Článek
/Od naší zvláštní zpravodajky v Mnichově/
Evropsko-americké vztahy začínají připomínat starý manželský pár – nesměřují k rozvodu, ale tiše se stěhují do oddělených ložnic. Tak vztah mezi dvěma západními kontinenty ve svém článku pro deník Politico popsal novinář Jamie Dettmer ještě před velkým očekávaným vystoupením šéfa americké diplomacie Marca Rubia v Mnichově.
V mnohém tím vystihl, čím si mezinárodní systém v uplynulém roce procházel: postupným třepením aliancí, obcházením mezinárodního práva a sílícím pocitem strategického rozkolísání. Rada Mnichovské bezpečnostní konference současnou fázi výstižně označila jako období „rozkladu“.
Jenže když Rubio vystoupil na pódium v Mnichově, zanechal sál znovu v šoku, tentokrát ale úplně jinak než před rokem viceprezident J. D. Vance. Zatímco loňský projev byl pro evropské publikum tvrdým probuzením, letošní vystoupení v době, kdy titulky médií oznamují konec transatlantické éry, přineslo především silné ujištění.
„Slyšeli jsme pravděpodobně nejlepší možný projev vysoce postaveného amerického činitele, který jsme z této administrativy mohli slyšet,“ komentuje pro Seznam Zprávy amerikanista a publicista Tomáš Klvaňa.
Podle Rubia, který vyznává tradičně konzervativní a realistickou zahraniční politiku, mělo být všem jasné, že rozklad spojenectví mezi dvěma kontinenty není ani cíl, ani přání Spojených států. Americký ministr zahraničí naopak opakovaně apeloval na jednotu a v publiku si tím vysloužil opakovaný potlesk, i od českého ministra obrany Jaromíra Zůny. Na konci celý sál povstal.
„To jsme si asi všichni kolektivně vydechli. V sále to šlo slyšet,“ řekl krátce poté, co Rubio dokončil svůj projev, šéf Mnichovské bezpečnostní konference a bývalý diplomat Wolfgang Ischinger.
Co přesně řekl Marco Rubio na konferenci v Mnichově:
Rubio připomněl, že „Evropa a Amerika byly vedeny společným cílem, společně zvítězily a jejich lidé prosperovali“. Zdůraznil také hluboké civilizační propojení obou břehů Atlantiku: „Patříme k sobě… Jsme součástí jedné západní civilizace, spojené staletími sdílené historie.“
Podle novináře Jakuba Krupy z deníku The Guardian jde o chytře zvolený obraz, který se Vance loni také částečně pokoušel použít, ale jeho mnohem konfrontačnější, téměř obviňující tón selhal. „Rubio šel zcela opačnou cestou – s narážkami na společnou historii a konkrétní evropské, včetně německé, vazby USA – a jasně uspěl,“ komentuje.
Projev také ocenil šéf české diplomacie a ministr životního prostředí Petr Macinka, který novinářům v Mnichově řekl, že by všechno podepsal. „Byl to velmi důležitý, v podstatě civilizační projev,“ komentoval Macinka. Podle něj americký ministr hovořil otevřeně o tom, že ne všechno, co se v minulosti udělalo, bylo správné, například v oblasti migrace či „některých zelených politik“.
Rubio přitom před odletem do Německa varoval, že „starý světový řád končí“, a v evropských metropolích tak panovalo napětí, zda se Washington nechystá od Evropy ještě výrazněji odstřihnout. Obavy panovaly i mimo diplomatické kruhy.
Během pátečního programu lídři, včetně francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, tak důrazně apelovali, že Evropa se musí stát geopolitickou velmocí a být schopna sama prosazovat své zájmy. Zdálo se to téměř jako preventivní příprava na to, co by mohlo přijít v sobotu.
Při každém projevu bylo cítit, že starý světový řád, postavený na pravidlech, který měl nahradit národní zájmy, je minulostí – a že jeho idealistická představa Západ, a především Evropu, přišla příliš draho.
Rubio však během svého vystoupení opakovaně připomínal, že Spojené státy nadále považují Evropu za klíčového partnera. „Myslím, že USA si uvědomily, že předchozí politika měla své problémy,“ komentuje dění na konferenci pro Seznam Zprávy britský historik a novinář Edward Lucas.
Podle něj má to, co jsme viděli, dva hlavní důvody. Prvním je politický: Rozruch kolem Grónska vyvolal poprvé poměrně silný odpor části Republikánské strany vůči snaze Donalda Trumpa tlačit tuto otázku až k hranici, která by mohla ohrozit NATO. Mezi některými republikánskými kongresmany a senátory se ukázala existovat „červená čára“, kterou nejsou ochotni překročit.
Druhým důvodem je reakce Evropy: Kontinent jasně naznačil, že některé Trumpovy kroky považuje za nepřijatelné, a připravoval tvrdé protiopatření, například zvýšení cen jako odpověď na případná cla. Historie posledního roku ukázala, že když se Trumpovi někdo postaví důrazně, například Čína, nakonec ustoupí. Podle odborníků tak Rubiův projev zapadá do možného taktického či strategického ústupu Trumpa, i když se teprve ukáže, zda to bude trvalé.
Co by USA dělaly bez Evropy:
Nicméně v současné administrativě existují značné rozdíly mezi jednotlivými představiteli. Rubio, jak bylo popsáno výše, je pravým atlanticistou a politicky stojí jinde než loňský viceprezident J. D. Vance – není izolacionista. Je patrné, že administrativa nemluví jednotným hlasem a zatím není jasné, kdo v ní skutečně rozhoduje.
„Rubio si do Evropy přijel uklidnit Evropany, ale nemůžeme z toho vyvozovat nějaké další dalekosáhlé důsledky, protože Trump je prostě nepředvídatelný,“ podotýká Klvaňa redakci.
Ve stejném duchu mluví i Krupa. „Nejsem si jistý, že ostatní – a zejména ti nejvýše postavení ve washingtonské administrativě, včetně viceprezidenta a prezidenta – s Rubiovým rámcem nutně souhlasí,“ napsal pro deník The Guardian.
Rubio nicméně naznačil, že prezident Donald Trump stále očekává od Evropy reciprocitu. V krajním případě jsou Spojené státy připraveny jít svou cestou samy. Preferují ale „dělat to společně s Evropou“.
Rubio během svého projevu zdůraznil: „Chceme, aby Evropa byla silná. Věříme, že Evropa musí přežít.“ Spojené státy podle něj vždy zůstanou „dětmi Evropy“. Současně vyzval k posílení evropské obrany: Washington nechce slabé spojence, partneři musí být schopni se bránit sami, aby žádný protivník neměl odvahu Alianci zkoušet.
Po Rubiovi vystoupila na pódiu i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen, která během svého projevu dala znát překvapení nad nečekanou vlídností šéfa americké diplomacie. „Víme, že někteří v administrativě mají tvrdší tón v těchto otázkách,“ přiznala, a přesto zopakovala, že Spojené státy považuje za silného spojence.
Do jaké míry si ale Evropa může opravdu oddechnout, není podle Tomáše Klvani zcela jasné. „Nemyslím si, že bychom měli být úplně uklidněni,“ komentuje.
Evropa si podle něj uvědomila, že v zásadních otázkách se na Ameriku spoléhat nemůže. „To však neznamená, že by chtěla rozpustit NATO nebo přestat tlačit na Spojené státy, aby podporovaly Ukrajinu co nejdéle. Dlouhodobě si kontinent bude muset umět poradit sám,“ uzavírá Klvaňa.
