Recenze: Jim Jarmusch natočil skvělý film o rodičích a dětech

Stál u zrodu americké nezávislé kinematografie. Třiasedmdesátiletý režisér Jim Jarmusch se od svých prvních snímků Podivnější než ráj či Mimo zákon z 80. let minulého století věnoval cizincům a outsiderům. A tyto postavy zasazoval do různých žánrů, které jejich přítomností získávaly nezvyklou podobu.

Johnny Depp coby jakási zvláštní inkarnace básníka Williama Blakea cestuje v Jarmuschově vrcholném počinu Mrtvý muž westernovou krajinou, obklopen poezií i melancholií. A různé druhy smutku nebo truchlení patří k mnoha protagonistům děl tohoto žijícího klasika. Ať už jde o černošského vraha vyznávajícího samurajský kodex ve filmu Ghost Dog – Cesta samuraje, či upíry, které ve snímku Přežijí jen milenci nudí a unavuje nekonečná existence.

Novinka Otec Matka Sestra Bratr, kterou od čtvrtka promítají kina, patří k těm obyčejnějším Jarmuschovým dílům. A navazuje na pozdější část jeho tvorby, která se spíše než specifickým druhům přátelství věnuje partnerskému soužití či komplikovaným příbuzenským svazkům. Povídkový počin víc než o cizincích vypráví o odcizení. A Jarmusch opět ukazuje, jak mistrně umí na malém prostoru rozehrát drobná, mlčenlivá, ale o to intenzivnější dramata.

Trojice povídek odehrávajících se v New Jersey, Dublinu a Paříži má podobnou zápletku: Dva dospělí sourozenci přijíždějí na návštěvu rodičů. V prvním příběhu se Adam Driver a Mayim Bialik, komička známá rolí Amy ze seriálu Teorie velkého třesku, blíží k rozpadlému obydlí, kde pobývá jejich ovdovělý otec v podání Toma Waitse.

Potrhlý tatík přežívá v největším zapadákově, je zřejmé, že děti za ním příliš nejezdí. Vše, co se odehrává v obývacím pokoji, má v sobě zvláštní strojenost. Sledujeme trojici lidí, kteří z povinnosti udržují konverzaci, jakkoli si nemají co říci.

V dalším příběhu dvě sestry navštěvují svou matku – úhledný dublinský byt s pečlivě poskládanými zákusky a šálky čaje je na pohled pravým opakem zplundrovaného sídla z předchozí povídky, kde vrcholem pohostinnosti byla voda s ledem. Ale jinak tu trojice žen sehrává ještě šroubovanější hru na návštěvu, v níž rovnou měrou excelují Vicky Krieps a Cate Blanchett coby sestry s Charlotte Rampling v roli matky.

Jarmusch je jedinečný v tom, že se nikdy nepouští do velkých zvratů. Neodhaluje staré křivdy ani nezkouší zakopávat dávné příkopy. Ukazuje rodinné světy, v nichž se něco na zcela všednodenní bázi zjevně porouchalo a už není možné to napravit. Nejde o situaci, kterou by změnila omluva či změna chování.

Trochu odlišný je třetí příběh, v němž dvojice hrdinů přijíždí do prázdného bytu, aby se naposledy rozloučili s místem, které obývali jejich mrtví rodiče. Rodiče ze všech povídek jsou obklopeni záhadami. Ti z poslední epizody zjevně byli trochu dobrodruzi, kdo ví, jestli se nepohybovali za hranou zákona, ale to už je jedno. Už po nich zbývají jen hromady krabic se vzpomínkami, které jsou pečlivě uložené v jednom skladu.

V tomto segmentu nabírá prázdno mnohem konkrétnější podobu smrti, jež už neumožňuje sblížení. Ale to vlastně jen podtrhuje melancholickou povahu předchozích dvou částí. Oba sourozenci – tentokrát jde o dvojčata – jsou si zjevně mnohem bližší, což se odráží v jejich gestech i v tom, jak sdílejí své pocity. Žádné škrobené sezení na pohovce či u jídelního stolu, oba se povalují po podlaze prázdného bytu, prohlížejí si fotky, vzpomínají.

Na rozdíl od Jarmuschových starších povídkových filmů jako Noc na Zemi či Kafe a cigára je Otec Matka Sestra Bratr o dost střídmější. Stále tu najdeme lehce výstřední postavy jako Waitsova otce, jenž hraje dokonalou lidskou trosku, byť svým potomkům zjevně ledacos tají.

Stále tu jsou precizně načasované nenápadné vtípky. Ale Jarmusch se až zenovou úsporností spíše blíží náladě svého pozdějšího filmu Paterson, vyprávějícího o každodenním životě obyčejného řidiče autobusu, který má rád poezii.

I tak ale tu a tam utvrzuje diváky v pocitu, že svět je záhadnější místo, než se zdá. V každé povídce je scéna s projíždějícími skateboardisty, v každé se nečekaně objevují drahé rolexky či totožná věta, která ani jednou nedává zjevný smysl.

Jarmusch je zároveň subtilním i hravým vypravěčem. A Otec Matka Sestra Bratr nepochybně patří k jeho nejpozoruhodnějším počinům posledních dvou dekád. Je to dílo v mnoha ohledech strohé, vyhýbá se zvratům, nepotřebuje překypovat odkazy a citacemi ani nepotřebuje věty, které by se vryly do paměti tak jako některé glosy hrdinů Mrtvého muže a Ghost Doga – Cesty samuraje, které už se dávno staly klasikou a patří jim status jedněch z nejlepších filmů 90. let.

Jim Jarmusch se vždy věnoval konečnosti a smrti, k níž směřovali nejen protagonisté obou děl. Tentokrát se obejde bez pistolí a jiných žánrových propriet, i když jednu scénu se sekerou si neodpustí.

Především se ale obejde bez point, jeho příběhy vyznívají doztracena; ukazuje svět, v němž postavy nadále budou muset žít. Svět nikoli tragický, ale obtížný, neboť jeho rozpory nejde jen tak překlenout.