Poslouchali, že neumějí vyhrát. Domů se hokejisté USA vracejí jako šampioni

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jestli se tisková konference po hokejovém finále přenášela do Toronta, tisícovky fanoušků tamních Maple Leafs si musely jít dát studenou sprchu.

Za stolem seděl Auston Matthews, kapitán USA i Toronta. Na hlavě sluneční brýle, před sebou plechovku s českou plzní. Na krku se mu houpala zlatá medaile. „Takže,“ nadechl se. „Nikdy jsem takhle velký zápas nehrál.“

Logicky, když působí v Maple Leafs.

Tradiční tým je v NHL jako prokletý. Od roku 2003 vyhrál jen dvě série play-off. Hráče má přitom skvělé, talentu je v kabině hodně. „Máme špatné lídry,“ vycházejí většinou jasné soudy v místních denících.

A teď jeho kapitán slaví jako vítěz po jednom z nejúžasnějších zápasů historie.

„Tohle jsou olympijské hry, největší jeviště na světě a my hráli proti Kanadě,“ usmíval se Matthews.

Zvláštní, protože čistě statisticky to takhle dopadnout nemělo.

Kanada měla na soupisce plno velkých šampionů z mezinárodních akcí i z NHL. Brad Marchand, Tom Wilson, Nathan MacKinnon, Cale Makar, Drew Doughty, všichni tři brankáři… K tomu marod Sidney Crosby.

Stanley Cup z tábora USA získali jen tři hráči.

„Snažím se žít v přítomnosti,“ nadechl se Matthews k odpovědi, kdy měl rozebírat pozici lídra Toronta, které nevyhrává.

Do řeči mu skočil Jack Hughes: „Už vůbec nezáleží na tom, kdo co říká. Auston je vítěz.“

Než se Matthews chopil slova, pokračoval druhý Hughes – Quinn. „Teď by měla média v Torontu psát, že nás Auston dovedl k titulu,“ zubil se.

Takže? „Na to nemám co říct,“ radši debatu s úsměvem utnul Matthews.

Faktem ovšem je, že podobně na tom nebyl sám. Brankář Connor Hellebuyck pravidelně poslouchá, že se sesype v play-off a zdaleka nepřipomíná hrozbu jako v základní části. Po finále ho všichni oslavují za 41 zákroků.

Střelec vítězného gólu Jack Hughes je zase příliš velký volnomyšlenkář, dozadu ho to moc netáhne, s tímhle myšlením New Jersey nikdy nic nevyhraje. V Miláně bez chybějícího zubu nejdřív zastavil výpad Connora McDavida a pak vstřelil zlatý gól.

„Pro mě znamená strašně moc, že jsem takový zápas odchytal,“ užíval si okamžik brankář Hellebuyck. „Kritici můžou dál psát, co chtějí. Ale pokud nerozumí hře brankáře, nerozumí ani mému stylu. Já vím, co hokeji dávám, vím, co buduju. A tohle jsou momenty, které to potvrzují. Tohle jsou chvíle, které si užívám.“

Jack Hughes si také napsal ve finále zajímavý příběh. Nejdřív mu Sam Bennett vyrazil zub, takže Američan získal pro svůj tým čtyřminutovou přesilovku. Sám ji ale ukončil dalším faulem vysokou holí a poslal do přesilovky Kanadu.

„Představoval jsem si na trestné, že budu tím, koho Amerika nenávidí, jestli dají teď gól,“ přiznal. Tým však oslabení ubránil, aby Hughes v prodloužení udeřil.

Trenér Mike Sullivan pod sebou ale neviděl typy, které nevítězí. Použil idiom, že jsou lidé, kteří pijí mléko, a pak ti, co pijí whisky. „V tomhle týmu máme dost milovníků whisky,“ pronesl.

Neznamená to, že by přijel s partou alkoholiků. Je to metafora, že ti na mléce nejsou tak průbojní a dominantní. Druhá skupina je sebevědomá, odolná a drsnější.

Proto zůstalo doma hodně produktivních hvězd, které by třeba i Švédsko, Finsko a samozřejmě Česko hned braly do prvních formací. Manažeři a trenéři nechtěli talent, chtěli i práci.

Proto si zvolili dělníky s nižší produktivitou a věřili, že i Matthews a spol. tuhle činnost zvládnou. „Vidíte Jacka Hughese?“ nadhodil Sullivan. „Viděli jste, že ze sebe vydal to nejlepší zrovna ve chvíli, kdy šlo o hodně.“

Ano, nejde namítnout vůbec nic. Stejně jako je Mike Eruzione symbolem vítězství USA nad Sovětským svazem na olympiádě 1980, bude Jack Hughes navždy střelcem zlatého gólu z olympiády 2026.

„Je to už hodně dlouho, co byl americký hokej na vrcholu. Tím pádem na tuhle chvíli můžeme být hrdí. Protože je cenné, jak jsme k výhře došli,“ zmínil Jack Eichel, jeden z mála členů amerického týmu, kteří vyhráli Stanley Cup. Paradoxně i on měl pozici totálně nevítězného borce.

Buffalo si ho v roce 2015 vzalo na draftu hned po Connoru McDavidovi. Bylo i naštvané, že loterii vyhrál Edmonton a jemu zbyl „jen“ Eichel. Nakonec se z něj stal kapitán týmu, ale tenhle svazek skončil ve zlém.

Klub mu vyčítal, že moc fňuká, vymiňuje si operaci zad, která není potřeba, a neumí se postavit za tým. V kyselé náladě ho tedy Sabres vyměnili do Vegas. No a tam Eichel vyhrál Stanley Cup.

Ale zpátky k popisu americké cesty ve finále olympiády. „Asi se shodneme, že jsme nehráli nejlepší zápas, co?“ podíval se Eichel po desítkách diktafonů před sebou. „Měli jsme skvělého brankáře. A ten výsledek vypovídá hodně o naší skupině, o její odolnosti, o tom, že jsme dokázali překonat nepříznivé momenty během zápasu.“

Na jaře 2025 se to zdálo jako detail, ale mistrovství světa bylo prvním krokem, kde si vedení reprezentace testovalo charakter hráčů. Zkoušelo, co jsou řeči a co činy.

Nakonec se ukázalo, že za šampionát v Dánsku a Švédsku se daly získat plusové body pro olympijskou nominaci. Například Lane Hutson z Montrealu je třetím nejproduktivnějším obráncem NHL, ale v Miláně chyběl. Z mistrovství se omluvil, potřeboval si po sezoně orazit.

Neukázal dostatečnou odolnost. Tak možná příště.

Americké vítězství na olympiádě vytvořilo nové vítěze, což je také součást velkých sportovních příběhů. Třeba Toronto jednou projde dál ve Stanley Cupu, protože Matthews začne brát kritiku jinak.

„Poprvé, co hraju NHL, nám bylo dovoleno vyrazit na olympiádu. Už jen to, že můžeme, pro mě hodně znamenalo. Teď se nám povedlo dostat Ameriku na první místo hokejové mapy,“ užil si moment vítěz Matthews.