Komentář: Rulík udělal věc, kterou ještě neukázal. Otázka je, kdo se chytne

Uznávaný insider z NHL Pierre LeBrun v zázemí arény často opakuje, že čeká na turnaji jedno velké překvapení. K dobru dává vzpomínku, jak Bělorusko šokovalo ve čtvrtfinále olympiády v Salt Lake City 2002 švédské hvězdy. Jeden plachtící puk, nepozornost brankáře a bylo hotovo.

Může to svádět k myšlence, že podobný zázrak by se mohl povést dnes, když proti sobě ve čtvrtfinále nastoupí Kanada a Česko (od 16:40). Rozložení sil je podobné jako před 24 lety. Taky neexistuje žádný racionální důvod, proč by Kanada s týmem, který si vybral pro olympiádu Radim Rulík, měla vypadnout.

Má podobný šok aspoň drobnou naději ožít zrovna teď? Nejsem si jistý, jestli stačí jedna jediná noc na tolik změn.

Po každém zápase i tréninku vidíte zahraniční novináře, jak chtějí mluvit s českými hráči. Ano, reprezentace tady má výrazné borce. Jenže nefungují spolu. O český tým jako celek se nikdo nezajímá. Protože ho na ledě zatím nikdo neviděl.

Chodí tam hráči. Tým jsme nespatřili ani jednou, pardon.

Při zápasech necítíte ani lehký nádech semknutí, které bylo znát na MS v Praze 2024. Vizi trenéra Radima Rulíka jsem chápal tak, že bere výkon z mistrovství jako základ, na němž vybuduje další patro. Jeho zodpovědnost, jeho volba.

Na olympiádě vnímám hodně úsměvů mimo led, dobrou náladu, podcasty v Českém domě. Pro marketing skvělé. I na ledě ale vypadá všechno tak nějak na pohodu.

Ani jednou sestava nevyslala signál, že se chce o výsledek rvát. Měří se to špatně, ale čistě subjektivně, Česko má jeden z nejměkčích celků na turnaji.

Asi každý si vybaví fotku, jak na šampionátu v Praze obránce Radko Gudas škrtí před brankou Bradyho Tkachuka. Američan umí hrát hodně agresivně, český ranař na něj tvrdě nastoupil a ukázal tím i nastavení české družiny.

I teď v Miláně drsňák Gudas je. A to je tak všechno, co se o něm dá říct. Nejde však jen o něj.

Vybavte si Kanadu. Pokud může Connor McDavid začít zápas tak, že do soupeře vletí jako utržený vagon, může to stejně dělat úplně každý. Nelze čekat pouze na Gudase, jestli na někoho vycení zuby. Tak se chová tým, jeden pomáhá druhému.

Líbilo se mi, jak Sidney Crosby přesně glosoval, že McDavid tímhle přístupem udává standard. Pokud naplno pracuje on, nikdo si nedovolí fungovat jinak.

Začínat zápas je totiž privilegium. První jízda, první souboj o puk. Oblouček, nebo zpevněné tělo a náraz? Namítnete, že se jedná o detail. Ano, na něj se však nabalují další, které vedou k šancím, k tlaku, ke gólům.

Nejvíc bolí jedna věc: český tým má na víc, než předvádí. Tomáš Hertl, David Pastrňák i třeba Matěj Stránský a další mají schopnosti mít na spoluhráče mnohem větší vliv.

Rulík vsadil na cestu, kdy hráčům po výhře nad Dánskem řekne, že přístup k zápasům je děsivý. Patrně použil víc slov a expresivněji zabarvených. Ale podstata zhruba taková bude.

Na klubové scéně jsem ho zažil drsného směrem k týmu často. Na reprezentační úrovni nikdy. Tady spíš svůj výběr bránil a radši se šel dohadovat s námi novináři, než aby řekl, že něco vidí zle.

Teď se věci mají jinak. Doufám, že se parta chlapů v Itálii aspoň pořádně pohádala. Řekla si hromadu ošklivých a pravdivých věcí, aby se konečně v šatně zapálil oheň.

Možná se kabina naštve na Rulíka, což taky může fungovat.

Nejznámější je asi příklad, kdy americký trenér Herb Brooks chystal tým na olympiádu v roce 1980. Půl roku před akcí hrál jeho soubor přípravu v Norsku s výsledkem 3:3. Rozzlobený Brooks pak nechal hráče hodinu sprintovat na ledě. Když se jim nechtělo bruslit v zápase, měli si máknout potom.

Je úplně jiná doba, samozřejmě, mění se přístupy i komunikace. Ale psychologické principy fungují úplně stejně. Když někoho vyvedete z komfortní zóny, vždycky se něco stane. Buď se situace zlomí k lepšímu, nebo do totálního maléru.

Američany štval Brooks, jak se k nim choval, ale chtěli na olympiádu, tak se spojili nejdřív i proti němu. Vytvořili dokonalý tým.

Rulík ví, že tým pod sebou má. Už jednou mu to současní hráči předvedli. Jen to budou už dva roky. Pokud má ale reprezentace funkční lídry, po trenérově proslovu si hokejisté v kabině sami upřímně řekli, jestli si přijeli užít atmosféru olympiády, nebo se chtějí vydat ze všech sil.

Protože pokud ke každé malé bitvě, ke každému souboji i každému střídání přistupujete tak, že může být úplně poslední, stoupají vaše šance na úspěch.

Brooks tým v roce 1980 svojí tvrdostí dovedl ke zlaté medaili.

Rulík by ho mohl svým projevem probudit, aby hráči předvedli aspoň jednou na turnaji, co opravdu dokážou.

Kanada se na čtvrtfinále chystá od prvního zápasu, vystěhovala se z olympijské vesnice, aby ji nikdo moc neotravoval. Tentokrát nešlo o snobství, ale o reakci na situaci, kdy se každý chce fotit s McDavidem, Crosbym, rozebírat s nimi kdeco.

Hlavní favorit si nepřijel olympiádu užít, ale vyhrát ji. Co přijelo dělat Česko? To se dozvíme dnes odpoledne.

Jestli se přes noc hráči dokázali přehodit na válečnický mód, v tu chvíli může klidně ožít předpověď renomovaného kanadského novináře LeBruna, že Milán uvidí jedno velké překvapení. Za nastalé konstelace bych však spíš považoval za úspěch, kdyby Česko odehrálo čtvrtfinále se ctí.

Pokud by mělo s Kanadou prohrát, ať je to aspoň po tuhém boji, kdy z McDavida bude kapat pot a uzná, že čtvrtfinále byla pekelná jízda.

Jestli ale Rulíkův výběr pouze naváže na dánský příběh, bude se Kanada po první třetině už jen nudit.