Recenze: Manipulátor bez vnitřního života. Jude Law ve filmu hraje Putina

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Britský dokumentarista Adam Curtis se v závěru své bravurní filmové eseje HyperNormalisation z roku 2016 zaměřil na Vladislava Surkova – bývalého avantgardního divadelního režiséra, který se stal hlavním architektem „hybridní války“ prezidenta Vladimira Putina. Skrze jeho osobu Curtis rozvíjel tezi, že současná politická moc už není založena na ideologii, ale na schopnosti rozsévat zmatek a udržovat občany v permanentní nejistotě ohledně toho, co je pravda a co lež.

Surkov inspiroval také česky vydaný bestsellerový román Mág z Kremlu italského spisovatele Giuliana da Empoliho. Ve čtivé próze vystupuje pod alter egem zvaným Vadim Baranov jako šedá eminence Kremlu, která režíruje dění v Rusku coby reality show. Přípustná je ovšem pouze taková realita, jakou si přeje „car“, jak je v textu nazýván Putin.

Podle hutné, upovídané knihy nyní vznikl ambiciózní hraný film francouzského režiséra Oliviera Assayase. Příslib napínavého politického thrilleru ale nenaplnil. Čaroděj z Kremlu, kterého ve čtvrtek začnou promítat česká kina, neustále mluví o důmyslném inscenování moci, avšak paradoxně se sám potýká s inscenační bezradností.

Assayas a scenárista Emmanuel Carrère otrocky přejali strukturu prózy koncipované jako dlouhý rozhovor zahraničního novináře s Baranovem. Dvě a půl hodiny tak posloucháme zpověď muže, který se v 90. letech minulého století propracoval do nejvyšších sfér ruské politiky. Zatímco Jeffrey Wright v roli amerického zpravodaje tiše přitakává a sem tam utrousí korigující poznámku, Paul Dano v hlavní roli neúnavně pokračuje v monologu.

Dano mluví tlumeným, monotónním hlasem, který má zřejmě signalizovat cynický odstup a intelektuální převahu. Ve skutečnosti kvůli tomu „čaroděj“, jenž měl manipulovat vědomím celého národa, postrádá jakékoli charisma. Připomíná znuděného byrokrata, mechanicky třídícího kartotéku se vzpomínkami. Danovo důsledné podhrávání vystihuje problém celého filmu: Jde o nekonečný proud informací, z něhož někdo vypreparoval veškeré emoce.

Podobně byl psychologické roviny zbaven i filmový Vladimir Putin. Namaskovaný Jude Law sice pečlivě imituje některá „carova“ gesta a mimiku, ale postava nemá žádný vnitřní život ani jasnou motivaci. Jde o čistou, odlidštěnou esenci autoritativní moci.

Jakékoli uzemnění v realitě pak definitivně mizí s angličtinou všech herců, z nichž jen někteří se snaží o východoevropský přízvuk. Autentické drama nahrazuje strnulé divadlo, kde západní hvězdy v pečlivě nasvícených kulisách vedou akademickou debatu o Rusku a spoluzodpovědnosti.

Historie je zde po vzoru muzejní expozice rozporcována do úhledných, chronologicky seřazených kapitol – čečenská válka, oranžová revoluce na Ukrajině, ruská anexe Krymu. Aby tvůrci této kronice dodali alespoň nějaký život, rozšiřují oproti předloze roli Ksenie. Podle režiséra má postava ztvárněná Alicií Vikander zpřítomňovat ducha svobody a dravou postsovětskou energii, kterou putinovský režim postupně pohltil.

Jenže Ksenia postrádá jakoukoliv agendu, která by nesouvisela s hlavním protagonistou. Její primární vyprávěcí funkcí je odsuzovat Baranovovu kolaboraci a dávat konkrétní tvar úpadku ruských elit – rebelské kožené minisukně postupně mění za kostýmky Dolce & Gabbana. Představuje spíš dekorativní doplněk mocenského vzestupu než jeho oběť.

Assayas už dříve točil filmy, v nichž moc a bohatství symbolizovaly jachty, pětihvězdičkové hotely či honosné vily. Zatímco ale ve snímcích Sils Maria nebo Osobní nákupčí dokázal pomocí značkového oblečení a chladu luxusních interiérů vyjádřit existenciální úzkost či pomíjivost, tentokrát jeho fascinace rafinovaným jazykem a hédonismem zůstává na povrchu.

Čaroděj z Kremlu může být poučný nanejvýš pro někoho, kdo posledních 30 let nesledoval zprávy a neviděl žádný dokument například od ukrajinského režiséra Vitalije Manského nebo Adama Curtise. Stejně jako on Assayas správně identifikuje, že moderní moc nespočívá v hrubé síle, ale především v inscenování příběhů, kontrole vyprávění a rozmělňování pravdy.

Francouzský filmař se však stal obětí vlastní metody. Vytvořil dílo, které je stejně mdlé a rigidní jako byrokracie, o níž se snaží vypovídat.

Nejvíce frustrující na Čaroději z Kremlu nakonec není nuda a prázdnota, ale intelektuální kapitulace tvůrců před objektem zkoumání. Film stejně jako kniha recykluje mýtus o Putinovi jako geniálním stratégovi, který jediný pochopil ruskou duši. Jeho vládu prezentuje coby logickou, takřka nevyhnutelnou odpověď na zmatečnou éru předešlého prezidenta Borise Jelcina.

Tím, že se Assayas soustředí výhradně na Baranovovy vzletné myšlenkové konstrukce, ale zcela vytěsňuje banální realitu korupce a malichernosti, na níž daný systém ve skutečnosti stojí.

V nekonečných dialozích se zde sice mluví o temných silách ohrožujících demokracii napříč světem, ale místo aby divák pocítil jejich mrazivý dotek, slyší akorát šustění papíru.