Recenze: Konec falešného faráře. Škvorecký v Národním divadle dopadl skvěle

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Hříšníci v transu lační po odpuštění. Někteří v kalhotách spadlých na půl žerdi, jiní v pestrobarevných plavkách s nafukovacím kruhem ve tvaru plameňáka ovíjí samozvaného faráře jak had biblický strom poznání. Tlačí jej do zpovědnice opatřené plastovým zahradním křeslem a soškou Krista, kterého však místo svatozáře zdobí kruhové světlo používané influencery na sociálních sítích. Muž se za božího služebníka ve skutečnosti jen vydává. V tu chvíli ale málem podléhá vlastní lži.

Divadlo režiséra Jana Mikuláška nemá daleko k ironii. Platí to také o jeho inscenaci Farářova konce, původně filmové povídky Josefa Škvoreckého a Evalda Schorma, již nově uvádí pražské Národní divadlo. V příběhu městského kostelníka, kterého obyvatelé zapadlé vsi začnou shodou tragikomických náhod považovat za faráře, však nechybí ani motivy ideologie či manipulace.

Spisovatele Josefa Škvoreckého inspiroval k Farářově konci v 50. letech novinový článek o dobrodruhovi, který osm měsíců vykonával práci faráře v horské vesnici na východě Čech. A to jen díky štědrosti nic netušících farníků, šťastných, že mají svého velebného pána v době, kdy přitom komunisté většinu kléru donutili kutat uran v pracovních táborech.

Filozofické podobenství autor koncipoval nejen jako zprávu o stavu venkova po převratu z února 1948. Vložil do něho i legendu o Ježíšovi a Máří Magdaleně, stejně jako další nadčasové alegorie.

Sedmačtyřicetiletý režisér Jan Mikulášek na první scéně pracuje již popáté. Poprvé se tu představil roku 2016 s inscenací Spalovače mrtvol. V ní se po svém vyrovnal se slavným filmem československé nové vlny, akorát že hrozící fašismus směnil za jinou ideologii: konzum.

Novinka má z jeho zdejších projektů nejblíže právě ke Spalovači mrtvol. Její součástí jsou kromě citací z Bible kralické také úryvky technického a literárního scénáře Evalda Schorma, zfilmovaného roku 1968 s Vlastimilem Brodským v hlavní roli.

Mikulášek na Farářově konci spolupracoval s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou, se kterou už utvořili tandem v ostravském Divadle Petra Bezruče. Předlohu posouvají do současnosti, ačkoli se může jevit, že cílem inscenace není zrcadlit dnešní dobu, spíš prostřednictvím aktuálních detailů poukázat na obecné principy.

Z adaptace proto zmizela Státní bezpečnost, která v originále způsobila podvodníkovo prozrazení a jeho již v názvu avizovaný skon. Vinu na něm původně nesla i postava kantora, kterého naopak divadelníci přibližují k domnělému faráři. Kantor je nositelem světské moci, farář té duchovní, přesto je spojuje nevyřčené tajemství. Stejně jako lže farář o své pravé identitě, skrývá kantor skutečnou sexuální orientaci.

Nepravý duchovní, kterého hraje Šimon Krupa, vykonává službu specificky a mnohdy tolerantněji, než dovolují církevní předpisy. Proto se brzy stane velice oblíbeným. Pod jeho dozorem se hříšníci doznávají ke svým pochybením a on jako by v šíření boží pravdy a dobroty nalezl své poslání.

Mikulášek však svým divadelním světem plným obrazů, paradoxů a metafor dlouhodobě dokumentuje především selhání, a to jak systémů či reality, tak lidí. Lidé konfrontovaní s vlastní nedokonalostí či neschopností tuto skutečnost zvrátit v jeho inscenacích často hledají útěchu v přízemním pachtění, myšlenkových stereotypech či vzorech chování, které je mají ochránit před tísnivým pocitem nicoty. A zhnusení nad stavem světa i sebou samým odkládají na bedra druhých, často falešných proroků jako v případě Farářova konce.

Jeho jednotlivé kapitoly, skoro biblické výjevy, na scéně uvozuje prozaické shrnutí následného děje. Režisér se díky tomu mohl opřít o přiznanou divadelnost a ději dává pohádkový rámec, o němž se zmiňuje už Škvoreckého předloha.

Podporuje ho také někdy až naivistická scénografie Dragana Stojčevského na jinak obnaženém jevišti. To přetíná a horizont částečně zakončuje od podlahy jdoucí, lehce zvlněná deska. Nabízí mnohé významy, od čistého listu papíru po zelené plátno používané filmaři jako takzvané klíčovací pozadí. V první části inscenace je před ní postaven reklamní nosič. Na něj tvůrci promítají videa: útržky rozhovorů s dětmi a starými lidmi na téma víry v Boha a zázraků.

Mikulášek s filmovými prvky pracuje rád a často. Ve Farářově konci se prostřednictvím těchto nahrávek vlamuje do stylizovaného světa ten reálný, podobně jako se v původní próze dělníci pokouší instalovat na návsi amplion, aby mohli z obecního rozhlasu mobilizovat „vesnickou selanku“ naléhavou věcností.

Biblický ráz inscenace evokuje pojízdná dvourozměrná dekorace připomínající část papírových jesliček, která spolu s živými obrazy herců ve strnulých polohách vytváří zdání bizarně pokřiveného Betléma.

Jeden z nejmrazivějších výjevů přichází v sedmé kapitole, uvozené jako disputace o dobrotě a zlobě v srdcích lidu. Vedou ji farář s kantorem. Rozpravu nad životem a smrtí doplňuje za nimi visící mrtvola prasete, čekajícího na vyvržení vnitřností. Zabijačkové veselí je na vesnici podobným rituálem jako svatba nebo křtiny, kterých se inscenace v obnažené, ne zrovna lichotivé podobě také dotýká.

Na svatbě se postavy kolektivně zpijí do němoty a trsají za zvuku syntetizátoru, přestože ještě před chvílí se spokojeně slunily u domácího grilu nebo po anglicku sekaly svůj český trávník.

Mikulášek využívá venkovských klišé, aby poukázal, jak se to má nejen s vírou na české zahrádce. Jeho selhávající „hrdiny“ nakonec nespasí ani Bůh, natož jeho smyšlený pozemský pomocník.

Farář je odhalen a běsnící dav jej žene na chrámovou loď. Z břevna její klenby nakonec protagonista padá. Lze to vykládat jako mučednickou smrt, stejně jako nevyhnutelnost vývoje svobody a odpovědnosti, k níž lidstvo odsoudil svým konstatováním o smrti Boha filozof Friedrich Nietzsche. Falešný farář umírá rukou těch, kteří ho stvořili.

Inscenace spoléhá na zdatnost herců, kteří musí přesně vyvážit hrdinství a trapnost, karikaturu a chvilkové silné prožitky. Všichni to s přehledem zvládají. Šimon Krupa podává neokázalý, avšak silný výkon v roli faráře. Postavu pojal s civilní ležérností, věcně, a přesto rozhodně.

O něco větší dramatický zápal a zároveň niternost vtělila Marie Poulová do Majky, zahleděné do faráře. Bez patosu, naopak s velkou střízlivostí jedná Johanna Tesařová coby všemi opomíjená babka upoutaná na invalidní vozík.

Jan Mikulášek proslul až magicky monumentálními inscenacemi v Národním divadle moravskoslezském. Aktuálně má za sebou několik výrazných inscenací z komornějšího Divadla Na zábradlí. Farářův konec potvrzuje, že s přehledem stále ovládá i velké jeviště, které jeho poetice nevýslovně sluší.