Gorily v mlze na vlastní kůži. Češka strávila rok mezi největšími primáty

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když jsem zjistila, že máme v Česku osobnost typu Jane Goodallové a Dian Fosseyové, říkala jsem si, že ji musím poznat. Rok strávila Barbora Pafčo v Africe s gorilami a mnoho dalších měsíců věnovala terénnímu výzkumu. A tak jsme si u goril v pražské ZOO poseděly a komentovaly jejich chování. A nejen to.

Čistě teoreticky, kdyby tady nebylo sklo a mezi námi vyrostl prales. Bylo by možné sedět takhle blízko goril?

Vlastně by to vypadalo podobně. Seděly bychom, zřejmě bychom si i povídaly. A gorily by si přesně takhle, jako ty za sklem, dělaly svoje. Nevnímaly by nás, pokud by byly habituované, tedy zvyklé na člověka. Takhle by se krmily a my bychom se dívaly.

A fakt je to takhle jednoduché?

Samozřejmě, že první setkání jednoduché není. Určitě nepřijdete mezi gorily, hned si mezi ně nesednete a necítíte se komfortně. Pro mě to byl poprvé opravdu šok, protože tam fakt žádné sklo není. Prostě sedíte v deštném pralese a obrovská zvířata jsou jen kousíček od vás. Měla jsem velký strach, ale postupně si zvyknete a začne opadávat. Poprvé jsem ve Středoafrické republice strávila téměř rok, to opravdu strach ustupuje.

Díváme se na gorily tady v Zoo Praha – připadají mi rozvážné. Neumím si představit, že by se tohle zvíře na nás nějak vyřítilo. Ale to je možná jen můj omyl?

Částečně je to omyl. Je pravda, že gorily jsou rozvážné. Ony si dělají svoje, sbírají rostlinnou stravu a jsou opravdu takové pomalé, hodně odpočívají. I ty interakce ve skupině jsou mnohem menší než například u šimpanzů.

Ale když uděláte něco špatně, zejména když dominantnímu samci se úplně nelíbí to, co děláte v ten daný okamžik, tak se nerozpakuje a zaútočí na vás. Většinou je to takový náznak ukázat vám, kde jsou hranice a co byste neměli dělat. Třeba přibližovat se k jeho skupině, chodit moc blízko k mláděti a podobně. Může také reagovat, když slyší zvuk, se kterým není úplně v pohodě, tak znervózní a dá vám to hned najevo.

Vy to ale většinou víte už dřív, než se to stane. Pozorováním zjistíte, že se v té skupině něco přihodilo, třeba vykřiklo mládě nebo něco takového. Tak k vám pak přiběhne dominantní samec, který je většinou trošku dál od vás, ale vy už ho slyšíte, jak k vám běží. To se nedá přeslechnout. Samci mají od sto padesáti do dvou set kilo. A když dvě stě kilo běží pralesem, tak to slyšíte a už se na to trošičku v těch dvou sekundách psychicky připravíte.

A co mám dělat? Utíkat?

Ne, to rozhodně ne. To by byl možná váš konec. Nesmíte dělat nic, musíte opravdu klidně stát, dát hlavu dolů, dívat se do země, nenavazovat oční kontakt a nehýbat se. Samec většinou buďto přiběhne úplně k vám, zastaví se třeba metr před vámi, bouchne do země nebo začne třást stromy.

A když už uzná, že to bylo dostatečné, tedy ta jeho ukázka sebeprezentace, tak prostě odejde a tím to skončí. Nebo jenom třeba proběhne šikmo kolem vás. Nebo, co pro mě bylo nejhorší, zaútočí zezadu. Vy ho vlastně nevidíte, on k vám přiběhne zezadu a vy nevíte, co dělá a jak daleko od vás se zastaví. To nechcete zažít.

Můžete se otočit, když ho máte v zádech?

Je lepší se neotáčet.

Takže mám za sebou dvousetkilogramovou gorilu, nevím, jestli je metr za mnou, nebo jestli už mi klepe na záda, a neotočím se?

Ne, neotočíte se, prostě čekáte. Čekáte, až odejde.

Ale ony vám nic neudělají, že?

V naprosté většině ne. Vždycky ta zranění, co se stala, byla spíš nešťastnou náhodou. Například skupina výzkumníků se stopaři běžela před slonem, a když útočí slon, utíkat musíte. A utíkají před ním i gorily. Jedna nešťastná situace byla, že utíkali lidé, utíkaly gorily a jeden ze stopařů se srazil s dominantním samcem v křoví. Ten psychicky neunesl neútočit a zakousl se mu do ruky. Hned ho ale zase pustil, odešel. Bylo z toho docela dost šití, ale nic víc.

Habituace goril probíhá ve Středoafrické republice od konce devadesátých let, za tu dlouhatánskou dobu se tam vlastně nic významného nestalo. Jsou to pořád divoká zvířata, ale to riziko je celkem malé.

Jaký je rozdíl mezi skupinou goril habituovaných a inhabituovaných?

Významný. Habituovaná skupina je zvyklá na člověka. Proces habituace je celkem dlouhý a náročný. Teď mluvím o nížinných gorilách, u horských je to trochu jiné. U nížinných si vyhlédnete skupinu na základě počtu hnízd. Gorily si každou noc staví nová hnízda, ve kterých přespávají, pak zase putují a další noci staví další hnízda. Vyberete skupinu, která má dostatečný počet hnízd, dostatečný počet jedinců. Snažíte se s nimi navázat kontakt.

Jak navážu kontakt? Prostě tam nenápadně přijdu a začnu se jim ukazovat?

Ano, nejdřív je musíte najít a snažit se je vidět, potom už je sledujete. Každý den se s nimi snažíte navázat kontakt. Je to tak, že se ozýváte takovým klikáním, uděláte „tktktk“, to je zvuk, kdy si gorily zvyknou na to, že tam je člověk a je to ohlášení typu „já jsem tady“.

Pak s nimi trávíte den tak, aby zhruba věděly, kde se pohybujete. Postupně je začnete následovat. Ony nejdřív utíkají. Potom zjistí, že jim útěk nepomůže, že tam stejně každý den zase budete, tak na vás začnou útočit. Což není úplně příjemná fáze, protože to je útok celé skupiny. Prostě se snaží vás vyhnat, a když potom zjistí, že ani to úplně nefunguje, nechají vás být.

U nehabituovaných goril, což jsou naprosto volně žijící zvířata, která je velice těžké spatřit, je setkání hodně nevšedním zážitkem. Já měla to štěstí v Kamerunu. Studuji parazitární infekce trusu, takže jsme stopovali i gorily, co nejsou zvyklé na člověka. Když je po dlouhých dnech vystopujete, je setkání pársekundovou záležitostí.

Představuju si Kamerun jako velice chudou africkou zemi, mladou doktorandku, která nemá moc peněz na výzkum, ale přesto ho potřebuje dělat. A desítky, možná stovky kilometrů, které musíte urazit v rámci výzkumu. Vidím to dobře?

Částečně to tak je. Kamerun je chudá země, ale místní jsou skvělí a nápomocní a určitě se tam dá žít na celkem standardní úrovni. Po Kamerunu jsem se hodně přemisťovala, využívala jsem místní dopravu. Bylo to možná trochu šílené, rodičům jsem to samozřejmě neříkala. V pralese to bylo taky náročné, protože když pracujete s nehabituovanými primáty, musíte urazit pěšky každý den spoustu kilometrů, vstávat brzo ráno, celý den se pohybovat po lese, chodit spát pozdě večer.

Tehdy jsem byla chudá Ph.D. studentka a neměla jsem peníze na to si platit nějaký velký tým, takže jsem měla dva stopaře, kteří ale trvali na tom, že chtějí kuchaře. Takže já byla jejich kuchař. Ráno jsem musela vstávat ve čtyři, abych jim uvařila fazole, protože to bylo naprosto zásadní a bez toho nebyli ochotní pracovat.

Jste parazitoložka, to znamená, že se potřebujete dostat k trusu tamhle těch goril. Co vás na něm zajímá?

My studujeme zejména parazity, parazitární infekce gastrointestinálního traktu. To znamená, co se nachází v jejich střevech, popřípadě v žaludku.

Ony mají taky mikrobiom, jako máme my.

Přesně tak. Já se zaměřuji hlavně na parazitické hlístice, vlastně na červy, kteří můžou být potenciálně patogenní. Studujeme i horské gorily, které s parazitárními infekcemi mají problémy, konkrétně s těmi hlísticemi, které mohou být až fatální. My studujeme, proč u nížinných goril k těm patologickým změnám nedochází, kdežto u horských ano.

A samozřejmě se koukáme na celé spektrum i na další endosymbionty (organismy žijící v tělech jiných organismů ve vzájemně výhodném vztahu, pozn. red.), studujeme i mikrobiom, bakterie v tom gastrointestinálním traktu, jak spolu interagují právě s těmi parazity a podobně.

Studovala jste někdy svůj vlastní mikrobiom?

Ano, z několika důvodů. Samozřejmě vy potřebujete hodně kontrolních skupin, takže já i moje rodina jsme kontrolní skupiny, moje rodina jsou většinou ty negativní kontroly, které se v pralese a podobně nenacházejí nebo tam nepůsobily. A potom jsme studovali právě u toho mikrobiomu, jak se změnil náš mikrobiom po tom, co jsme strávili rok v pralese, to bylo zajímavé. A co se těch hlístic týče, přivezla jsem si s sebou nějaké parazitární infekce a moji paraziti se stali nakonec předmětem mého výzkumu a je z toho celkem pěkná publikace.

Takže je to věc veřejná a můžu se zeptat, co jste si ještě přivezla.

Měchovce, to je právě jedna z těch hlístic, které přímo studuji. Nejzajímavější byla filarioza loa loa. Myslím, že jsem byla první člověk v České republice, kterého s tím vyšetřovali.

Pardon, filárie, to je takový ten červ, co se pohybuje pod kůží?

Máte skvělé parazitologické vědomosti. Ano, přesně tak. Paraziti, co žijí ve střevech, to není zas takový problém, to se odčervíte. Jak to působí ve střevě, tak to i tím střevem odejde a je to celkem v pohodě. Podkožní červi jsou náročnější, protože když se začnete léčit, tak váš imunitní systém je musí nějak odbourat. Není to prostě tak jednoduché se jich zbavit. Mně už jedna samice vylezla přímo kůží na břiše, asi po léčbě, asi cítila potápějící se loď, tak potřebovala rychle uniknout.

Takže vy jste teď naplnila to, co se říká o parazitolozích (znám pana profesora Lukeše), že každý parazitolog si vlastně vypiplá toho svého cizopasníka?

Přesně tak, profesor Lukeš je mým velkým vzorem, takže musela jsem to vzít ze všech úhlů prostě a po jeho vzoru se stát pořádným parazitologem. Samozřejmě si dělám srandu, záměr to nebyl, ale když se v tom prostředí pohybujete, tak prostě musíte počítat s tím, že nějaký ten parazit vás asi nemine.

S Barborou Pafčo z Akademie věd jsme se v rozhovoru vrátily ke gorilám, ale na přetřes přišly i děti a lidský mikrobiom.