Recenze: Jemní kluci bourají zdi. Tata Bojs vydali nové album

Výtvarník a hudebník Vladimír 518 je nazval jemnými a romantickými kluky. Když ale Marek Huňát řečený Mardoša s Milanem Caisem ještě jako školáci zakládali v 80. letech minulého století kapelu Tata Bojs, nosili na bundách placky londýnských punkových rebelů Sex Pistols či sofistikovanějších The Clash a jako možný název pro svou skupinu zvažovali slovo Explozin. „Clash byli prazákladem naší touhy začít dělat bordel,“ řekl v jednom rozhlasovém rozhovoru Cais a myslel tím především hluk.

Předsevzetí „dělat bordel“ hanspaulskou kapelu neopustilo ani po 38 letech, jak dokazuje skladba Chybí prázdno na právě vydaném albu V původním snění.

Přísně vzato fungl nové není. Čtyři písně z něho, včetně „Prázdna“, se už objevily na loňském nahrávce EP25. Tam je doplňuje předělávka skladby crossoverového komorního ansámblu Clarinet Factory nazvaná L'amour en mai 1968. Na Tata Bojs zní výjimečně křehce a dokonale naplňuje tezi o jemných romanticích.

Na EP25 tak jedna poloha bezprostředně střídá druhou. Hřmotnou kytarovou skladbu o absenci prázdna, která má sílu bourat zdi, následuje éterická L'amour en mai 1968, která zdmi naopak prochází a s přizvaným Smíšeným sborem Police Symphony Orchestra rozvíří emoce citlivého člověka na maximum. I když mladý sexpistolský Sid Vicious by možná před tak ušlechtilou a krásnou hudbou vyskočil z okna. Většině „kluků“ z Tata Bojs už však bylo padesát, takže na dojímání se mají nárok.

Odnepaměti se pohybují na škále mezi popem a alternativou, přičemž volně přecházejí z jedné polohy do druhé. Nebo je míchají dohromady jako suroviny v mixéru Eta Mira ze 60. let, který jim k vyfocení na titul alba Termixes z roku 2001 půjčila paní Caisová, zpěvákova matka. Zvukové zpracování písní Tata Bojs má často lehký nádech nostalgického retra. Jako design toho starého kuchyňského přístroje.

Třeba v závěru skladby Novej člověk, kterou slyšíme na právě vydané desce, zní vyhrávka v barvě i pojetí blízkému klávesovým „fanfárám“ slavného poprockového kýče The Final Countdown z roku 1986 od švédské skupiny Europe. Jenže Tata Bojs tohle echo minulosti přetaví do signálů pozitivní deviace, když je zasadí do strukturou bohaté skladby, která v textu navíc řeší existenciální téma: „Chci bejt člověk / kterej tu ještě nebyl / Ničí milenec / ničí milenka / člověk pouze / jako myšlenka / Žádný etnikum / žádná rasa / novej člověk / tabula rasa.“

Název alba V původním snění odkazuje k tvůrčí rutině Tata Bojs – citlivému posouvání významu slov do jiných souvislostí. Někdy se Huňátovy a Caisovy verše schovávají za rohem, odkud nečekaně vybafnou při prvním přehrání desky, takže na ně posluchač dlouho nezapomene. Tata Bojs jsou specialisti jemných sloganů a dvojích významů. Pro ně i „nějaká přídavná jména mohou být docela podstatná“, jak teď zpívají v nové písni Slovní. „Tohle je slov lov / tohle je svět vět / na tom už se dá / začít stavět,“ dodávají.

Tak tedy postavili desku, na níž „láska stejně nakonec zvítězí“ (ve skladbě Bůh má problém), „nic jí nepřebývá a nic nechybí“ (Alibistická) a jejíž „vysvětlení je vždycky dvojí“ (Mlčení). A kde se některé texty tématicky těsně dotýkají přítomnosti, v níž se řeší svoboda slova, umělá inteligence či třeba zahlcení člověka informacemi, podněty a zážitky – a právě z toho vyplývá touha po prázdnu, které člověku chybí.

Tata Bojs tím ideově navazují na kompozici Velký třesk z předešlého alba Jedna nula, vyzývající „uprostřed prázdnoty / poznej svý hodnoty“. Terapeuti by oběma písněmi mohli motivovat své klienty.

Skladba Chybí prázdno je energetická bomba s „přeboostovanou“ kytarou mohutného zvuku, při kterém má pravověrný rockový fanoušek touhu vrazit hlavu přímo do reproduktoru, aby znásobil slast plynoucí z aparatury. Tohle umí Tata Bojs perfektně, ačkoliv na tak explicitní kytaře nestaví často a spíš dávají přednost klávesám, elektronice a hutným dunivým „biorytmům“ jako třeba v úvodní skladbě nového alba nazvané Továrna na sny. Ta je v tanečních pasážích tak intenzivní dupárnou, že by znovu zapálila i vyhaslé filmové hvězdy, o nichž tady Milan Cais zpívá.

Vedle takové nostalgické diskotéky Tata Bojs skvěle umí i milostný duet o lásce k umělé inteligenci, jejíž roli na desce zpívá hostující Sára Vondrášková známá jako Never Sol. Je to klidná píseň, svým francouzským šarmem pokrevní příbuzná Caisovu šest let starému duetu Tajemství s Emmou Smetana.

Takhle zdařile to jde na novém albu Tata Bojs od první skladby k desáté, i když je jich ve skutečnosti jedenáct. Ta poslední je ovšem jen zkrácenou, jakousi folkovou verzí skladby první, zvukem k prasknutí napumpované Továrny na sny. Nahrávka se tak obloukem vrací do bodu, z něhož vyšla – ale ztišeně a v nerušeném snění.