Článek
Slovensko málem získalo bronz. My jsme málem získali bronz. Mou manželku sport nezajímá, přestože o něm má díky mně množství nevyžádaných informací. Když jí říkám, že dnes hrajeme MY, že to MY jsme v semifinále, směje se.
Tehdy jí vysvětluji, že beze mě a mé neutuchající podpory z gauče by hokejisté zcela určitě neuspěli. Vždyť to já jsem tak dobře rozložil útoky. To já jsem stál v bráně. A zároveň jsem dal i všechny góly. Určitě to znáte.
Jenže po semifinále to se Slovenskem bylo už jen horší. Od finále nás dělila Amerika, a to byl galaktický rozdíl. Od třetího místa nás dělilo Finsko, které také vyhrálo zcela zaslouženě. Přesto je čtvrté místo obrovským úspěchem.
Chcete-li to pochopit, stačí vědět, že těsně před začátkem turnaje vyšel v Denníku N článek, který si kladl následující otázku: co se stane, když všechno prohrajeme? Ve skupině s Finskem a Švédskem to přece bylo klidně možné.
Podívejte, my fakt velmi dobře víme, že Slovensko v hokeji není nejlepší. Není ani tak dobré jako Česko. Není v první trojce ani šestce. Občas ani v osmičce. Nesrovnáváme se se Švédskem a s Kanadou, ale spíš se Švýcarskem a s Německem. A také s nimi většinou prohrajeme.
Slovenský hokej na tom fakt není dobře. Vedení povolalo hráče z ruské Kontinentální hokejové ligy (KHL), a právě ti mohli za dva góly, které nám Finové dali za stavu 1:2. Z jejich účasti se na Slovensku stalo politické téma. Ne, nemám rád Miroslava Šatana (bývalý vynikající hokejista, dnes prezident slovenského hokejového svazu, pozn. red.).
Slovenský hokej na tom ale není dobře ani na nižší úrovni: když Juraj Slafkovský před více než rokem promluvil o korupci, bývalí hráči ho kritizovali. Prý je mladý a neměl by se takhle veřejně vyjadřovat.
Toto vše o slovenském hokeji víme, a právě proto se radujeme. Slovenští hokejisté dosáhli úspěchu ne díky, ale navzdory stavu slovenského hokeje.
Myslím, že celá diskuze se v konečném důsledku točí kolem dvou věcí: za prvé jsme měli snadnou cestu do semifinále a za druhé jsme měli hráče z KHL. Oběma výtkám rozumím. A zkusím je vysvětlit.
Ve čtvrtfinále jsme hráli proti Německu. O našem hokeji vám hodně řekne i to, že Němci byli favorité. Slovensko přesto jasně vyhrálo. To není úplně málo.
Samozřejmě, mohli jsme vyhrát třeba nad Švýcarskem nebo Švédskem a bylo by to krásnější, ale jak se říká, člověk musí hrát s kartami, které dostal.
Němce jsme si fakt nevybrali. Dostali jsme je. Měl se snad tým vzbouřit a říct, že chce hrát proti Kanadě, protože Němci nejsou dost důstojným soupeřem?
Nominaci hráčů z KHL považuji za nechutnou. Bylo to ne sportovní, ale politické rozhodnutí, neboť politika se dělá i přes sport. A většinou ji přes sport dělají právě ti lidé, kteří zároveň velmi nahlas křičí, že politika se se sportem míchat nemá.
Otázka je, co s tím.
Měli ostatní hráči odmítnout nominaci na nejlepší turnaj za skoro dvacet let? Měli čelit obviněním z toho, že právě oni tahají politiku do sportu? A udělal by to někdo z nás?
A fanoušci? Znám lidi, kteří deklarovali, že hokejisty na olympiádě kvůli účasti tří hráčů z KHL sledovat nebudou. Potom je sledovali. Vůbec jim to nemám za zlé a nebudu jim to ani připomínat. Fandění přece není otázkou rozumu, ale srdce. Člověk se nerozhoduje, jestli a komu bude fandit. Jednoduše se to stane.
Je to nepohodlná pozice. Velmi dobře vím, kdo je na Slovensku ve vládě. Vím, kdo je ve vedení hokejového svazu. Vím, co jsou hráči z KHL zač, i proč tam jsou. Navíc do Itálie jeli vlastně zbytečně: rozdíloví nebyli, nejsou a ani nebudou.
Jen si nemyslím, že to znehodnocuje čtvrté místo.
Váš čtvrtfinálový souboj s Kanadou jsem sledoval s úžasem. Měl jsem pocit, že mám přehrávání puštěné na vyšší rychlost. Věděl jsem, že naši hráči takhle nikdy hrát nebudou, protože prostě nejsou tak dobří. Byl to fantastický souboj, nic podobného jsem do té doby neviděl dlouhá léta. Fakt jsem fandil. Manželka dosvědčí, že po rozhodujícím gólu jsem i nadával.
Slovensko na velkých turnajích často poměrně rychle vypadne. Obvykle už po prvním zápase vytahujeme postupové kalkulačky. A po třetím je odkládáme. Všechno je ztraceno.
Právě tehdy fandím Česku - vždyť komu jinému bych měl fandit? Opět je to otázka srdce, a ne rozumu. Nerozhoduji o tom a neumím to změnit.
Pokud vy Slovensku nefandíte, úplně rozumím. Ale hráli jsme nejlépe, jak umíme, se soupeři, které jsme dostali. Víc jsme udělat nemohli.
