Článek
Když Andrej Babiš začal poprvé ještě před covidem měnit stavební zákon, sáhl k nezvyklé legislativní inovaci. Na sepsání paragrafů najal otevřeně Hospodářskou komoru ČR, kde se díla chopili advokáti velkých developerských firem a nové regule naformulovali podle svých potřeb.
Perverznost tohoto postupu vystihl tehdejší šéf komory autorizovaných inženýrů a techniků (ČKAIT) Pavel Křeček. Proti argumentu, že povolování je zdlouhavé a nejlepší nápravu dodají znalci z praxe, postavil výstižný bonmot, že trestní zákoník můžeme pro změnu příště svěřit známému recidivistovi Jiřímu Kajínkovi.
Jsme o pět let dál, Babiš je zpět u moci a přepisování stavebních předpisů je tu zas. Vládní činitelé vydávají stavební novelu jako svůj největší dosavadní přínos, ale pravda je jiná. Obsah, výrobní postup i autoři jsou stejní. Jen schvalovací tempo je překotnější a některé pasáže jdou stavebníkům na ruku ještě důsledněji než posledně.
Zůstává totiž základní omyl, který je zdrojem všech nekonečných novel, a směřuje k němu i paralela s Kajínkem. V Česku se zakořenil dojem, že jediným legitimním zájmem je stavět – a protože stavební záměry neustále někdo blokuje, musejí sousedé a ochránci přírody na druhou kolej.
Původní novela prošla, ale až ke konci mandátu tehdejší Babišovy vlády a s odloženou účinností. Fialův kabinet poté některé pasáže změnil a nyní se zase vrací původní záměr. I největší experti už ztrácejí přehled, co vlastně platí, natož co se chystá. Což je možná i záměr.
Obsáhlý revizní materiál dorazil do Sněmovny v prosinci ještě dřív, než byla jmenovaná vláda. A to zrychleně jako poslanecký návrh, což je oblíbený postup každé vlády, nemá-li do příslušné matérie nikdo zbytečně strkat nos v rámci připomínkových řízení.
Text má dohromady 560 stránek a zasahuje do mnoha oblastí každodenního života, nikdo ho ale neoponoval. Zavádí přitom velké koncepční změny, jako je přesun stavebních úřadů z obcí na stát nebo takzvanou integraci dotčených orgánů. Což ve zkratce znamená, že „veřejné zájmy“, jako je ochrana přírody, už nebudou pod dohledem specializovaných úřadů, ale pohlídá je jeden velký stavební úřad plný lidí ze všech oblastí (kde se vezmou, zatím nikdo neřeší).
Odchylka na mrakodrap
Zní to jako z kafkovského románu, ale podle jednoho z mnoha nových ustanovení může v budoucnu nastat následující situace: Radnice v tichosti s investory dohodne úpravu územního plánu, místo parku začne v obci vyrůstat bytový komplex nebo něco úplně jiného. A když se ex post někdo ozve, už nebude mít jak případné excesy rozporovat.
Novinka je schovaná v paragrafu 193. Podle něj postačí neveřejné rozhodnutí rady, že se lze od územního plánu „odchýlit“. Mantinely jsou definovány jen vágně, čili kdo vzejde na podzim v obci z komunálních voleb jako vítěz a získá v obci exekutivní většinu, stane se i mocným vládcem nad „svým“ územím – s možností měnit využití pozemků nebo třeba zvedat povolenou výšku či hustotu nové zástavby.
Optikou starousedlíků půjde o revoluční obrat. Územní plán mohli dosud brát jako spolehlivou oporu, postavenou na širší dohodě v obci. Těžkopádnost změn měla svůj smysl, z hlediska využití území jde o jakousi ústavu, která má být stabilní. Změny smělo provádět jen zastupitelstvo, jehož jednání je veřejné.
O záměrech v sousedství se mohl každý dozvědět. Zásahy, které by odporovaly ochraně přírody, mohl zastavit úřad, který spadal ve státní správě do úplně jiné vertikály než ti, kdo rozdávají stavební razítka. Pro jedny obstrukční zdražování, pro jiné užitečná protiváha, aby někdo ohlídal, že stavební záměry nejdou na úkor veřejných zájmů.
Jak bude fungovat odchylka z územního plánu
- Stavební zákon znovu prochází velkou novelizací. Obsáhlý koaliční návrh už je ve Sněmovně, na konci ledna hladce prošel prvním ze tří čtení.
- Jednou z mnoha novinek je možnost odchylky od územního plánu. Ten dosud fungoval jako široká shoda obce a šlo ho měnit jen na zastupitelstvu. Odchylku půjde schválit jen rozhodnutím obecní rady, tedy bez vědomí opozice. Program i jednání rady jsou neveřejné.
- V praxi to může vést k situacím, kdy z území pro zeleň po dohodě obecní rady s investorem bude území pro zástavbu. Nebo k dílčím úpravám územního plánu, třeba u výšky nebo hustoty budov.
Zákeřnost odchylek je v tom, že se o nich prakticky nikdo nedozví. Změnu účelu sousedního pozemku nebo větší povolenou výšku budov bude sice po radě ještě posuzovat stavební úřad, záměr už ale jen vyvěsí na úřední desku – a když se včas nikdo neozve, přijde o šanci vznést námitky někdy později v rámci odvolání nebo soudního řízení. Zákon totiž říká, že promarněnou šanci nelze ex post zachránit.
Odchylky mají své zastánce nejen ve vládě, ale i v terénu. Malé obce se proti novele už ozvaly, ale třeba Praha odchylkám fandí. Řádné úpravy územního plánu se totiž ve velkých městech snadno zvrtnou ve velké politikum. Důvodová zpráva k zákonu navozuje dojem, že by mělo jít o postup použitelný jen pro drobné „nekonfliktní“ zásahy, v zákoně ale žádná taková omezení nejsou, a ani být nemohou.
Lze jistě namítnout, že územní plán je politickým rozhodnutím. Že rada zrcadlí výsledek voleb, lidé si ji vybrali, tak kdo jiný by měl jejich vůli vykonávat?
Což je pravda, ale jen do té míry, jako když Donald Trump neuznává žádné námitky vůči své politice s argumentem, že má přece mandát, a nemůže tedy jednat nezákonně – může, v právním státě má diktát většiny své limity. Nárok na ochranu přírody (nebo majetku) trvá, i když většina bude volit Motoristy.
Ostatně - nejrychleji se staví v diktaturách, kde si s námitkami veřejnosti nikdo nemusí lámat hlavu.
Kdo nestaví, není Čech
Poptávka po hladkém povolovacím procesu je v Česku enormní. Živí ji naštvanost kvůli drahému a nedostupnému bydlení, ale s propojeností obou témat je to složitější. Čísla ukazují, že se staví víc než dřív - nových bytových domů vyrůstá oproti minulé dekádě víc než dvojnásobek.
Velcí developeři lamentují, jak je to se stavěním těžké a jak vše dlouho trvá. Už ale zamlčují, že sami proces často protahují, když navrhují předimenzované projekty a nechávají si je kvůli rozporům s regulací vracet. Někdy i sami přiznají, že na pozemcích sedí a nové projekty sami brzdí kvůli drahým vstupům.
Přečtěte si jiný komentář k tématu:
Krize bydlení je komplexním problémem, který se nevyřeší jen tím, že se povolí každá stavba. Horečná snaha co nejrychleji změnit zákon je ale důkazem, že skutečné řešení tohoto problému se ani nehledá. Vláda jen mazaně vykazuje akčnost tam, kde to veřejnost očekává – a až veřejnost s překvapením zjistí, že jí ve jménu levných bytů za humny někdo staví továrnu či sklad, bude už pozdě.
Doslova platí to, co už před lety vytkl „kajínkovské“ novele Nejvyšší správní soud, a sice že vzniká jako dílo lobbistů, aniž by někdo předtím poctivě zmapoval problém a provedl „všestrannou analýzu příčin současného stavu“. Podobnou oficiální oponenturu už teď nikdo nesepíše, ale naštěstí máme archiv. A výtka soudu, směřovaná tehdy k převelení legislativních prací na jednu skupinu uživatelů, platí i dnes:
„Příprava tak důležité právní úpravy není vhodným objektem pro takovýto ‚outsourcing‘. Bohužel, výsledná podoba věcného záměru je poznamenána tímto, eufemisticky řečeno, nestandardním postupem při jeho přípravě. Jednostranně posiluje pozici investorů na úkor práv vlastníků dotčených i sousedních nemovitostí a územních samospráv, jakož i na úkor ochrany dotčených veřejných zájmů.“
