Bude třetí světová? Na to se mě poslední roky ptají často, říká politolog

Konflikty a negativní události se na poli mezinárodní politiky děly vždy, v současné době jsou ale vnímány naléhavěji. „Objevuje se fenomén atomové úzkosti, kterou známe z dob studené války. Obavy, že by lidé v západním světě mohli zažít další systémovou válku s ničivými účinky. Přidává se klimatická krize, která dopadá zejména na mladší generace. To jsou trendy, které můžeme vyčíst z dostupných dat,“ říká Michal Smetana.

Podle něj se to celé přetransformovalo do světa, kdy se systém buď hroutí, nebo se pro některé lidi dokonce zhroutil, a panuje velký strach z neznáma.

Ve své akademické práci propojuje oblasti mezinárodních vztahů, bezpečnostních studií a politické psychologie. S tím vším pak pracuje v rámci výzkumného centra Peace Research Center Prague, které vede.

Za svoji práci letos převzal cenu Neuron pro nadějné vědce v oblasti společenských věd.

Cenu Neuron pro nadějné vědce jste získal za to, že umíte měřit strach…

Je to spíše takové zjednodušení. Ve skutečnosti s použitím experimentálních metod zkoumáme a měříme postoje lidí k mezinárodně-bezpečnostním otázkám. Snažíme se zjistit, jaké faktory vedou ke změnám jejich postojů. A jak ty postoje posléze ovlivňují politické elity a další klíčové osobnosti.

Kde se tedy vzal ten strach?

Tato emoce může ovlivňovat, jakým způsobem se postoje formují. V současném grantu se například zabývám fungováním alianční politiky, čili jak se jednotlivci vztahují ke kolektivní obraně. Respondentům předkládáme scénáře, kdy je členský stát NATO napaden, a ptáme se, za jakých okolností a jakým způsobem by lidé podporovali, aby se jejich země zúčastnila obrany napadené alianční země. Například, kdy by souhlasili s vysláním vojáků, a kdy by naopak preferovali „jen“ poslat vojenskou pomoc či uplatnit ekonomické sankce. A v souvislosti s tím můžeme zkoumat i to, jaké emoce mohou vést k danému rozhodnutí. Ale je to jen jeden z pilířů, jak se formuje politický postoj.

Bojí se dnes společnost více?

Na to existuje spousta jiných výzkumů, než je ten náš. Vidíme v nich, napříč celým západním světem, úzkost z toho, co se děje. Covidová pandemie, válka na Ukrajině, během které se mimochodem znovu objevil fenomén atomové úzkosti, kterou známe z dob studené války. Obavy, že by lidé v západním světě mohli zažít další systémovou válku s ničivými účinky. Přidává se klimatická krize, která dopadá zejména na mladší generace. To jsou trendy, které můžeme vyčíst z dostupných dat.

V mezinárodní politice se ale přece vždycky něco dělo.

Ano, ale pro mnoho lidí tento typ problémů nebyl dříve vnímán tak silně, protože se jich subjektivně tolik netýkaly. Ano, v 90. letech zažila Evropa brutální války na Balkáně, ale od konce druhé světové války jsme zde nezažili ozbrojený konflikt takové intenzity, jako aktuálně probíhá na Ukrajině. Velkou část života jsme strávili ve světě, kde se děje spousta negativních událostí, ale pořád jsme měli dojem, že jsou hodně daleko. Případně že jde jen o epizodu, kterou ale systém jako celek nějakým způsobem řešil. Ne třeba vždycky dobře, ale řešil.

Myslím, že teď se to celé přetransformovalo do světa, kdy se systém buď hroutí, nebo se pro některé lidi dokonce zhroutil, a panuje velký strach z neznáma. Antonio Gramsci (italský politik, filosof z přelomu 19. a 20. století, pozn. red.) řekl, že když starý svět umírá a nový se ještě nezrodil, je to čas pro monstra. Zatím nevíme, jak až moc dramaticky se celá situace vyvine. Asi nejčastější otázka, kterou dostávám poslední dva, tři roky, je, zda bude třetí světová válka.

A bude?

To nikdo z nás neví. Nedokážeme predikovat, co bude za týden, za dva, natožpak za rok. Bavíme se spolu na začátku února a letos jsme už zažili americký útok na Venezuelu a hrozbu použití síly proti Grónsku. Sedíme spolu těsně předtím, než mají jednat USA s Íránem. A je tu velká šance, že pokud nedojde k nějaké formě diplomatické dohody, kterou ale bude velmi složité vyjednat, bude následovat americký útok. A to se bavíme o prvním měsíci letošního roku…

Často se opakuje, že takhle dlouho mír v Evropě nikdy nebyl, a musí to logicky vést k další velké válce. Není to jen nějaké zjednodušování?

Rozhodně tu máme prostředí, které vytváří větší potenciál pro nějakou formu systémové války, než bychom v kontextu Evropy řekli třeba v roce 1995 nebo 2005. Je to pevně dané? Není. Zvýšila se pravděpodobnost? Ano.

Ptám se, zda je nutné za každé desetiletí míru zaplatit válkou.

To rozhodně ne. Není to přírodní zákon. Sociální svět se neřídí zákonitostmi, jako když zkoumáme pohyb nebeských těles, je to v principu jiná dynamika. Samozřejmě můžeme pozorovat, že některé trendy se ve společnosti mají tendenci opakovat, ale nejsou pevně dané. Lidé mají možnost se poučit z minulých chyb a zabránit jejich opakování.

Můžete uvést příklad?

Například Německo a Francie se po druhé světové válce staly státy, které nejenže už spolu neválčí, ale jsou aliančními partnery. Spolupracují, mají úzké politické a ekonomické vazby a použití síly ve vzájemných vztazích je zcela vyloučené. Dnes se žádný Němec ani Francouz nebudí se strachem, že by jeho zemi mohla ta druhá napadnout, jako tomu bývalo v relativně nedávné historii. Ať už se bavíme o napoleonských válkách začátku 19. století, prusko-francouzské válce v letech 1870-1871, první a druhé světové válce. To, co se odehrálo v západní Evropě po roce 1945, je velký úspěch a příklad, jak se může budovat mír v dříve velmi výbušném regionu.

Co je vlastně mír? Z vašeho úhlu pohledu.

Skutečný mír neznamená pouze absenci ozbrojeného konfliktu. V ideálním stavu je to hlubší nastavení vzájemných vztahů způsobem, který de facto vylučuje použití síly pro řešení vzájemných sporů. A to bez ohledu na to, že v dílčích otázkách mohou mít tyto státy různé politické preference.

Máme na světě sousedící státy, které i pokud zrovna spolu nevedou otevřený ozbrojený konflikt, tak pořád ve vzduchu visí varianta, že by k eskalaci násilí mohlo dojít. Třeba Indie a Pákistán v jižní Asii. Co se z nich staly samostatné státy v druhé polovině 40. let minulého století, máme tu desítky let trvající velký politický konflikt. Opakovaně zde zažíváme dlouhé etapy bez přímého násilí, ale vztahy zůstávají napjaté a pod povrchem veškerých interakcí existuje varianta, že jedna ze stran udělá něco, co opět povede k otevřenému konfliktu.

Předáváte výsledky výzkumů třeba politikům, aby věděli, jaké jsou nálady ve společnosti?

Primárně jsme akademici, tedy hlavní způsob komunikace výsledků je skrze odborné časopisy, ale rozhodně to není jediný způsob. Nejen já, ale i mnozí moji kolegové se snažíme zasahovat do veřejné debaty, minimálně tím, že píšeme vedle těch dlouhých odborných i kratší texty, které se dostanou rychleji ke čtenářům z řad široké veřejnosti.

Máme poměrně intenzivní komunikaci a spolupráci s NATO na základě memoranda, kdy si vzájemně sdílíme výsledky našich studií o postojích veřejnosti k aliančním otázkám. Pořádáme workshopy, kulaté stoly a konference, na které zveme politiky i úředníky ministerstev.

Vedle dlouhodobých výzkumných projektů se tímto způsobem snažíme přinášet odborný pohled na aktuálně řešené politické otázky. Loni mé výzkumné centrum například hodně spolupracovalo s Centrem veřejných financí a snažili jsme se politikům i úředníkům nabídnout analýzy k otázce výdajů na zbrojení a jejich možného financování.

Představovala jsem si, že výsledky výzkumu pak můžete doporučovat i v rámci mezinárodních vztahů.

To se také děje. Vedle studií pro NATO máme za sebou i různé analýzy i pro americké úřady, jsme v kontaktu s řadou zajímavých politiků a diplomatů, přednášeli jsme německým či britským poslancům. Data pro náš výzkum sbíráme v mnoha zemích světa a výsledky výzkumu se pak snažíme komunikovat na klíčových místech, aby se k místním politikům, novinářům, diplomatům, elitám dostalo to důležité.

Co je hlavní otázkou vašeho výzkumu?

Aktuálně je pro mě asi největším tématem NATO a fungování vojenských aliancí obecně. Zrovna teď finišujeme rok trvající studii, ve které jsme sledovali měnící se vnímání věrohodnosti aliančních závazků v rámci NATO v čase. Umožňuje nám to zkoumat, jak události, jako je třeba nechvalně známé setkání v Oválné pracovně před rokem nebo aktuální americké hrozby proti Grónsku, ovlivňují přesvědčení lidí, že USA by v případě napadení některého ze států na východním křídle NATO Ruskem přišly danému státu na pomoc.

Hodně nás pak také zajímá, jak moc postoje veřejnosti v otázkách kolektivní obrany ovlivňují politiky. Takový výzkum jsme prováděli třeba i v britském parlamentu.

Jak to probíhalo?

Byla to zajímavá experimentální studie. Britští poslanci dostali popis situace napadení Lotyšska Ruskem a odpovídali, pro jaká opatření by v takové situaci hlasovali. Následně jsme jim dali k dispozici fiktivní průzkum veřejného mínění, ve kterém jsme variovali, jak moc Britové podporují vyslání britských vojáků na obranu Lotyšska.

Pak jsme se poslanců znovu ptali na preferovaná opatření a sledovali, jak se po získání informace o veřejném mínění změnily jejich preference. V tomto ohledu jsme byli schopni nalézt viditelný efekt: poslanci, kteří četli průzkum naznačující odpor k vyslání britských vojáků, měli nyní tendenci tuto variantu volit méně a klonit se místo toho k měkčím opatřením, jako jsou třeba ekonomické sankce.

K čemu tyto informace pak mohou sloužit?

Jde o důležité otázky mimo jiné i z hlediska toho, že víme, že se státy jako Rusko či Čína snaží ovlivňovat veřejné mínění na Západě. Mohli bychom dlouho diskutovat o tom, jak moc efektivní jejich snaha je, ovšem že se o to snaží, je neoddiskutovatelný fakt. Každopádně je to jistý způsob, jak ovlivnit chování členských států NATO v aliančních otázkách. Pokud by bylo veřejné mínění ovlivněno tak, aby bylo proti nasazení vlastních vojáků, snižuje to odstrašující schopnost Aliance vůči externím hrozbám.

Takže čím populističtější vláda, tím větší bezpečnostní riziko, když to hodně zjednoduším?

To je složitější. Politici tu samozřejmě jsou od toho, aby reprezentovali veřejnost a její politické preference. Je to ale vždy mix dvou pólů. Na jedné straně musí demokratičtí politici reprezentovat veřejnost, ale na straně druhé liberální demokracie není založena jen na principu prosazování většinového názoru. Je nutné, aby zde fungovaly instituce, které budou bránit základní hodnoty a normy, které jsou v liberální demokracii jasně dané a nepřekročitelné bez ohledu na to, jak se zrovna proměňují názory veřejnosti. Mezi to patří i dodržování mezinárodních závazků, otázky spojené s dodržováním lidských práv a podobně.

Když víte, co všechno se ve světě děje, umíte si to dát do kontextů, daří se vám někdy vypnout hlavu?

Přiznávám, že v posledních sedmi letech jsem ohledně mezinárodního dění mnohem pesimističtější, než jsem býval. Není to tak, že bych si říkal: všichni tady umřeme, ale zároveň je evidentní, že se vývoj mezinárodní politiky ubírá velmi špatným směrem. Nicméně je to pořád ještě práce a myslím, že jsem se naučil si držet určitý odstup a nedělá mi problém kvůli dění ve světě večer usnout.

Může tohle všechno ještě skončit dobře?

Na některé věci máme jako lidský druh omezený vliv, ale my se tu spolu bavíme o situacích, které si v principu způsobujeme sami. Což zároveň znamená, že jako lidstvo jsme schopni jim zabránit. Podaří se nám to? Nevím. Bude to těžké? Rozhodně ano.