Recenze: Topol účtuje s covidem a ruskou hordou. Píše o atentátu na Zemana

Jáchym Topol je jedním z mála velkých autorských jmen, která může česká literatura nabídnout v novém tisíciletí. Živoucí klasik dávno zařazený v čítankách, a zároveň někdo, jehož nové knihy spolehlivě vyvolají ohlas. Čekat to lze také od Topolova nového románu Peklo neexistuje, který minulý týden publikovalo nakladatelství Torst. Už proto, že pauza od toho předchozího zabrala devět let, během nichž se svět dost turbulentně změnil.

Za minulou prózu Citlivý člověk dostal autor Státní cenu za literaturu. Ale obdivné čtení syrového příběhu o surové české kotlině v éře kýčovitého národovectví bylo jen jednou částí mediálního ohlasu. O další se postarali tři zástupci Institutu Václava Klause v čele s bývalým prezidentem, když dramaturga pražské Knihovny Václava Havla Topola obvinili, že uráží celé generace občanů naší země. Napsali o něm, že je zakomplexovaným lokajem, „který si neustále hlídá, jak o něm smýšlí ‚vrchnost‘ ze zahraničí. Jenom na zahraničí mu záleží, pro ty kolem sebe má jen pohrdání,“ uvedli. Drželi se především výroků ze spisovatelova rozhovoru, román možná ani nečetli.

Ohlasy na Citlivého člověka jinak byly převážně pozitivní, byť někteří recenzenti se ptali, zda už autor není jen dinosaurem, který přežil 90. léta minulého století a v době digitální sentimentálně touží po starém černobílém světě.

Novinka Peklo neexistuje se čtenářům z Institutu Václava Klause docela určitě také líbit nebude. Už proto, že tu hned zkraje jedna postava oznamuje úmysl spáchat atentát na prezidenta Miloše Zemana. „V osmašedesátým byli největším problémem český zrádci. A jsou i teď. Chce to konečně čin. Výstrahu! Proto jsem se rozhod zabít Zemana,“ oznamuje.

Topol s tímto motivem dál pracuje. Děj zasazený částečně do novinářského prostředí je tentokrát natolik provázaný s českým kontextem, že možná ani nebude sdělný a zajímavý pro zahraniční vydání. V románovém světě defilují pod reálnými jmény nejen zdejší noviny, časopisy a jejich redaktoři, ale také soudobí čeští politici.

I Topol má zažitý oblíbený postup české prózy posledních desetiletí – vyprávět příběh s fiktivními postavami a událostmi na pozadí velkých, sugestivních dějinných celků, jako je holokaust, stalinismus či normalizace. Bestselleristé typu Aleny Mornštajnové toto pozadí nastavují jako statickou divadelní kulisu, často vytvořenou jen z elementárních školských znalostí či četby lifestylových časopisů.

Jáchym Topol však výrazná období dějin před očima čtenáře dekonstruuje a přeskládává do podob, které se od toho, co dobře známe, liší. Tak ve své nejznámější knize Sestra rozložil a přenastavil obraz nástupu divokých 90. let, v Noční práci rozštěpil sovětskou okupaci z roku 1968 a hned několik epoch demontoval v románu Kloktat dehet. V novince podobně nakládá s posledním zlomovým obdobím: chaosem éry covidu, utnutým vpádem ruských hord na Ukrajinu.

Na tomto pozadí se odehrává příběh novináře Tomáše, kterému ujíždí vlak: Rozpadá se mu letité manželství, v úniku do světa mladých milenek se jeví jako směšný boomer a svět novin i časopisů rychle zaniká, takže v něm přežijí jen ti, kdo jsou ochotní psát na objednávku a nepromítat do článků své hodnoty či postoje. Zároveň ale – jak tomu u Topola bývá – soukromé životní osudy vždy souvisejí s okolním světem, z něhož se izolovat nejde.

I téma životní krize bílého muže středního věku, kterého na cestě od okoukané manželky k mladé milence zaskočí a zastaví civilizační změna, je obecně oblíbené. Nedávno na něm svůj druhý román Všechno bude super vystavěl Eli Beneš. Ale také tady najdeme markantní rozdíl: Beneš vynakládá veškerou energii na to, aby udržel opratě příběhu, a čtenáře staví jen před nezávadné dilema, zda mít s hrdinou soucit, anebo ne.

Topol to hrotí do extrému – jeho hrdina je naprostý lůzr, alkoholik a tragéd, který před našima očima postupně ztrácí vše, na čem by mohlo záležet. Přitom ale jeho příběh je i příběhem maximálního hrdinství, kdy vlastně nejde udělat víc. Mezi tragickým a komickým není v textu ani chvilku pevná hranice, vše působí donkichotsky „směšnohrdinsky“.

Dění neustále komíhá mezi věrohodnými či představitelnými událostmi, především v milostné a pracovní linii, a surreálně groteskními, exaltovanými scénami. K nim patří příběh vedlejších postav – performerů Cornelia a Kaskadéra, dvojčat, která jsou soudobým plodem někdejších nacistických experimentů s eugenikou. Dvojčata do románu vnášejí i další variaci na ruskou hrozbu, která působí jako sestra groteskně-hrůzných obrazů z románů Vladimira Sorokina.

Stejně tak kniha osciluje mezi respektem k pomníkům a jejich borcením. Nejenže jsou někdejší hrdinové undergroundu v dnešním světě směšní svou nekompatibilností, i čítanková minulost disentu zde dostává ponuřejší obraz – jednou ze ztrát, kterým Tomáš čelí, je ztráta otce jako hrdiny z dětství. Po jeho smrti se dozvídá, že okolnosti donutily tatínka udávat své kamarády.

Topol vypráví v přítomném čase. Vše se jako na divadle odehrává teď a tady, před našima čtoucíma očima. Už tímto postupem, oblíbeným v pokleslých žánrech, kde si tak autoři pomáhají vytvořit lacinou dramatičnost, se román stává půvabně pitoreskním. Jako by na výtky, že patří do dávných dob, Jáchym Topol reagoval důsledným přijetím oldschoolové stylizace.

Slovník, který používá, připomíná někdejší hry s jazykem Vladislava Vančury. „Řeka dští mokrotu. Stejnou, kterou slibují mračna. Černá a bachratá,“ píše například. Postavy sice googlují a používají Uber, také ale nosí škorně a posílají si esemesky typu „Dávám ti svou lásku“. I jazyk je tu napjatý na maximální míru, jak v barokním světě, který tolik obdivuje jedna z postav – záhadný podnikatel a mecenáš Světlo.

Přebujelá bohatost a znělost slov ručně, pečlivě skládaných do vět představuje ten nejmarkantnější rys, který Topolovo Peklo neexistuje vyděluje od hlavního proudu české prózy. Její unylý a fádní jazyk, nijak se nelišící od každodenního mluvení či psaní, často vede k tomu, že čtenáři jen hltají prvky dějové linie a rychle si z ní skládají výslednou příběhovou mozaiku. Topolovo vyprávění je hltat škoda a možná to ani nejde: Čtení si žádá věty ozvučit, vyslovovat je v mysli nahlas. Román má svůj styl, což jsme si už odvykli vnímat a oceňovat.

Není to samozřejmě čtení pro každého. Je to román o rozpadu, nemožnosti se přizpůsobit, o nevyhnutelném ztrácení všeho, co dřív mělo evidentní hodnotu. A také o nemožnosti zastavit tento proces vedoucí až do bodu, kdy nezbude nic.

Je to román o dinosaurech nehodících se do doby, v níž už vládnou jiná zvířata. A dinosaurům se taková doba logicky zdá nepatřičná. V tom působí novinka nesporně generačně: přibližuje odcházení jedné generace, což je přirozený a věčný pohyb. Ale zároveň je Peklo neexistuje i próza o strachu, že epocha vyznačující se ztrátou veškerého respektu k hodnotám, jak ji covidová éra a následný útok na Ukrajinu nastartovaly, neodsouvá jen jednu generaci, ale ohrožuje vše civilizované. A v tom by snad měl Jáchym Topol umět mluvit i ke generacím jiným.