politický, špionážní thriller. Francouzským internetem se šíří nahrávka dokumentující popravu ministra financí. Záhy se ukazuje, že video je důsledkem dokonalého ovládnutí moderní technologie schopné vytvořit repliku skutečnosti. Už tak výbušnou společenskou atmosféru jitří chystané prezidentské volby.

Za této situace poznáváme ministrova nejbližšího spolupracovníka Paula Raisona, rezignovaného, cynického padesátníka, jehož životní obzor končí za zdmi kanceláře. Jeho otec prodělá mozkovou mrtvici a ocitne se v kómatu, čímž se těžiště vyprávění přesouvá k rodinnému dramatu. „Rodina a manželství, to byly dva zbytkové póly, kolem nichž se v oné první polovině 21. století točil život posledních Zápaďanů,“ poznamenal na to konto devětašedesátiletý spisovatel.

Otcovy zdravotní komplikace svádí dohromady odcizené členy rodiny, kteří se umírajícímu snaží vybojovat zbytky důstojnosti. Uprostřed zápasu, jenž vzkřísí dávné nenávisti, umírá vlastní rukou bratr Aurelién. Mezitím mezi Paulem (česky Rozum) a jeho ženou Prudence (Rozvaha) po letech vzplane láska. Společné štěstí však naruší Paulova závažná diagnóza. Poslední část románu se točí okolo vysilující léčby, rozkladu a umírání.

V Houellebecqově knize nicméně odcházejí nejen lidé a jejich dávné ideály, ale celá západní demokracie, trpící polarizací společnosti, vzestupem populismu a erozí důvěry v instituce. Až na závěr – byť Paulovo odmítnutí léčby může být svého druhu vyjádřením nedůvěry ve stávající zdravotnický systém – se románem line poměrně silná politická linka. Jevištní adaptace však akcentuje především osobní rovinu.

Režiséra Ráliše nejvíc zajímá soukromá povaha událostí. Vyplývá to z jeho vnímání „politična“ jako něčeho zcela přirozeného a přítomného v každém lidském osudu. S tímto označením si nespojuje nic buřičského ani konfrontačního, spíš obrazy všednodennosti a zdánlivé banality. Proto soustředí pozornost na Paulovu rodinu, zatímco prezidentské volby či podrobnosti o probíhajících teroristických útocích ponechává v ústraní. Dramatické vyznění v Komedii posiluje zpřeházení sledu událostí či vypuštění některých postav, například v románu výrazně přítomné otcovy partnerky Madeleine, která přebírá úlohu pečovatelky.

Potřeba zhutnit látku se odráží také ve skutečnosti, že všechny postavy ztvárnilo sedm herců. Vyjma členů rodiny se tu objevuje Paulův nadřízený, ministr financí Bruno, jeho PR koučka Solène, pracovník tajných služeb Renaud a tým lékařů.

Nejlogičtější trojroli sehrává Tomáš Pavelka, který kloubí z hrdinovy perspektivy autoritativní figury: jeho znehybněného otce, ministra a předního chirurga. Petra Tenorová zastává úlohy Aureliénovy zamindrákované dominantní manželky Indy a ženy z opačného spektra – úspěšné, manipulativní osobní konzultantky Solène.

Z jedné postavy do druhé se doslova převléká Michal Lurie, když během dialogu shazuje vestu uťápnutého restaurátora tapiserií Aureliéna a nasazuje si jako představitel rozvědky Renaud dobře padnoucí sako. Zásadní váha pak spočívá na představitelích ústředního trojúhelníku Paula, jeho manželky Prudence a sestry Cècile. Ty dvě jako by zastávaly opačná stanoviska, i když v jistém momentu hrdinovi nastavují láskyplnou náruč. Cècile v podání Gabriely Míčové spíš v racionálním slova smyslu, Prudence Niny Horákové v éterickém rozletu.

Ve ztišené, maximálně koncentrované poloze mezi nimi osciluje a dění chladně komentuje Jan Hájek coby Paul.

Vše nevyhnutelně směřuje k nicotě, přesto se nakonec vynořuje motiv smíření. Prudence a Paul nacházejí tváří v tvář smrti cestu, jak žít s druhým, aniž by se ničili. Přijímají konečnost, respektive jeden druhého. Společně vystupují na úpatí hory. Až tam jako by Paul pochopil sestřino konstatování, že jeho život patří zejména druhým, jeho ženě a rodině, nikoli jemu samotnému.

V tu chvíli scéně dominuje obrovská masa kamene, na níž oba herci spočinou. Může symbolizovat biblickou Olivetskou horu, stejně jako narůstající nádor v hrdinově těle. Od začátku jej předznamenávalo několik menších kamenů rozmístěných po jevišti, které uzavírá dvojitý půlkruhový závěs, barevností připomínající nebesa.

Univerzální scéna umožňuje rychlé přechody z jedné situace do druhé, které se hlavně díky herecké přesnosti prolínají tak hladce, že si jich lze sotva povšimnout. Jedním z mála konkrétních objektů zůstává nemocniční lůžko mobilizované hereckou akcí.

Adaptace Houellebecqova románu Zničit je už několikátou reprezentativní inscenací, kterou tuto sezonu uvedla Městská divadla pražská. Personální obměna uměleckého vedení, jejíž součástí bylo jmenování Tomáše Ráliše kmenovým režisérem, se zjevně vyplatila. Instituce se začíná tematicky a formálně profilovat výrazněji než v minulých letech.