Recenze: Prezidentovo odcházení. Sorrentinův film převrací zažité role

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Přezdívají mu Železobeton. Jenže už od pohledu je smyšlený italský prezident Mariano de Santis úplně jiný než člověk, jemuž by patřilo takto úderné přízvisko. „Jsem ta nejnudnější osoba, jakou znám,“ svěřuje se, když hovoří k dávno zesnulé manželce. Sám už je na odchodu, tedy přinejmenším z funkce.

Film Milost, novinka nejslavnějšího současného italského režiséra Paola Sorrentina, kterou právě promítají česká kina, vykresluje posmutnělý portrét politika, jenž stojí před posledními rozhodnutími. Ale nejraději by se jim vyhnul.

Sedmašedesátiletý představitel hlavní role Toni Servillo už má takřka patent na ztělesňování představitelů moci v Sorrentinových filmech. Prezidenta tentokrát hraje o něco tlumeněji a na méně temnou notu, než jak působil ve snímcích Božský či Oni a Silvio. Jeho hrdina je zasmušilý muž, který usíná, když se modlí. Přesto se právě s církví musí pustit „do křížku“.

Mariano de Santis přečkal ve funkci šest vládních krizí, a tak je politikem, jakých v italské či obecně světové politice dnes moc není. Jde o intelektuála, jenž kdysi napsal zákoník o trestním právu a potřeboval k tomu 2046 stránek. Jak říká později ve snímku, tak obsáhlý musel být proto, aby se autor zbavil všech možných rozporů.

Nemusí se to „na první dobrou“ zdát, ale Sorrentino podobně jako v předchozím snímku Parthenope činí centrem dění výjimečného protagonistu. Jenže zatímco Parthenope byla ztělesněním absolutní krásy a přiznaně až jakousi mytickou, dokonalou bytostí zasazenou do pozemského světa a autorovy rodné Neapole, Mariano připomíná spíše šedého úředníka. Přesto se v dnešní postfaktické době plné zjitřených emocí vymyká. Jeho pověstná nerozhodnost nepramení z nedostatku politické odvahy, spíše z potřeby dobrat se absolutní pravdy. I proto je tak oblíbený.

Nyní však má prezident na stole dvojici kontroverzních žádostí o milost. A především zákon o eutanazii, který je obzvlášť v katolické Itálii velkým tématem. Očekává se, že Mariano tato rozhodnutí odloží a nechá je na svém nástupci. Jenže jeho poradkyně a zároveň dcera to vidí jinak.

Paolo Sorrentino nenatočil politické drama. Na to je až příliš přemýšlivý – a někdy též předvádivý – režisér toužící formálně i myšlenkově vyniknout. Občas k vlastní škodě. Jednoho z nejtalentovanějších současných evropských tvůrců vynesl ke slávě film Velká nádhera z roku 2013, oceněný Oscarem. Po jeho úspěchu se však Sorrentino až příliš oddal představě, že je novodobým Federicem Fellinim, a v některých následujících titulech to bylo nemile znát. Především v přeceňovaném Mládí, kde už se o autorových klíčových tématech hlavně vzletně mluví a pro něj typická melancholie se stala příliš doslovnou.

Milost sice tematikou zdánlivě upomíná na Mládí, ale toto střídmější dílo spíše navazuje na autorovy ranější, sevřenější tituly jako Následky lásky.

Sorrentino stále dokáže rozdráždit publikum jednou bravurní scénou, jako když portugalský prezident kráčí v silném vichru a dešti dvorem Kvirinálského paláce vstříc sošným představitelům italské politické moci. Přitom se i se svým deštníkem hroutí a padá za zvuků úderného elektronického songu 5 Mins of Acid od nizozemské hudebnice Ki/Ki, která ve své tvorbě navazuje na trance či techno z 90. let.

Jenže už v oblasti soundtracku Sorrentino zbytečně neexhibuje. Jedinkrát nechá tuto taneční pecku, která by probudila i mrtvého, naplno rozeznít. A jinak coby leitmotiv používá jen úvodních pár vteřin písně. Ty se tu a tam mihnou snímkem coby chytlavý modulovaný zvuk, ale na beat už nedojde.

Celkově je hudební podkres nepředvádivý, plný jemných, spíše meditativních kompozic skladatelů jako Alva Noto, Rjúiči Sakamoto či Jóhann Jóhannsson. A podobně funguje celý snímek. Režisér si sice občas neodpustí lehce manýristický výboj, někdy je symbolika trochu doslovná, jindy ale podobné úkroky z převažujícího ticha a klidu naopak vyznívají překvapivě a brilantně.

V Milosti převažují ztišené pasáže, kdy postavy přemítají a hledají k sobě cestu. Mariano se užírá 40 let starou křivdou, stále vzpomíná na zesnulou choť, neumí si najít cestu k dceři ani synovi.

Snímek vypráví o hledání porozumění i politické pravdy. Sorrentino převrací některé zažité role. Prezident je střídmý muž, co nikdy nezaklel. Jen tu a tam si v tichosti vykouří jednu cigaretu denně, víc by ani nemohl, neboť má už jen jednu plíci. Papež je naopak černoch s dready, který z jedné ze schůzek ohledně zákona o eutanazii odjíždí na motorce. Podobnými scénami však Sorrentino jen nutí publikum zaujmout trochu jinou perspektivu, přemýšlet nad mezilidskými i politickými vztahy jinak, abstraktněji.

Film nehledá napětí mezi názorovými oponenty, není o politikaření. Přestože zachycuje jisté mechanismy či rituály moci, jde hlavně o křehké dílo na téma odcházení, vyrovnávání se s minulostí. Toni Servillo hraje muže sešněrovaného nejen vlastními pravidly, ale také svěrací kazajkou v podobě dcery, která ho udržuje v přísném dietním režimu. A právem za to dostal hereckou cenu na festivalu v Benátkách.

Milost je právnický i náboženský termín, pracuje se tu s ním v obou významech slova, avšak především hrdina neumí udělit milost sám sobě. „Milost je krása pochybování,“ zazní ke konci snímku. Je to věta vzletná, ale také otevřená významům. Nicméně v Sorrentinově novince opět platí, že to nejdůležitější se odehrává mimoděk, beze slov. Někdy lehce předvádivě, ale vždy se podobný moment podaří dostatečně vykoupit.

Paolo Sorrentino natočil další melancholický portrét, který je ovšem plný podnětů. Italský tvůrce potvrzuje, že i ve formálně uměřenějším tvaru stále dovede dráždit, konfrontovat publikum. Ať už občasnými barokně opulentními scénami, které nutí zapouzdřeného protagonistu nalomit krustu, již kolem sebe udržuje. Nebo samotným tématem stárnoucího politika, jehož největším prohřeškem je, že příliš dodržuje protokol.

Spojení osobní a politické roviny však právě díky tomu vyznívá odvážně, nezvykle. A téma rodinných křivd či hledání pochopení dovede být imaginativnější a přitom neméně jímavé než třeba v jiných současných titulech Hamnet a Citová hodnota, které nakonec míří až k přílišné akademičnosti. Sorrentino a jeho dvorní herec Servillo dovedou kontemplovat i rapovat.