Jiří Grygar otevřel okno do vesmíru. Letu dalšího českého kosmonauta ale nefandí

Mnozí Češi do té doby znali vesmír jen jako nekonečný prostor nad svými hlavami s Měsícem a hvězdami. Věděli, že byl v kosmu Vladimír Remek a že prvním člověkem na oběžné dráze byl Jurij Gagarin. Skutečný svět vesmíru, jeho krásu, zákonitosti i záhady jim však až počátkem 80. let otevřel astrofyzik Jiří Grygar v televizním pořadu Okna vesmíru dokořán.

Tento vědecko-populární seriál, jehož první díl se odvysílal v roce 1981, se pro mnohé stal impulsem k zájmu o vědu a další bádání. „Chci být tím, kdo hledá odpovědi,“ řekl jakoby za všechny příznivce poznávání Grygar, kterému bude v březnu už 90 let.

Známý vědec a popularizátor vědy letos získal prestižní cenu Neuron pro domácí „excelentní vědkyně a vědce“. Dostal se tak do společnosti, do níž už vlastně dlouho patří, jen to měl potvrzeno jinými uznáními a cenami. Třeba i tím, že se po něm jmenuje planetka 3336 Grygar.

Cenu Neuron za rok 2025 obdržel „Za rozvíjení lásky k vědě“. „Když jsem se dozvěděl, že dostanu tuto cenu, jednoduše – nevěřil jsem tomu,“ řekl poté Grygar Seznam Zprávám. „Činnost nadace Neuron považuji za velice záslužnou, především její podporu mladých vědců,“ dodal.

Jiří Grygar celý život hledá odpovědí na základní otázky o fungování vesmíru, stejně důležitou roli sehrál jako učitel a mentor. Přitom nechybělo mnoho a nic z toho se nemuselo stát. Narodil se v roce 1936 asi 150 metrů od československých hranic ve slezském Heinersdorfu, který patřil Německu. Jeho otec pracoval jako celník. „Nebyli jsme tam příliš dlouho, protože Hitler už šílel a vypadalo to, že nás asi Němci zabijí, protože jsme byli jediná česká rodina v německé vesnici,“ vzpomínal po letech v rozhovoru pro Paměť národa.

Němci pronásledovali hlavně jeho otce, který nosil uniformu podobnou vojenské. „Na ten jeho stejnokroj byli úplně říční, proto jsme museli utéct, oni by nás opravdu byli bývali zabili. Několik československých příslušníků finanční stráže už zabito bylo,“ dodal.

Po tatínkovi nacisté skutečně stříleli, proto se rodina v květnu 1937 přestěhovala do Opavy. Jenže po mnichovské dohodě připadlo město Říši, a tak následoval přesun do Ostravy a později do Brna. Jeho otec se zapojil do odboje, rodina poslouchala zakázané londýnské vysílání.

Po válce připadlo území i s „tatínkovou“ celnicí Polsku. „Takže já mám ve svých dokumentech, že jsem se narodil v Polsku ve vesnici Dziewietlice, což je úplně lež,“ poznamenal Grygar.

Zásadní zlom v jeho životě přinesly Vánoce 1944, kdy našel pod stromečkem knihu Vesmír novýma očima od Josefa Pospíšila. Když ji přečetl, oznámil rodičům, že bude hvězdářem. Nebrali ho vážně, ale Jiří si šel za svým snem. Pravidelně hltal novinky z astronomického světa v měsíčníku Říše hvězd, v patnácti letech se stal členem Československé astronomické společnosti.

Na Kraví hoře v Brně se tehdy stavěla hvězdárna a mnozí členové této společnosti tam chodili pracovat. Grygar nemohl chybět. A když hvězdárnu otevřeli, dva večery týdně ukazoval dalekohledem návštěvníkům, co mohou vidět na obloze. Tak začala jeho vědecko-popularizační činnost.

V roce 1951 si našel kamaráda se zájmem o astronomii – Luboše Kohoutka. Začali spolu pozorovat meteory. „Nejdřív na ploché střeše činžáku, kde Kohoutkovi bydleli. Vždy si vytáhli zahradní lehátka, přikryli se tlustou dekou a prostým okem sledovali meteorické roje. Potom spolu začali organizovat expedice do hor v době největšího ‚padání hvězd‘,“ napsal známý vědecký publicista Karel Pacner, který se s Grygarem znal desítky let.

Svá měření spolu s dalšími kamarády zpracovávali do odborných publikací. S jednou v roce 1957 zvítězili v celostátním kole studentské odborné činnosti. Bylo to dva roky poté, co Grygarovi vyšel první článek v časopisu Říše hvězd s názvem Radar a meteory.

Po maturitě v roce 1954 vystudoval Grygar fyziku na Masarykově univerzitě a poté astronomii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zvládl to, přestože brzy po válce zemřel jeho otec a v roce 1958 i jeho maminka, takže se musel starat o mladší sestru Hedviku. Na studium si přivydělával na brigádách, bral i prospěchové stipendium.

Na 50. léta vzpomíná jako na strašná. Zažil vyhazování spolužáků ze studií pro nevhodný původ, slyšel o vykonstruovaných procesech, poznal perzekuci sedlácké rodiny – jeho strýc skončil v uranových dolech a brzy po propuštění zemřel.

Zažil, jak režim likvidoval učitele náboženství – Jiří Grygar je totiž věřící. „Pro mě byla od útlého dětství jasná hranice – jakákoli doktrína, která útočí proti základům náboženské víry, a speciálně proti katolíkům, je pro mě absolutně nepřijatelná,“ řekl později, když vzpomínal na katechetu, umučeného komunisty v jeho 44 letech: „Z úplně zdravého člověka se po výslechu stal těžce nemocným.“

Po studiích nastoupil do největší československé hvězdárny v Ondřejově, kde pak zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy. Spolu s dalšími pracovníky tehdy přehazovali na nádražích směrové tabule, aby okupantům ztížili orientaci.

V letech 1963-65 byl na studiích v Nizozemsku a v letech 1969-70 na observatoři v kanadské Victorii. Ačkoli měl nabídku, aby tam i s rodinou zůstal, vrátil se do Československa.

„Jsem příliš vázán na češtinu, na své domácí přátele a příbuzné. Pravda, tušil jsem, že to nebude snadné, ale také jsem viděl, jaké psychické obtíže dělá kamarádovi astronomovi Zdeňku Kvízovi, který se uchytil v Austrálii, pobyt v cizině, když nemá možnost se vrátit. A taky jsem si říkal, že Československo je moje země, nikoli těch politruků, co ji tak děsivě dlouho rozvracejí,“ vysvětlil své rozhodnutí.

Ředitel Astronomického ústavu Luboš Perek uměl diplomaticky odrážet útoky dogmatických komunistů proti jeho lidem. Když však v roce 1975 odešel do OSN v New Yorku, začalo i v Ondřejově přituhovat.

„Při občasných cestách do Prahy jsme chodili s Jurou na oběd,“ napsal později už citovaný Pacner. „Svěřoval se mi s potížemi, které v ústavu – zvláště pak s několika zavilými komunisty – má. Vyčítali mu, že je věřící, chodí do kostela a že ke křesťanské víře vede i své děti. A taky mu záviděli, že umí jasně a přitažlivě mluvit a psát o nejrůznějších problémech astronomie, přitom však nevyužívá marxistického pohledu na svět.“

Grygar ležel komunistickým funkcionářům v žaludku dlouho. Už v 60. letech hojně publikoval v časopisech, vystupoval v rozhlasovém pořadu Meteor a v roce 1963 se i poprvé objevil v televizi. Později přidal knihy. Právě 60. léta přinesla velké objevy ve výzkumu vesmíru. Jenže všechny nové termíny byly v angličtině a Grygar k nim vymýšlel české názvy – velký třesk, prahvězda, galaktická výduť či proluka.

Komunističtí ideologové vyžadovali, aby texty vyzdvihovaly úspěchy Sovětského svazu a až pak aby se k tomu „přibalilo“ něco ze Západu. Jenže to moc dobře nešlo. Sovětští vědci sice měli nemalý potenciál, jenže jim chyběly kvalitní přístroje a kontakt se západními kolegy.

V Ondřejovské hvězdárně Grygar zažil v březnu 1978 let Vladimíra Remka do vesmíru. „Bylo to samozřejmě ocenění a pocta pro naši republiku,“ okomentoval nyní tuto událost pro Seznam Zprávy. „Ale všechny tyto lety do vesmíru představují na druhou stranu velké nebezpečí pro jejich účastníky. Koneckonců smrtelných havárií kosmických lodí bylo několik.“

V roce 1980 už pro Grygara byla situace v Ondřejově tak neúnosná, že podal výpověď a odešel do Fyzikálního ústavu akademie věd v Řeži u Prahy. „Přesto se mně snaží ondřejovští soudruzi i teď ztěžovat život,“ stěžoval si Pacnerovi. „Žalují na ÚV KSČ, že mé knihy neodpovídají marxistické ideologii.“

I tak se o rok později podařil malý zázrak, když televize odvysílala první díl pořadu Okna vesmíru dokořán. Hned se stal hitem, lidé ho doslova hltali. Natáčel se v Bratislavě, kde panovaly liberálnější poměry. „Seriál byl výsledkem mimořádně šťastné souhry okolností. Paradoxně tou první byla totalita, která sešněrovala televizní tvůrce natolik, že nemohli nic kloudného vytvořit. Na astronomii si cenzoři tolik netroufali, protože jí nerozuměli,“ řekl Grygar.

Přestože soudruzi uvažovali o zákazu, seriál se vysílal až do počátku 90. let. Pro mnohé diváky přitom bylo překvapením, když se dozvěděli, že je Grygar věřící. Nešlo jim dohromady, jak někdo, kdo věří v Boha, může zkoumat vesmír.

„Vždycky, když tohle slyším, vzpomenu si na britského spisovatele Gilberta Chestersona, který prohlásil, že od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni věřit kdejaké pitomosti. Znám lidi, kteří říkají, že Grygar je nemožný, žádný pánbů přece není, ale zároveň si doma nechávají měřit patogenní zóny a věří v horoskopy,“ reagoval na to před lety sám vědec.

Křesťanství označil za racionální náboženství. „Hranice nevede mezi vědou a vírou, nýbrž mezi vědou a pavědou, mezi vírou a pověrou,“ popsal.

Připomněl, že nemáme žádný vědecký důkaz božské existence, ale stejně nelze podat důkaz, že Bůh neexistuje. „Bůh se nedá najít v nějakém neprobádaném koutku vesmíru. Buď ho člověk najde ve svém srdci, nebo ho nenajde nikdy a nikde,“ vyjádřil se Grygar.

Po revoluci se z něj stala uznávaná a respektovaná vědecká kapacita. V Ondřejově ho zvolili členem vědecké rady ústavu, předsedal České astronomické společnosti, spoluzakládal Evropskou astronomickou společnost, Učenou společnost ČR či spolek Sysifos, udělující anticenu Bludný balvan za pseudovědu. Sedm let vedl Radu České televize. Dál se přitom věnoval poznáváni vesmíru, psaní knih a článků. Objížděl hvězdárny, častokrát na kole, a přednášel o novinkách z astronomie.

Teď se do vesmíru chystá český armádní pilot Aleš Svoboda, což se ale Jiřímu Grygarovi moc nelíbí. „Přípravu dalšího českého kosmonauta nevítám, naopak si myslím, že je to drahé a riskantní,“ řekl Seznam Zprávám.

Je zastáncem bezpilotních letů. „Úspěšně se jich účastní i naši mladí, není to tak finančně náročné, a hlavně je to bez nebezpečí pro člověka. Vesmír je nádherný a lze ho pozorovat stále kvalitnějšími přístroji ze Země,“ konstatoval Grygar.