Článek
Příběh začal před téměř 40 tisíci lety, kdy mládě mamuta ve věku šesti až osmi let pravděpodobně přepadla velká šelma, zřejmě jeskynní lev. Mladý mamut napadení nepřežil. Jeho mrtvola zapadla do krajinného útesu v permafrostu (dlouhodobě zmrzlé půdě) tak šikovně, že se výborně zachovala. Stalo se tak v oblasti moře Laptěvů na Sibiři.
V srpnu roku 2010 zmrzlé zvíře našla skupinka hledačů mamutích klů. Ti pochopili, že jde o úžasný objev. Zvíře je dnes označováno za nejzachovalejšího zmrzlého mamuta, jaký kdy byl nalezen. A díky zmrzlému mamutovi vědci zase o něco lépe nahlédli do genetické výbavy těchto vyhynulých zvířat.
Nová chvíle Jukovy slávy
Mamut dostal jméno Juka podle vesnice Jukagir, v jejíž blízkosti byl nalezen. Procestoval mezinárodní výstavy, kde se o něj vědci hodně zajímali. A nyní přicházejí další chvíle mamutí slávy – díky genetice.
Původně výzkumníci považovali nalezené zvíře za samici. Avšak výsledky genetických rozborů oznámené koncem loňského roku prokázaly, že to byl samec. Ale to je v tomto příběhu jen drobnost.
Mnohem podstatnější je, že mezinárodní vědecký tým, jehož činnost koordinoval Love Dalén ze švédského Centra pro paleogenetiku ve Stockholmu, publikoval v lednu 2026 ve špičkovém vědeckém časopise Cell zprávu o rozsáhlém výzkumu, v němž si Juka „vybojoval“ hlavní roli.
Už v minulosti se vědcům podařilo získat ze zachovalých těl mamutů neúplnou DNA z jader jejich buněk. Nyní se vědci pod vedením Loveho Daléna pustili do podrobnějšího hledání RNA.
Jak to bylo s nálezem mamuta Juka
Nálezci nejdříve z těla mamuta vyřízli kly, které jsou pro ně cenné. Přivydělávají si totiž tím, že je prodávají zejména do Číny, kde se používají na výrobu ozdobných předmětů. Využití slonoviny je tam zakázáno kvůli ochraně slonů. Po čase však pochopili výjimečnost nálezu a oznámili ho vědcům. Těm se dokonce podařilo sehnat zpátky jeho kly.
Zmínky v odborné literatuře jsou na toto téma opatrné. Mluví se v nich obecně o tom, že „kly byly nalezeny“. Tomu se dá věřit, protože tvarově i velikostí zapadly do čelistních dutin. Shodu potvrdila také analýza izotopů stroncia a kyslíku v klu, která ukazuje, kde zvíře pilo vodu a co žralo. Odpovídala rozboru ostatních kostí, tkání a srsti zvířete.
Vědci pravděpodobně odkoupili kly od překupníků, ale podrobněji o tom nemluví. Obchod s mamutovinou patří do šedé zóny. A badatelé nechtějí hledače klů poštvat proti sobě, protože s nimi občas spolupracují a dostávají od nich vzácné nálezy. Nejen mamuty, ale i vyhynulé šelmy a další prehistorická zvířata, jejichž pozůstatky se zachovaly v permafrostu. V důsledku globálního oteplování půda povoluje a snáze vydává svůj obsah.
Nejdřív si řekněme, k čemu je to dobré a jak fascinující pohled nám to nabízí na fungování všech živých organismů, nejen mamutů.
DNA (deoxyribonukleová kyselina) slouží jako dlouhodobé úložiště genetické informace. Je to jakási „knihovna“, která obsahuje všechny informace, podle nichž se staví a provozuje celý organismus. Tuto stejnou „knihovnu“ má ve svém jádru každičká buňka daného živého organismu a je poměrně stálá.
Oproti tomu RNA (ribonukleová kyselina) působí jako „prostředník“. Jsou to „pracovní kopie“ těch vybraných instrukcí z „knihovny“ (tedy z DNA), které jsou zrovna zapotřebí, a přenášejí se tam, kde se mají uplatnit (třeba k výrobě bílkovin). RNA se tedy vždy podle potřeby v dotyčné buňce vytváří, používá a zase ničí.
Když vědci popíšou a rozluští DNA nějakého organismu, vědí, jaké dědičné vlastnosti tento organismus (bakterie, rostlina, zvíře, člověk) stabilně má. Když zachytí RNA, poznají, které z těchto vlastností se v daný okamžik projevovaly. Pokud tedy výzkumníci najdou RNA například ve svalech mamuta, mohou určit, jak sval těsně před smrtí fungoval. Dává jim to mnohem dynamičtější pohled na život vyhynulého zvířete.
A už se můžeme vrátit k rekordu, který u mamuta Juky nyní prokázal profesor Dalén. Se svými kolegy vzal vzorky genetické informace z deseti zachovalých mamutů. U sedmi z nich bylo nalezené RNA málo, sotva na hranici detekovatelnosti. U tří zvířat však nalezli dostatečně kvalitní a spolehlivou RNA pro následné detailní analýzy.
Nejlepší výsledky byly u jednoho z nich – právě u mamutíka Juky ze vzorku svalů a kůže odebraných z jeho nohy. Získaná RNA přenášela aktivitu genů, které se obvykle zapojují do činnosti ve chvílích stresu a pro zvýšení činnosti svalů. Což odpovídá tomu, že zvíře zahynulo při boji s dravou šelmou.
Mimochodem, až dosud byla nejstarší RNA získána z vlka, který byl v parmafrostu uchován po dobu 14 tisíc let. Juka tedy překonal tento rekord téměř trojnásobně. A dodal teď vědcům údaje, které se dají využít způsobem připomínajícím sci-fi.
Klonování doplněné genetickým inženýrstvím
Nové genetické poznatky, zejména ty o DNA a nyní doplňkově i o RNA, zase posouvají vědce blíž k uskutečnění myšlenky, nad níž hloubají už dvě desetiletí – jak by šlo vrátit mamuta do života.
Asi nejznámější výzkumník, který o jeho oživení usiluje, je George Church, genetik z americké Harvardovy univerzity. Má spoustu odborných zájmů, mimo jiné se třeba podílí na vytváření osobní medicíny pro každého člověka založené na jeho individuálních dědičných vlastnostech. A při tom se stále vrací ke své lásce – mamutům.
Postup, který se pro oživení mamutů jako slibný nabízel na začátku, se jmenuje klonování. Je to stejná metoda, jakou koncem minulého století vznikla ovečka Dolly, a dnes tak ve světě vzniká už řada živočichů, od domácích pejsků po závodní koně.
Technika pro klonování mamuta má vypadat takto: Vědci z některého zmrzlého zvířete vezmou dobře zachovalou buňku. Z ní vyjmou nepoškozené buněčné jádro a vnesou je do vajíčka samice slona indického. To proto, že to je mamutova nejbližší žijící příbuzná. Z vajíčka se pak vyvine zárodek, sloní samice jej donosí a porodí mládě, které bude v maximální možné míře shodné s původním mamutem.
Jenže se ukázal problém: nepodařilo se najít jádro mamutí buňky, které by bylo zcela nepoškozené, a dalo se proto ke klonování použít. A tak by mělo pomoci genetické inženýrství a poškozenou DNA uvnitř buněčného jádra opravit. Zčásti ji „nastavit“ pomocí kousků „opravdové“ DNA indického slona. A zčásti ji ještě doplnit v laboratoři s využitím sloní DNA, avšak upravené pomocí revoluční genetické techniky zvané CRISPR. Ta umožňuje relativně přesně vkládat i uměle vytvořené kousky DNA do původního genetického materiálu.
Takto by vědci nově vytvořili DNA mamuta. V ní by zohlednili, že zvíře určené pro severské končiny potřebuje hustou srst, více podkožního tuku než slon a taky třeba menší uši, aby mu neumrzly. Vytvořený genetický materiál by pak vložili do sloního vajíčka a implantovali slonici.
George Church se už spojil s podnikatelem Benem Lammem, který podniká například v oboru umělé inteligence. Společně založili společnost Colossal Laboratories & Biosciences, která chce tento postup komerčně provádět. Kromě mamuta chtějí vrátit do světa třeba i vyhynulého vakovlka tasmánského a další živočichy.
A kdyby se u mamuta nedařil ani tento popsaný postup, existuje ještě „cesta nejmenšího odporu“ – proměnit indické slony, třeba přidáním genů pro odolnost vůči chladu a pro růst husté zrzavé srsti, v něco, co bude připomínat mamuta. Již zmiňovaný Love Dalén namítá, že výsledkem by vlastně byl tlustý chlupatý slon, který by s opravdovým mamutem moc společného neměl.
Ale kdo by si s tím lámal hlavu, když společnost Colossal už nasbírala přes 200 milionů dolarů od investorů na získání oživlého mamuta. Mezi investory jsou finančník a miliardář Mark Walter, spolumajitel fotbalového klubu Chelsea a dalších týmů, Thomas Tull, producent filmu Jurský svět, nebo dědička, podnikatelka a celebrita Paris Hiltonová.
Podle nynějších plánů společnosti Colossal by se měl první mamut narodit v roce 2028. K tomuto cíli by měly přispět právě dosavadní genetické výzkumy. Nynější lepší poznání mamutí RNA může poskytnout užitečný vhled do toho, jak byl vývoj určitých vlastností, jako třeba mamutí srsti, kontrolován geneticky.
Má to vůbec smysl?
Jaký smysl by ale návrat mamutů měl mít? Church a Lamm tvrdí, že mamuti v Arktidě by prospívali tamním pastvinám a udržovali půdu zmrzlou, protože by zvířata šlapala po trávě, kácela stromy a zhutňovala sníh. Tím by se zpomalilo tání permafrostu a uvolňování oxidu uhličitého do atmosféry, kde přispívá k oteplování.
Jiní vědci nad takovým nápadem jenom pochybovačně kroutí hlavou. Vždyť mamuti před asi čtyřmi tisíci lety vyhynuli právě kvůli tehdejšímu oteplování klimatu – poslední tato zvířata vymřela na Wrangelově ostrově na jednom cípu Sibiře a byla velká jako dnešní krávy. Není tedy vůbec jasné, proč by se jim v současné době mělo dařit líp.
Dokonce se objevují úvahy o založení mamutího safari, kam by oživení mamuti mohli být umístěni a jezdili by se na ně dívat turisté. Původní umístění mělo být na Sibiři, ale vzhledem k sankcím vůči Rusku kvůli vedení války na Ukrajině by asi nějaká oblast na Aljašce mohla být přijatelnější.
Těžko říci, jestli mamutí park opravdu vznikne. Nicméně nabízí se tím i jiná myšlenka. V amerických rezervacích pro bizony bývá obvyklé, že se prodává jejich maso, protože zvířata se v dobrých podmínkách přemnožují. Možná bychom se tedy jednou mohli dočkat i mamutího masa na vlastním talíři.
Jak může chutnat? Emeritní profesor paleontologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze Oldřich Fejfar (zemřel před necelými třemi lety) říkal, že podle záznamů sibiřských výprav páchlo vykopané a rozmrazené mamutí maso tak, že ho nechtěli ani psi. Nebojme se však předem. Každé maso v mrazáku se nakonec zkazí kvůli bakteriím, jejichž projevy mráz pouze zbrzdí. Možná tedy ta mamutí chuť původně nebyla tak špatná.
