Věčný život za 85 000 dolarů? Klonování je dnes překvapivě banální byznys

Asi jen málokdo v Česku sleduje koňské pólo. A tak nám unikla historicky unikátní situace z finále argentinské soutěže v tomto sportu na konci roku 2023. Na hřišti proti sobě stály dva týmy, jejichž jména pro nás nejsou důležitá – za povšimnutí stáli hlavně jejich koně.

Zvířata si byla už na první pohled velmi podobná, nikoliv náhodou. Hráči jedné strany sedlali koně, kteří byli genetickými kopiemi jediné slavné klisny. A jejich soupeři nastoupili na zvířatech, která byla potomky těchto klonů. Kdo ve „válce klonů“ zvítězil, také není důležité. Faktem je, že podobná situace není v malém světě koňského póla zcela unikátní. S využitím klonů začal nejvýše hodnocený argentinský hráč tohoto sportu na světě, Adolfo Cambiaso, experimentovat už před více než deseti lety.

Klonování ale není zásadní věc jen v exkluzivním světě koňského póla. Stal se z něj velmi výnosný průmysl, který popisuje skvělá reportáž časopisu The Atlantic. Její autorka Biana Bosker se byla podívat v texaském městečku Whitesboro. V nenápadné budově vtěsnané mezi obchod s dekami a prodejnu nábytku tam má sídlo společnost ViaGen Pets & Equine. Je to největší světový producent klonovaných koček, psů a koní.

Ačkoliv průzkumy veřejného mínění například v USA setrvale ukazují, že většina populace (v roce 2023 to bylo 61 procent) považuje klonování zvířat za „morálně špatné“, byznys kvete a čekací listiny jsou dlouhé. Klonování se stalo pro úzkou skupinu zákazníků rutinní službou.

Společnost ViaGen nabízí jednoduchou definici svého produktu, která má rozptýlit obavy: Klon je prý jen „identické dvojče narozené v pozdějším termínu“. Cena za takové dvojče je ovšem prémiová. Klon kočky či psa vyjde na 50 tisíc dolarů, za koně zaplatíte 85 tisíc. Mezi zákazníky patří celebrity jako Barbra Streisand, údajně i rodina narkobarona Pabla Escobara a svou stopu zde zanechal i český miliardář a majitel zoologické zahrady Evžen Korec, který si nechal naklonovat svého psa plemene cane corso.

Celý proces začíná poměrně jednoduše: získáním tkáně. Pokud je zvíře, takzvaný „zakladatel“, naživu, doporučuje firma odebrat kousek kůže o velikosti slunečnicového semínka, ideálně z břicha, kde ztráta nebude vidět. Pokud již zvíře uhynulo, laboratoř potřebuje proužek ucha, který se musí odříznout do pěti dnů od smrti a uchovat v chladu, nikoliv však zmražený. Buňky z ucha prý z nějakého důvodu rostou obzvláště dobře.

Technici jsou však připraveni i na méně standardní situace. V jednom doloženém případě prý zákazník poslal do laboratoře šourek ovce, která byla po smrti už téměř týden a vzorek měl pokojovou teplotu. I z něj se podařilo vypěstovat potřebné buňky. Což napovídá mnohé o robustnosti a zároveň podivnosti celého procesu.

Jakmile vzorek dorazí do laboratoře, začíná proces, který se od dob prvních pokusů v principu příliš nezměnil, jen se výrazně zefektivnil. Technici nejprve tkáň najemno nasekají skalpelem a vykoupou ji v roztoku živin a antibiotik. Vzniklou buněčnou kaši poté umístí do inkubátoru, který napodobuje prostředí savčího těla.

V čiré plastové lahvičce s narůžovělou tekutinou se začnou množit tisíce buněk. Každá z nich nese kompletní genetický plán na stavbu celého zvířete. Po zhruba týdnu je v lahvičce dostatek buněk, které lze zmrazit a uchovat pro budoucí použití. Teoreticky z nich lze vytvořit nekonečné množství kopií.

Další fáze, odborně nazývaná somatický buněčný nukleární transfer, připomíná práci hodináře. Laborant pod mikroskopem vezme darované, neoplozené vajíčko (oocyt) a pomocí tenké skleněné pipety z něj doslova vysaje jeho původní jádro, tedy veškerou genetickou informaci.

Na jeho místo pak vloží jedinou buňku z vypěstované tkáně klonovaného zvířete. Následně krátký elektrický pulz, podobný výboji statické elektřiny, přiměje vajíčko, aby se začalo dělit, jako by bylo oplozeno spermií. Po několika dalších dnech v inkubátoru vznikne embryo, budoucí klon. Proces si tak můžeme zjednodušeně přiblížit jako odstranění operačního systému (původní DNA) z nějakého počítače (vajíčka) a nahrání nového softwaru (tedy DNA klonu).

Mimochodem, v Argentině se při klonování koní pro pólo v polovině minulé dekády podle reportérů získávala vajíčka z vaječníků klisen z nedalekých jatek, což byla práce vyžadující „zacpaný nos a hlasitou hudbu“. V USA se používají mnohem méně surové postupy – o zvířata je obecně dobře postaráno. To jen pro ilustraci toho, že problém často není v technologii samotné, ale v etických a provozních mantinelech, které jí společnost a byznys nastaví.

Vraťme se ale zpět k procesu klonování: Embryo je v podstatě „hotové“, samo o sobě ovšem nestačí. Nyní je zapotřebí najít dělohu, ve které může růst.

V této chvíli vstupují na scénu klíčoví partneři klonovacích firem, jako je texaský veterinář Gregg Veneklasen. On a jeho tým provádějí nezbytnou, ale méně honosnou část práce: Zajišťují vajíčka, připravují náhradní matky a dohlížejí na porody klonů. Jeho klinika je místem, kde se laboratorní proces změní v živé, dýchající zvíře.

Náhradní matky bývají často zachráněná zvířata, například klisny, které by jinak skončily na jatkách. Místo toho prožijí život v relativním komfortu a bezpečí, i když i to má své meze. Při komplikovaném porodu má záchrana klonu vždy přednost i za cenu života náhradní matky. Důvod je čistě ekonomický: Klonované hříbě má mnohonásobně vyšší hodnotu než jeho náhradní matka.

Stojí za zmínku, že v případě náhradního mateřství se objevují případy, které dobře ilustrují, jak technologie „strašidelně“ posouvá hranice přirozenosti. Aby se například u psů zvýšila šance na úspěch, je běžnou praxí implantovat jedné náhradní matce embrya od různých klientů. Fenka bígla tak může porodit v jednom vrhu klon čivavy, jorkšíra a miniaturního pinče, uvedli zástupci firmy před časem pro Wired.

I přes tyto zdánlivé „zrůdnosti“ se ovšem podle firmy a s ní spojených veterinářů bezpečnost a spolehlivost technologie klonování v poslední dekádě dramaticky zlepšila. Zatímco první generace často trpěly řadou zdravotních problémů, od zvětšených orgánů po deformované končetiny, dnešní klony, pokud se narodí zdravé, jsou prakticky k nerozeznání od svých přirozeně počatých protějšků a dožívají se i stejného věku.

Technologie je dnes natolik efektivní, že občas vede i k problému nadprodukce. Aby se zvýšila šance na úspěch, implantuje se často více embryí. Když se jich uchytí více, než si zákazník objednal, jsou zbylá zvířata nabídnuta se slevou nebo k adopci zaměstnancům.

S tím, jak se technologie stává rutinou, se objevuje i „latina“ – soubor zkušeností, postřehů a nejspíše i pověr, které lidský mozek přirozeně vytváří při hledání vzorců v jakékoliv činnosti či jevu, se kterým se opakovaně setkáváme.

V komunitě chovatelů se například mluví o takzvané „buněčné paměti“. Objevují se příběhy o klonovaných psech, kteří bez učení ovládají dovednosti svých předobrazů, nebo o klonovaných koních, kteří sdílejí stejné specifické strachy, například z hadic na vodu. Vědci jsou k tomu skeptičtí a přisuzují to spíše genetickým predispozicím k určitému chování, ale lidé, kteří se zvířaty tráví čas, jsou často přesvědčeni o opaku.

Klonování může mít různá využití. Je to zajímavý nástroj pro záchranu genetické diverzity a ohrožených druhů. Vědcům se například podařilo naklonovat tchoře černonohého z buněk samice, která uhynula už v roce 1988 a její tkáň byla od té doby zmražená. Stejnou metodou vznikly i dva klony koně Převalského, jejichž genetický otec se narodil v roce 1975. Tyto klony přinášejí do současných populací „ztracené“ geny, a pomáhají tak zvýšit jejich odolnost.

Hlavní motivací dnešních klonařů je ovšem byznys. Těm nejbohatším klientům nabízí možnost de facto „oživit“ mazlíčky, ke kterým si vybudovali nějaký vztah. Klonovaná zvířata nejsou zcela identická, ale podobou i povahou bývají původnímu zvířeti velmi blízko. Ale to je specializovaná luxusní služba pro malou skupinu zákazníků.

Obecněji řečeno technologie nabízí způsob, jak replikovat a zpeněžit konkrétní sadu genů, tedy jednu konkrétní podobu DNA (čili genom, což je DNA daného jednotlivce). Tedy z jedinečného „statku“ – jediné varianty DNA z mnoha, které jsou v rámci jednoho druhu možné – udělat zboží mnohem dostupnější a rozšířenější. V tomto ohledu technologie nabízí něco podobného jako svého času knihtisk: masové rozšíření kopií jednoho originálu.

Ty Lawrence z univerzity Texas A&M byl dlouhá léta fascinován myšlenkou na dokonalý steak. Když na jatkách narazil na tělo zvířete s ideálním poměrem svaloviny a tuku, rozhodl se jej „oživit“. Nechal z jeho tkáně vytvořit klony – jednoho býka a tři jalovice. Jejich potomstvo pak dalo maso ještě kvalitnější než originál. Podle Lawrenceových odhadů se maso z potomků těchto klonů již dostalo na talíře stovek tisíc lidí.

Ještě názornějším příkladem je příběh holštýnské krávy jménem Apple. Bývalý farmář Mike Deaver v ní rozpoznal absolutní genetický poklad: Zvíře mělo vzhled a výkony šampiona. Deaver ji nechal naklonovat a následně rozjel masivní byznys. Prodával klony (až za 50 tisíc dolarů za kus), přímé potomky (první jalovice se prodala za 190 tisíc dolarů) i sperma jejích býčích potomků, které samo o sobě vyneslo okolo tří milionů dolarů. Apple a její genetická linie podle Deavera vygenerovaly celkové příjmy přesahující deset milionů dolarů a její geny dnes kolují ve stádech ve více než stovce zemí.

Klonování také umí provádět „magické triky“, které klasické šlechtitelství nedokáže. Chovatelka koní Leslie Butzer ho využila pro prodloužené dědičné linie výjimečného valacha – kastrovaného hřebce, který nemohl mít potomky. Klonováním z něj vznikl Rico Suave II, který se narodil jako plnohodnotný, plodný hřebec. Z valacha se tak stal otec šampionů a zdroj dobře prodejných spermií.

Nový trh s geny ovšem otevírá i nové právní otázky. Zmíněný pólista Cambiaso se například soudil se svým bývalým partnerem o „neautorizované“ kopie svého koně. Komu vlastně patří genetická informace a jak zabránit tomu, aby si někdo nenechal tajně naklonovat vašeho šampiona? (Soud dal za pravdu Cambiasovi a donutil protistranu odevzdat zvířata i všechny vzorky tělesné tkáně původních zvířat.)

„Kůň dnes může žít věčně,“ říká v reportáži The Atlantic veterinář Veneklasen. Tato věta nevyhnutelně vede k finální a nejvíce znepokojivé otázce: Pokud to umíme se zvířaty, nepoužijeme technologii i na druh Homo sapiens?

Technicky by to nebyl velký problém. Oficiální stanovisko firem jako ViaGen je striktní: O klonování lidí se nemluví. Skutečnost je ovšem pestřejší: Někteří se hranici už prolomit pokoušeli. Často se jednalo o postavy i z jiných důvodů kontroverzní, například Jihokorejec Hwang Woo-suk, který byl zároveň vynikající odborník i lhář a podvodník.

O klonování lidí se údajně pokoušel – nebo to aspoň tvrdil – i lékař Panayiotis Zavos z amerického Kentucky. Ten autorce reportáže v The Atlantic potvrdil, že by mohl svůj program ke klonování lidí „zapnout zítra, kdyby bylo potřeba“. Jen pár hodin před jejich rozhovorem mu prý volala umírající žena z Německa. Chtěla vědět, zda by se mohla nechat naklonovat a zanechat svému klonu jmění. Nebo si z něj případně vzít náhradní játra.

V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.