Trumpův „Kissinger“ chce svrhnout diktátory, od Putina ale dává ruce pryč

Když se caracaským údolím v noci 3. ledna začaly rozléhat mohutné exploze a noční nebe jako velké noční vosy zaplnily bojové vrtulníky, svět tušil, že Donald Trump právě útočí na Venezuelu. Nečekaně smělý úder skončil velkým úspěchem - v jednom z vrtulníků totiž američtí vojáci z Caracasu odvezli diktátora Nicoláse Madura.

Slávu mezi Venezuelany, především v diaspoře, sklidil Donald Trump. Plán a především potom důvody k takové riskantní akci ale prezidentovi předložil Marco Rubio.

Dnes možná nejmocnější člen kabinetu Donalda Trumpa, vždyť Marco Rubio zastává hned několik funkcí: je ministrem zahraničí, poradcem pro národní bezpečnost, má na starosti také „správu“ Venezuely a brzy možná i Kuby a ještě před několika dny byl i oficiálním archivářem Trumpova prezidentství.

Někteří ho proto nazývají moderním Henrym Kissingerem, což býval vlivný člen kabinetu Richarda Nixona, který rovněž zastával role nejvyššího diplomata země stejně jako poradce pro národní bezpečnost. Neformální vliv na zahraniční politiku USA si zachovával ještě desítky let poté.

Rubio svou pozornost zaměřil především na Jižní Ameriku, ostatně po celou svou politickou kariérou usiloval o odstranění venezuelského diktátora Nicoláse Madura a následně i komunistického režimu na Kubě.

Je to pro něj až osobní věc. Jeho rodiče jsou kubánského původu a Marco navíc vyrůstal v komunitě miamských Kubánců, kteří se nepovažují za imigranty, ale za exil. Neboli, prohlašují, že je z ostrova „dočasně“ vyhnal Fidel a Raúl Castrovi a po osvobození se do své rodné země vrátí.

Rodiče Marca Rubia, Mario a Oriales, nicméně z Kuby uprchli před diktátorem Fulgenciou Batistou, jehož USA vehementně podporovaly. Každopádně Rubio svůj životní příběh postavil na opozici vůči Batistově následníkovi - Fidelu Castrovi.

„Až se vám muselo zdát, že rodiče Marca Rubia vlastně trpěli v režimu Fidela Castra. To ale není pravda. Ironií osudu je, že jeho táta a máma uprchli před diktátorem, kterého na Kubě u moci držela Amerika,“ řekl Seznam Zprávám profesor Eduardo Gamarra, který v Miami přednáší politologii na Floridské Mezinárodní univerzitě.

Dodává ale, že podobný „příběh“ pomohl ambicióznímu Rubiovi ke kariéře. V Miami se totiž zahraniční politika neustále a především vášnivě řeší.

Právě v tomto městě a okolí totiž často končí uprchlíci z jihoamerických totalitních režimů. Tito voliči většinou zastávají nesmlouvavé názory, jež se točí kolem svrhnutí diktatur v jejich rodných zemích.

Dnes by tu přitom Marco Rubio mohl - jako strůjce pádu nenáviděných režimů ve Venezuele a na Kubě - dosáhnout nesmrtelné slávy. Faktem je, že chavismo (revoluční hnutí ve Venezuele) i castrismus (režim vzešlý z kubánské revoluce) jsou možná nejblíž konce své existence, co kdy byly.

USA dnes de facto Venezuelu spravují a na Kubu uvalily tvrdou ekonomickou blokádu, která ostrov přivedla kvůli dramatickému nedostatku paliva a úbytku turistů na samou hranici kolapsu.

Jak toho Rubio docílil? Jak přiměl Donalda Trumpa k tak tvrdým vojensko-ekonomickým operacím proti Caracasu a Havaně?

Časopis New Yorker za tím vidí „správně nastavené priority“. Trumpovi poradci se už během jeho prvního prezidentství zasazovali o dosažení demokracie a svobody. Pro šéfa Bílého domu to ale byly vágní termíny, které přispěly k jeho nezájmu o Jižní Ameriku, usuzuje Dexter Filkins z New Yorkeru.

Rubio správně vytušil, že se vztah Donalda Trumpa k tomuto regionu po návratu do Bílého domu změnil. Právě odtud totiž do USA proudili nelegální imigranti a drogy, tedy dvě věci, které Trump považoval a považuje za ohrožení národní bezpečnosti USA. I proto prezident dopřál Rubiovi sluchu a nakonec souhlasil s vojenským úderem proti Madurovi.

Zatímco se Rubio evidentně angažuje na západní polokouli, směrem k jiným krizím ve světě zůstává viditelně pasivnější. New Yorker píše, že Gazu, Írán a nakonec i ruskou agresi na Ukrajině přenechal Stevu Witkoffovi, byznysmenovi a dlouholetému příteli Donalda Trumpa.

„Witkoffův přístup spočívá v minimalizaci amerických závazků ve světě. Upřednostňuje posilování obchodu a amerických investic. Nemá velký zájem zabývat se složitou strukturou zahraničních vztahů. Místo toho se soustředí na zajištění přímého kontaktu mezi Trumpem a jinými hlavami států,“ napsal novinář Dexter Filkins.

Takový styl jde přitom proti někdejším principům a přesvědčení Marca Rubia. Ten kdysi jednoznačně podporoval aktivní roli USA ve světě, byl velkým zastáncem NATO a také programu USAID, který finančně podporoval nejrůznější bezpečnostní, vzdělávací či zdravotní programy ve státech, kde hrozil kolaps státní správy.

Jako Trumpův ministr ale otočil, USA se měly podle něj ze světa spíše stáhnout, směrem k NATO vysílá kritické výroky a byl jedním z proponentů zrušení USAID, jež najednou začal popisovat jako plýtvání a podvod na amerických občanech.

Stejně změnil názor i na problém imigrace do USA. V roce 2013 byl členem takzvaného Gangu osmi, skupiny demokratických a republikánských senátorů, kteří přišli s návrhem udělení občanství zhruba 14 milionům nelegálním přistěhovalcům.

Jako Trumpův muž je za masové deportace včetně Kubánců. Ty Bílý dům nechá klidně v poutech posílat zpět na komunistický ostrov.

„Byl velkým zastáncem americké zahraniční pomoci, jednoznačně podporoval Ukrajinu vůči Rusku. Teď ale z mnoha těchto postojů ustoupil, nebo je mnohem více nejednoznačný,“ řekla BBC reportérka magazínu Politico Nahal Toosi, která o Rubiovi často píše.

Podle ní je Rubio celkým zklamáním pro senátory Demokratické strany. Ti ho přitom jako jeden muž (stejně jako republikáni) potvrdili na post šéfa americké diplomacie.

Toosi se domnívá, že demokraté v Rubiovi viděli jakousi „brzdu“ nejhorších impulzů Donalda Trumpa, brali ho za vyvážený, rozumný hlas v kabinetu náchylnému k výbuchům emocí a neuváženým prohlášením.

Republikánský stratég Matthew Taylor se ale v rozhovoru pro britskou stanici Rubia zastal. „Marco Rubio je zjevně mužem s celou řadou hodnot a principů. Jako ministr zahraničí ale pracujete především pro prezidenta Trumpa, je to jeho administrativa. Myslím si, že Marco i tak odvádí skvělou práci.“

Rubio nicméně zřejmě sám v sobě došel k určitému přerodu, který se dá vysledovat na dvou knihách, jež sepsal. V té první vydané v roce 2013 s titulem „Americký syn“  podle New Yorkeru nastínil radostný příběh dítěte imigrantů, kteří přijeli do USA s vidinou zajistit svým dětem mnohem lepší život, než byl ten jejich a docílili toho.

O deset let později ale Rubio tento americký sen v publikaci „Desetiletí dekadence“ považuje za zničený a do jisté míry ukradený. Popisuje Ameriku pod vedením „zkorumpovaných elit“ za zbankrotovanou a odcizenou ideálům a příslibům. „Je to kniha plná hněvu,“ hodnotí publikaci časopis New Yorker.

Rubio zde píše o „destrukci střední třídy“. Zvlášť poukazuje na údajné drastické zhoršení životních podmínek Američanů dělnických profesí, jejichž pracovní místa zmizela v zahraničí, zatímco se politici (převážně demokraté) soustředili na takzvanou politiku identity (politika zaměřená na potřeby specifických skupin definovaných kulturou, etnikem, genderem, sexualitou či sociálním postavením).

Rubiovi kritici mají nicméně za to, že tato kniha je pouhým politickým kalkulem. Podle tohoto tábora Rubio v knize pouze odráží nálady části (konzervativní) americké společnosti. Rubia označují za technokrata moci, který udělá vše pro to, aby dosáhl na mocenský vrchol. Životopisec Manuel Roig-Franzia je přesvědčen o tom, že metou tohoto politika je křeslo prezidenta USA.