I nejmladšímu hrdinovi z Nagana už je 50. Měl střelu jako nikdo jiný

Nejslavnější gól české hokejové historie není těžké si vybavit. Petr Svoboda se napřáhne na modré čáře. Práskne do puku. „Svoboda. Gól! Je to tam, je to tam,“ křičí reportér Petr Vichnar.

Dělovka rozhodla na olympiádě v Naganu o výhře nad Ruskem 1:0.

V dráze střely se ale správně motal hráč s číslem 24. Nejmladší hráč týmu Milan Hejduk blokoval ruského hráče. „Kdybyste s ním mluvili, schválně se ho zeptejte, jestli ten gól nedal on,“ pobaveně zahlásí Tomáš Martinec, dnešní kouč Hradce a tehdejší spoluhráč z Pardubic.

Občas si někdo najde práci a rozebírá, že puk líznul Hejdukovu výstroj. Kdo ví, třeba památný gól nakonec opravdu vstřelil on. „Možné to je,“ usměje se jedné z největších hokejových záhad trenér Slavomír Lener, který působil jako asistent Ivana Hlinky.

„Jak Milana znám, je to chlap s takovou grácií, že on by si o gól neřekl tenkrát, kdyby puk tečoval. A nepřiznal by to ani teď,“ říká Lener s tím, že tohle téma zůstane navždycky uzavřené. „Nedovedu si představit, že by zvedl ruku a šel za někým, aby přepsali dějiny.“

V roce 1998 jel Hejduk na olympiádu jako překvapení, ve 22 letech byl jasně nejmladší z celého týmu. Dnes je bývalému výjimečnému střelci 50.

Jakou logiku dávalo, když se na soupisku nevešli hráči z NHL jako Patrik Eliáš, Petr Sýkora nebo Robert Kron a trenéři sáhli po hráči z Pardubic? „Potřebovali jsme praváka,“ vybaví si hned Lener. „Měli jsme Honzu Čalouna a Martina Procházku, který byl ale svázaný s Pavlem Paterou. Takže jsme potřebovali ještě někoho a Milan byl hodně cenný kus do sestavy.“

Trenéři věřili, že mladý útočník, který hrál už čtvrtou sezonu v extralize, zvládne nastupovat proti nejlepším hokejistům světa. „Lákala nás jeho rychlost, řekl bych i taková průraznost a určitá lehkost, kterou v sobě jako mladý kluk měl,“ přidá Lener.

V prvních třech utkáních se ještě na led nedostal, ale pak vedle Patery a Procházky nahradil právě Čalouna a ve finále byl na ledě u nejslavnějšího gólu české hokejové historie. Byl to jeho teprve patnáctý reprezentační zápas.

Kariéra Milana Hejduka je na české poměry unikátní tím, že se jednalo o ryzího střelce. Hráčů, jako byl on, český hokej moc neměl. Uměl to v Pardubicích i v NHL, kam odešel po olympiádě v Naganu. V Coloradu se postupně stal jedním z nejnebezpečnějších hráčů ligy.

„Jak bych viděl tátu,“ zasní se Vladimír Martinec, jeden z nejlepších útočníků československé historie, který pak Hejduka trénoval i při výluce NHL. „Jeho táta Milan hrál v juniorech s Jirkou Novákem a Kratochvílem, plnil roli střelce, gólů dával hodně a mladý Milan dokázal úplně to samé,“ říká Martinec.

Jen se Hejduk senior nakonec do nejvyšší soutěže v 70. letech neprosadil, tak odešel do Ústí nad Labem, kde se narodil i syn Milan. Do Pardubic ho dostaly vazby agenta Jiřího Crhy, který chytal za Toronto, ale pochází z Pardubic. Od dorostu ho nasměroval na stejné místo, kde hokejově vyrůstal táta.

Hejduk má v kabině Colorada pořád svoji jmenovku společně s Joem Sakicem nebo Patrickem Royem. Takhle se klub odměňuje největším hvězdám. Dres s číslem 23 si navíc Avalanche nikdo další neoblékne, už visí pod strop arény.

Začátky v klubu měl přitom docela těžké. „Každý den jsme si volali a Milan mi říkal, že je to strašný. Zkoušeli, co vydrží,“ říkal táta Milan pro Pardubický deník. V prvním týmu měli v roce 1998 dvě místa.

Českému útočníkovi se smáli, že je hubený jak žížala. Ale měl výhodu, že se líbil brankáři Royovi. Ten měl v klubu velké jméno i velké slovo, takže dovolil hučet do trenéra, aby si Hejduka nechal. Dopadlo to. Jedno místo si vybojoval český nováček, druhé Chris Drury. Z obou se pak staly výrazné persony NHL.

V roce 2003 Hejduk jako první český hráč získal cenu pro nejlepšího střelce ligy. Po něm to dokázal už jenom David Pastrňák.

Vydržel v Coloradu celou kariéru, nerad dělal změny. V jedenácti sezonách po sobě nastřílel dvacet a víc gólů, pak ho začaly brzdit problémy s kolenem.

U jeho konce byl v roce 2013 paradoxně muž, který ho do NHL pomohl postrčit. Z Patricka Roye se stal trenér, Hejduka už v prvních dvou formacích neviděl a do třetí a čtvrté ho nechtěl.

Místo, aby šampion z Nagana stěhoval jinam, radši skončil.

Hokej hrají dál jeho synové Marek a David, kteří nastupují v univerzitní lize NCAA za Harvard. Kdysi jim v Denveru postavil slavnou zmenšeninu arény. V roce 2018 své sídlo i s halou prodal za 112 milionů korun.

Každý střelec má nějakou zbraň. David Pastrňák výjimečnou ránu z první i skvělou kličku. Dominik Kubalík dává nejvíc gólů, když se do puku může opřít z voleje. Radek Smoleňák miloval tlačenice kolem branky a hledal, kde vypadne puk.

Milan Hejduk byl také svůj. „Měl speciální střelu. Kolikrát jsem se mu smál, že když zkoušel pálit golfákem, nebylo to nic moc. Ale zápěstím?“ vybavuje si jeho kamarád a spoluhráč Jan Hejda. „Řekl mi, že trénoval trochu jinak, když byl malý. V podstatě mu ten jeho trénink zkazil klasickou hokejovou střelu. Ale zase to uměl tak dobře, že gólmani nečekali, co přijde.“

Slavomíra Lenera práce bývalého svěřence rovněž hodně zajímala. „Snažil jsem se jeho střelu hodně točit, nahrávat, rozebírat a všem ukazovat,“ přikývne.

Hejdukovo tajemství podle něj zní takhle: „Viděl jsem tam takovou rychlou změnu směru, bleskové vypuštění puku s hodně specifickou trajektorií. Milan dal střele i takovou rotaci, že nešel odhadnout dobře směr. V dnešní době s moderními technologiemi by si to rozhodně vysloužilo nějakou studii.“

Bývalý střelec hodně těžil i ze skvělého bruslení. Když v rychlosti uměl vypálit z ničeho nic puk, byla to neskutečná kombinace. Paradoxně šlo o hokejistu, který úplně nemiloval muka v posilovně. Sedí na něj, že měl čistý talent a hokejové IQ.

Lener pak Hejdukovu techniku, jak udeřit do „čehokoliv, čímkoliv“, pozoroval i na golfu „Spousta hráčů vyplýtvá energii někde v nápřahu, ve švihu za tělem. Největší rychlost je potřeba těsně před úderem, což Milan dokonale uměl.“

Během kariéry v NHL podnikl Hejduk i jeden návrat do extraligy. Při výlukovém ročníku 2004/05 se objevil v Pardubicích, jimž pomohl k titulu. Každý tenkrát čekal, jak moc se změnil. Přeci jen šlo o borce, co měl za sebou padesátigólovou sezonu v NHL.

V Česku běžně trénoval v létě. Ale celý ročník? To bylo něco jiného. „Občas se s námi chodil sklouznout před sezonou v Coloradu a koukali jsme na něj s otevřenou hubou,“ přizná bývalý útočník Michal Mikeska.

Nakonec trenér Vladimír Martinec dal dohromady Mikesku, tvrďáka s hodně prořízlou pusou, a dva borce z NHL. Uprostřed útoku nastupoval Jan Bulis, napravo Milan Hejduk.

„Největším zážitkem celé sezony pro mě je, že jsem poznal Milana i jinak než na ledě. On je tak skvělý člověk… Na něj se nejde ani trochu zlobit. Nikdy,“ říká Mikeska. „Řekl nám třeba, že do obrany moc neumí. Ale bude dělat, co budeme chtít, to mi spadla brada. Chápete? Já tam měl borce s padesáti góly a ode mě chtěl slyšet, co má dělat.“

Hejduk měl v českém hokeji vždycky bezproblémovou pověst. Když ho Vladimír Růžička nevzal na olympiádu do Vancouveru 2010, vypadalo to, že se rodí kauza. Kouč přehlédl střelce, který měl sice operované koleno, ale v NHL nastupoval. Na tiskové konferenci zaznělo, že hraje jen na jedné noze, tak nikam nepojede.

Později sám Hejduk přispěchal s vysvětlením, že Růžičkovi sám řekl, ať ho nebere. Nemohl trénovat, cítil, že noha není v pořádku. Nechtěl zabírat místo někomu, kdo je zdravý. Štvalo by ho, že navíc nemůže předvést, co dovede.

Jedinou kaňkou na jeho pověsti je kauza firmy HP Next, která skončila v insolvenci. Mezi jednateli vystupovala jeho manželka, on byl spíš tváří projektu a investorem. Insolvenční správce podal žaloby na bývalé jednatele firmy, aby případně doplatili dluhy. „Mrzí mě, jak to dopadlo. Nikomu jsem ale nic nesebral a nikoho jsem nikam nelákal. Víc k tomu nemůžu říct, pořád se to vyšetřuje,“ komentoval věc Hejduk naposledy veřejně pro server iDnes.cz.