Článek
Pověstný pracant Karel Havlíček sice už neřídí dvě ministerstva, ale ani v nové vládě se nenudí. Koordinuje všechny ekonomické oblasti a nově na to má skoro stostránkový manuál.
Chystal ho přes dva roky, finální verze pod názvem „Hospodářská strategie – Česko: Země pro budoucnost 2.0“ už úspěšně prošla vládní rozpravou i veřejnou prezentací pro televizní kamery. Dá se v ní najít řada dílčích dobrých nápadů, dokument jako celek ale prozrazuje na vládu jednu nebezpečnou věc.
Babišův tým přepnul do megalomanského módu, kdy na sebe bere ambici zařídit takřka vše. Stavět byty, dovážet zahraniční pracovníky, budovat nové elektrárny – o to všechno se stát postará, stačí jediné. Věřit a nebát se dluhů, protože podle nové vládní doktríny utrácení nevadí a je – na rozdíl od škrtů – cestou k prosperitě.
Velká část veřejnosti zřejmě všestrannou péči očekává, proto ji Babiš praktikuje. Jak prohlásil už v jedné z předvolebních debat, zatlačen do kouta dotazem na stabilitu důchodů v případě zrušení penzijní reformy: „Pokud budeme ve vládě, tak my to zkrátka zařídíme.“ Dál do problému nezabrušoval a prošlo mu to, v debatě i u voličů.
Teď jde jako volební vítěz o krok dál. Otevřeně si ve strategii říká o peníze, respekt k zadlužování bere jako přežitek a výraz strachu vzít vládnutí pevně do rukou. Novou alternativou má být moudrý stát, který se nebojí utrácet.
„Neakceptuju, že zadlužíme naše děti. Není to tak, je to naopak, musí se investovat, a tím přijde růst,“ prohlásil v pátek při prezentaci strategie Babiš. „Můžete řezat a řezat a za chvíli zjistíte, že není od čeho odečítat,“ doplnil ho Havlíček.
Jde o nebezpečnou změnu uvažování. Minulá vláda sice vykazovala v mnoha oblastech kolísavé výsledky, k dluhům a ke správě veřejných peněz ale měla zdravý respekt. A to i v objektivně těžké době války, recese a energetické krize. Šetření brala jako ctnost, což je poctivější, než když nová vláda ve víře ve vlastní osvícenost vydává úspory za neschopnost.
Jde také o dobrou lekci z taktiky „slibem nezarmoutíš“. V původní verzi hospodářské strategie, kterou zveřejnilo ANO ještě před volbami, byla věta, ke které mohli odpůrci dluhů upínat naděje. Mezi cíli v kapitole Veřejné finance stálo: „Snižování deficitu státního rozpočtu tempem do 0,5 procentního bodu ročně.“ (Myšleno v procentech HDP, tedy držet trend nastavený za Fialovy vlády.)
To už ve finální verzi chybí. Novým cílem je jen držet se „bezpečně pod hranicí tříprocentního deficitu“. Loni si stát půjčil podle předběžných odhadů kolem dvou procent HDP, letos to má být kolem 2,5 procenta. Nový cíl tedy znamená otočit dosavadní konsolidační trend a půjčovat si víc.
Záklopka na úrovni tří procent není daleko od dnešního stavu, takže aspoň něco. Seznam, co všechno vláda slibuje zařídit, je ale velmi rozsáhlý:
- Strategie začíná v souladu s moderními ekonomickými trendy školstvím. Učitelům zůstává garance 130 procent průměrné mzdy (která ale plyne ze zákona už dnes), celkové výdaje do vzdělávání mají vzrůst z 5,2 na šest procent HDP (do roku 2030, což je mimochodem častý termín, který ale do příštích voleb ještě nepůjde zkontrolovat).
- Do roku 2030 má v Česku vyrůstat 50 tisíc bytů ročně (loni to bylo za 11 měsíců 36 tisíc), z toho pětinu postaví přímo stát nebo obce. Jedním z nástrojů má být uvolnění povolovacích procedur, dalším pak levné státní půjčky obcím, které ale nachystala spolu s Národní rozvojovou bankou už minulá vláda.
- Platí výkup akcií ČEZ, záměr nově zní „získat kontrolu státu nad výrobou ve skupině ČEZ“. Z původní verze vypadlo slůvko „stoprocentní“, což v kombinaci s důrazem na slovo „výroba“ může teoreticky znamenat oprášení starého plánu, že část podniku (distribuce nebo zelené zdroje) se privátním investorům nechá.
- Dál poběží už podepsaný projekt na dostavbu Dukovan, „začátkem příštího roku“ má vláda posoudit také rozšíření Temelína. Vedle toho slibuje 10 GW nového výkonu v obnovitelných zdrojích, plynové elektrárny jako náhradu za uhlí, rozvoj bateriových úložišť a silnější přeshraničních vedení.
- Původní dokument z podzimu sliboval „do roku 2035 všechny dálnice (síť o celkovém rozsahu 2100 km, ze které zbývá dostavět 600 km)“. Nově se slibuje už jen bez termínu dokončení páteřní dálniční a železniční sítě a pak jednotlivé dálniční úseky podle dávno známého harmonogramu ŘSD. Pokračovat má projekt vysokorychlostních tratí z Prahy do Drážďan, Brna a Ostravy, aby byly hotovy do roku 2040.
- Platí dřívější sliby ANO ohledně daňových úlev pro firmy. Buď formou snížení sazby z 21 na 19 procent, nebo přes rychlejší odpisy. Nižší sazba sice byla v programu ANO a je i v programovém prohlášení, podle Havlíčka se ale ještě bude debatovat o tom, zda nevsadit právě na odpisy, což ekonomové doporučují jako levnější a účinnější variantu.
Akční vláda, která chce něco dělat, vzbuzuje na první pohled sympatie. Jeví se jako pracovitější, snaha posunout zemi dopředu se cení. Babiš je navíc klikař, opět zdědil ekonomiku v silné kondici, a tak má místo hašení válečných či energetických krizí prostor uvažovat koncepčně směrem do budoucna. Výsledky díky příznivému cyklu vykáže tak jako tak.
Akčnost ale nemusí automaticky znamenat vyšší kvalitu. Za prvé – vládní výdaje vždy trpí tím, že nejsou úplně efektivní. K energetice vláda přistupuje tak, že musí sama vše postavit, proto i vykupuje ČEZ. Stát ale není ten, kdo by měl nutně stavět na vlastní účet. Energetika potřebuje privátní investice a ty potřebují stabilní prostředí.
Za druhé – větší zadlužování se obratem vrátí ve vyšší inflaci a vyšších úrocích. Už teď státní úroky rostou a bude-li v mezinárodním srovnání Česko vypadat rizikově, negativní trend bude pokračovat a dopadne na všechny. Sazby hypoték se už dávno neodvíjejí jen od toho, jak své sazby nastaví centrální banka, ale také od toho, za kolik si půjčuje stát. Bude-li muset za své dluhopisy platit vyšší úrok, totéž čeká žadatele o úvěr na bydlení.
Za třetí – vrací se neduhy, které jsme zažili už v první Babišově vládě. Její předseda, coby notorický mikromanažer, potřebuje řídit vše. Leckoho tím vylekal i v projevu při prezentaci strategie, kde semlel první poslední, od dovozu zdravotních sestřiček z Uzbekistánu přes duševní zdraví dětí až po emisní povolenky. Všichni musí makat, každý z ministrů akčně před šéfem hlásí co nejdelší seznam úkolů, ale často jde jen o Potěmkinovy vesnice na efekt, bez poctivě promyšleného obsahu.
Znepokojivým příkladem je vládou velebený stavební zákon. Před covidem Ministerstvo pro místní rozvoj svěřilo jeho sepsání developerům a normu pak prosazovalo stůj co stůj, aby splnilo termín, aniž by se řešil do detailu obsah a důsledky. Totéž se děje teď, kdy stejný – a stejně nebezpečný – stavební zákon dorazil do Sněmovny v prosinci bez připomínkového řízení ještě dřív, než nová vláda dostala na Hradě jmenovací dekrety.
Je záslužné mít na začátku vlády plán, co dělat. Hyperaktivita na dluh ale může špatně dopadnout.
