Článek
Na přelomu ledna a února inkasovaly ruské okupační síly na Ukrajině ve dvou vlnách tvrdý úder, který přímo nestál ani život. Poslední lednový den společnost SpaceX nejbohatšího muže planety, amerického podnikatele Elona Muska, uvedla do praxe softwarový rychlostní limit: terminály, které se pohybovaly rychlostí nad zhruba 75 až 90 kilometrů v hodině déle než dvě minuty, přestaly fungovat.
Opatření cílilo na úderné drony, které Starlink využívaly pro navigaci a přenos obrazu při letech hluboko do ukrajinského týlu. Pomalejší drony zůstaly z velké části nedotčeny.
O pět dní později, 5. února, přišel druhý a podstatně tvrdší krok. SpaceX aktivoval „whitelist“: spustil nový systém, ve kterém na území Ukrajiny včetně okupovaných oblastí fungují pouze terminály zapsané na seznam schválený ukrajinským ministerstvem obrany. Ukrajinské jednotky i civilisté si mohli své terminály zapsat na seznam, všechna neregistrovaná zařízení na vymezeném území přestala sloužit svému účelu – a mohla tam posloužit maximálně jako malý, praktický stolek.
Výpadek amerického systému, který se oficiálně do Ruska nesmí dodávat, způsobil okupantům značné obtíže. Serhij Beskrestnov, známý ukrajinský analytik elektronického boje vystupující pod přezdívkou „Flash“, popsal situaci na ruské straně jako katastrofu a odhadl, že výpadek spojení v nějaké míře zažilo téměř 90 procent ruských jednotek.
Řada ruských blogerů reagovala podobně vyhraněně (jak to na sociálních sítích bývá). Televizní propagandista Vladimir Solovjov reagoval se svou obvyklou „uměřeností“ a navrhoval útok na továrny vyrábějící terminály, případně jaderný útok přímo na satelity SpaceX na oběžné dráze.
Tak kritická bohužel situace pro ruská vojska není (viz naše rekapitulace v rubrice Zprávy z bojiště), faktem ale je, že vypnutí Starlinku je pro ruské uživatele na Ukrajině jednou z největších událostí v posledním roce války.
Proč byla ruská závislost na Starlinku tak hluboká? Proč k odpojení došlo teď? A jaké důsledky z nejnovější události plynou pro zbytek světa?
Proč na bílých obdélnících tolik záleželo
Invazní armáda si technologii Muskovy společnosti vpustila hluboko do svého soukolí. Ukrajinský vojenský analytik Denys Popovyč nedávno odhadoval, že do Ruska se dostalo přes 50 tisíc terminálů. Všechny byly dovezeny přes třetí země – především Spojené arabské emiráty, dále přes Kyrgyzstán a další středoasijské státy, ale i přes Řecko, Srbsko či Singapur.
Investigativní tým Nordsint a InformNapalm zdokumentoval manipulace s celními deklaracemi, v nichž se terminály uváděly jako „jiné elektronické součástky“. Na frontě se přístroje nakupovaly i přes eBay a telegramové kanály za zhruba tisíc dolarů za kus a aktivovaly se na zahraniční telefonní čísla a bankovní účty, často polské.
O skutečném rozsahu vypovídá i operace ukrajinské 256. kybernetické útočné divize, která krátce po omezení přístupu ruské armády k systému Starlink nastražila na ruské uživatele „past“ s falešnými přístupovými body. Za týden údajně identifikovala 2420 nepřátelských terminálů i s přesnými polohami.
Jde ovšem o zpravodajské informace, proto je nutné je brát s rezervou – není však vůbec pochyb o tom, že ruské síly Starlink využívaly velmi intenzivně. Obecně to bylo k účelům, které bychom mohli rozdělit zhruba do tří oblastí.
V první řadě sloužil satelitní internet jako páteř taktických komunikací. Terminály umístěné obvykle 20 až 30 kilometrů od přední linie připojovaly přes Wi-Fi nebo optický kabel k internetu předsunuté pozice, přičemž provoz směřoval přes „falešné adresy“ (VPN servery) v Asii nebo Evropě, protože v Rusku oficiálně Starlink nemohl být používán. Velitelská stanoviště dnes totiž v mnoha ohledech připomínají spíš televizní režie, kam v reálném čase proudí obraz z desítek dronů. Rychlý internet je v takovém případě naprosto zásadní.
Druhou oblastí se stal přenos videa z průzkumných prostředků, který umožňoval koordinovat pohyb jednotlivých vojáků s přesností, jež byla v předchozích konfliktech nemyslitelná.
Třetí – a z hlediska eskalace nejznepokojivější – oblastí bylo řízení úderných dronů. Právě kvůli této inovaci se zřejmě v posledních týdnech Starlink na ruských zbraních stal tématem, které nešlo dál ignorovat. Ruští inženýři připevnili terminály na drony Molnija-2, BM-35 „Italmas“ i modifikované Šáhidy, čímž jim poskytli operační dosah přesahující 200 kilometrů. Drony vybavené Starlinkem mohly teoreticky zasáhnout celou Ukrajinu, celé Moldavsko a části Polska, Rumunska či Litvy.
Jak funguje Starlink
Proč je to kvalitativní skok oproti běžnému dronu? Klasický dálkově řízený bezpilotník komunikuje s operátorem rádiovým signálem, který se šíří horizontálně – a ukrajinské systémy elektronického boje jej dokážou rušit. Dron se Starlinkem ale komunikuje přes satelit: signál míří vzhůru k oběžné dráze, nikoli do strany k pozemní stanici. Pozemní rušička jej prakticky nedokáže přehlušit.
Výsledkem je dron, který je pro elektronický boj v podstatě neviditelný, a přitom jeho pilot má prakticky nerušené možnosti, jak si v reálném čase vybírat cíle (včetně pohyblivých) a svůj stroj na ně navést. Miliardy investované do rušiček a komplexů elektronické války se tak rázem stávají méně účinnými – a právě tato perspektiva patrně přispěla k tomu, že problém přerostl z abstraktního porušování sankcí v naléhavý bezpečnostní problém.
Proč až teď?
Snad proto se společnost SpaceX rozhodla neregistrované terminály odpojit právě nyní. Za přímého využití Starlinku. Kolem 24. a 25. ledna „Flash“ Beskrestnov zdokumentoval první potvrzené nasazení dronů Šáhid vybavených satelitním terminálem. O dva dny později, 27. ledna, zasáhl dron řízený s vysokou pravděpodobností přes Starlink jedoucí osobní vlak v Charkovské oblasti u obce Jazykovo. Zahynulo několik lidí.
Ruský dron vybavený terminálem služby Starlink
Tentýž den polský ministr zahraničí Radosław Sikorski veřejně konfrontoval Elona Muska na síti X slovy, že vydělávat na válečných zločinech může poškodit značku Starlinku. Musk reagoval o den později urážkou – nazval Sikorského „slintajícím imbecilem“ –, ale začal jednat. Dodejme, že Polsko přitom platí za ukrajinský Starlink podle dostupných informací přibližně 50 milionů dolarů ročně.
Druhým faktorem, který mohl celý proces umožnit, je osoba Mychajla Fedorova. Fedorov, dříve ministr digitální transformace, se v lednu 2026 stal ministrem obrany. Získal tím kombinaci, kterou jeho předchůdci neměli: hlubokou technickou expertízu a osobní kontakty na vedení SpaceX včetně prezidentky Gwynne Shotwellové.
Třetí faktor je spekulativnější, ale v kontextu nelze přehlédnout. V prosinci 2025 Musk potvrdil plán vstoupit se SpaceX letos na burzu s cílovou valuací kolem jednoho až 1,5 bilionu dolarů (zhruba čtyřnásobek ročního výkonu celé české ekonomiky). Starlink přitom tvoří zhruba 70 procent příjmů celé firmy; v roce 2025 podle odhadů analytiků Payload Space dosáhly tržby z této služby 10,4 miliard dolarů.
Záběry americké komerční technologie na ruských kamikadze dronech, které zabíjejí ukrajinské civilisty, nejsou materiálem, který by investory nadchl. Přímou kauzalitu mezi chystaným vstupem na burzu a rozhodnutím odpojit ruské terminály samozřejmě prokázat nelze. Souběh těchto událostí je nicméně nápadný.
Do hry vstupoval i širší politický kontext. Elon Musk a Donald Trump se po veřejném sporu v létě 2025 usmířili a na začátku ledna 2026 spolu večeřeli v prezidentově resortu v Mar-a-Lago. Souběžně probíhala mírová jednání o Ukrajině – 22. ledna se v Kremlu sešli Trumpovi vyslanci Steve Witkoff a Jared Kushner s Vladimirem Putinem a ve stejném týdnu jako spuštění seznamu povolených terminálů Starlink na Ukrajině proběhla trilaterální jednání v Abú Dhabí. Zda šlo o koordinaci, nebo o prostou časovou shodu, s dostupnými informacemi nelze rozhodnout.
Za všemi těmito faktory stojí jedno základní konstatování, na které by se nemělo zapomínat. A to, že ruská armáda neměla terminály Starlink nikdy mít. Jejich dovoz do Ruska porušuje sankce, jejich provoz na okupovaném území Ukrajiny porušoval podmínky služby SpaceX.
Seznam povolených terminálů je ve své podstatě vynucení pravidel, která platila od začátku. Že k jejich vymáhání došlo až po třech letech a za současného souběhu tolika různých tlaků, vypovídá možná více o vztazích mezi soukromými technologickými firmami a státními aktéry než o samotné válce.
Jak Írán zastavil Starlink
Když v lednu 2026 íránský režim řešil podobný problém – Starlink v rukou lidí, kterým ho chtěl odebrat –, rozhodl se nasadit vojenské rušičky, podle dostupných informací pravděpodobně dodané Ruskem nebo Čínou. Výsledkem byla degradace signálu Starlinku o 30 až 80 procent v zasažených oblastech – Starlink se tak stal nepoužitelným.
Expert na digitální práva Amir Rashidi z organizace Miaan Group popsal rušení jako bezprecedentní ve svém dvacetiletém výzkumu a uvedl, že jde o vojenské prostředky cílící přímo na satelitní komunikaci. Spekuluje se i o nasazení prototypu ruského systému Kalinka, který je navržen přímo proti konstelacím typu Starlink.
Proč Rusko na Ukrajině nezvolilo tedy podobné řešení už dříve? Odpověď je prostá: samo Starlink potřebovalo. Írán si mohl dovolit plošné elektromagnetické zamoření, protože jeho cílem bylo zastavit veškerou komunikaci mimo tu přes režimem ovládané kanály. Na bojišti, kde obě strany závisejí na satelitním spojení, by byl ovšem takový postup sebezničující.
Případ Íránu nicméně ukazuje, že Starlink není technicky nezranitelný. Zároveň ale dokazuje, proč je softwarové řešení – seznam povolených terminálů – účinnější a čistší než rušení: protivník se mu nemá jak bránit, pokud nemá přístup k síti na úrovni poskytovatele.
Dopady na bojišti a jejich limity
Jaký bude mít omezení využití Starlinku ruskou stranou vliv na další průběh války, není jisté. Vysoce postavený činitel NATO 11. února potvrdil, že ukrajinské síly v některých místech postupovaly vpřed – a tyto územní zisky přímo přisoudil výpadku „ruského“ Starlinku.
Zároveň je na místě střízlivost. Míra, v jaké jsou ukrajinské zprávy o „kolapsu“ přesné a v jaké jde o propagandistické nadsazení, není jasná. Obě strany mají motivaci situaci prezentovat ve svůj prospěch.
Rusko skutečně nemá srovnatelnou alternativu (jinak by Starlink v takové míře ani nepoužívalo), ale základní komunikace ruských vojsk zjevně nikdy přerušena nebyla. Vliv byl tedy nejsilnější v prvních dnech a postupně se bude zmenšovat – ale Starlink je prostě nejlepší, co je v dané kategorii dnes k dispozici, a bez něj ruské síly nedokážou v dohledné době využívat například extrémně nebezpečné „nerušitelné“ drony, které lze řídit na dálku. Ruská kampaň bude o něco méně efektivní – a to může mít na bojišti viditelný efekt, například ve snížení ukrajinských ztrát.
Odpojení ruských terminálů tedy představuje historicky mimořádnou situaci. Rozhodnutí soukromé komerční firmy měřitelně ovlivnilo tempo bojových operací ve velkém mezistátním konfliktu. SpaceX provozuje přes 9 tisíc satelitů a obsluhuje přes 9 milionů předplatitelů – je to infrastruktura srovnatelná rozsahem s elektrickou sítí menšího státu, a přitom ji řídí ve výsledku jeden člověk – nejbohatší muž světa.
Událost odhalila dvě zrcadlové zranitelnosti. Na ruské straně závislost na nelegálně získané západní technologii, pro kterou neexistuje adekvátní náhrada. Ruský vojenský bloger k tomu poznamenal, že prostředky na vybudování vlastní vojenské komunikace „se rozkradly“.
Na ukrajinské straně závislost na jediném soukromém poskytovateli, jehož rozhodnutí podléhají politické dynamice, kterou Kyjev nekontroluje. Americký ministr zahraničí Marco Rubio řekl, že bez Starlinku by Ukrajina „tuto válku dávno prohrála“ – a to může být pravdě mnohem blíže, než by si mnozí Evropané přáli.
Pro evropské armády včetně té české je z toho plynoucí poučení docela konkrétní. Pokud je satelitní konektivita v moderní válce stejně zásadní jako dělostřelecká munice – a ukrajinská zkušenost ukazuje, že je –, pak závislost na jediném komerčním poskytovateli ze země, jejíž zahraniční politika se může měnit s každými volbami, představuje strategickou zranitelnost, kterou nelze přehlížet.
Evropská alternativa IRIS² nebude funkční před rokem 2028, realisticky vzato spíše o několik let později. Zatím nejlepší alternativa je zřejmě Eutelsat OneWeb se 648 satelity, který ovšem ve většině ohledů za Starlinkem zaostává. Německo financuje ukrajinský přístup k této síti, ale zatím jde o méně než tisíc terminálů.
Česká republika – a v podstatě jakákoli menší evropská země a její armáda – dnes nemá pro satelitní komunikace na moderním bojišti jinou realistickou volbu než Muskův satelitní internet. Případ Starlinku na Ukrajině ukázal dvě věci najednou: mimořádnou užitečnost komerční technologie v moderním konfliktu – a mimořádné riziko monopolů.
