Článek
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Být dobrým vlastencem je dnes komplikovanější, než by se mohlo zdát. A určitě komplikovanější, než jak si to představuje poslanec Andrej Babiš.
Jeho návrh na nový významný den v kalendáři - Den české vlajky, připadající na 30. březen - schválila Sněmovna. V úterý večer, hned při prvním čtení, ve zrychleném režimu. Jednak proto, že vlajku má každý rád, takže tu takzvaně není o čem. Jednak proto, aby se to stihlo už letos. Aby vlajek a vlaječek bylo víc, protože i to jaksi znázorňuje, že je líp.
Redakce Šuplíku má vlajku ráda také a ani v nejmenším nechce nikomu radost kazit. Ale že tento rok na konci března oslavy ještě neproběhnou, považuje za docela pravděpodobné. Protože Senát má důvod zákon, skládající se z pouhých pěti slov, dolní komoře vrátit. Tedy pokud se senátoři odváží, protože přihlásit se k tomu, že českou vlajku někdo slavit nechce, to už chce kuráž. Vždyť by se tím vymezil proti tomu, jak Babiš svůj návrh představil ve Sněmovně:
„Domnívám se, že máme být na co hrdí, protože jsme vždy byli pracovitý a šikovný národ, a byl bych moc rád, abychom se také v České republice nebáli dát najevo, že nám na naší zemi záleží, třeba právě tím, že si připneme českou vlajku do klopy saka nebo ji vyvěsíme z okna.“ S tímhle nesouhlasit? To de facto znamená nebýt dost hrdý a za národ se tak trochu stydět, takže pro dobré vlastence a vlastenkyně není úniku a nezbývá než kývnout: Ano.
Až na to, že ten velký den se má skutečně jmenovat „Den české vlajky“, a v tom slově „české“ je zakopaný pes všeho příštího mrzení.
Co se rozumí českou vlajkou, bývá jasné na olympiádě i na demonstracích. Jenže teď přichází zákon. A ten žádá, abychom spolu mluvili jasně. Takže když jde o státní symbol, ke kterému se má hrdý, pracovitý a šikovný národ hlásit, je zásadně řeč o „státní“, ne o „české“ vlajce. Například v Ústavě.
To není žádné slovíčkaření. Ústavu dál rozvádí zákon o užívání státních symbolů, který podrobně popisuje, jak správně se státní vlajkou zacházet. Stanovuje pravidla, na jejichž porušování jsou nejen dobří vlastenci právem hákliví. Ani tady zmínku o české vlajce nenajdeme, pokyny ohledně pořadí barev nebo parametrů vyvěšování se týkají jen státní vlajky.
Dovedeno do důsledků: když někdo 30. března spáchá hrdelní zločin proti paragrafu 9 písmeno b) - při svislém umístění je při čelním pohledu na objekt, na němž je státní vlajka umístěna, bílá barva vždy vlevo -, obhájce ho z toho vyseká tím, že nešlo o státní, ale o českou vlajku. To snad chceme?
Je pravděpodobné, že Andrej Babiš ve svém poslaneckém návrhu lpěl na „české vlajce“ i proto, že „státní vlajka“ by mu přišla moc oficiální a málo lidově patriotistická. Ale bohužel i bohudík, tak se naše vlajka jmenuje. Vlajka státu.
Kuriózní je, že na rozpor upozornila i sama Babišova vláda, která se zákonem, tak jako každým poslaneckým návrhem, zabývala. Souhlasila s ním, a zároveň dává ke zvážení, zda by v dalším legislativním procesu neměla být provedena legislativně technická oprava, která by označení vlajky uvedla terminologicky do souladu s vymezením státních symbolů České republiky podle Ústavy, kde je užito označení „státní vlajka“.
Ještě naléhavější byl Parlamentní institut, který zákonodárce přímo upozornil: Označení významného dne nerespektuje ústavně zakotvené označení jednoho ze státních symbolů České republiky. To už zní docela vážně. Ale poslanectvo to přehlédlo jako krajinu. Přesněji, šlo o 104 poslanců a poslankyň vládní koalice a jednoho Piráta, kteří pro Den české vlajky zvedli ruku (a stiskli tlačítko).
Sněmovnou se rozhostila nálada, charakterizovaná vystoupivším Tomiem Okamurou: „Já osobně mám názor, že ideální by bylo, kdyby naše české vlajky vlály všude celoročně.“ V této velké chvíli nebyl čas strkat před hrdostí hlavu do písku kvůli podrobnostem.
Slavit státní, a ne českou vlajku má ale ještě lepší důvody, než je riziko, že ji někdo nechá vlát obráceně. Hrozí totiž záměna předmětu samotného.
Česká vlajka už tu v minulosti byla a vypadala jinak. Červenobílá bikolóra byla nejen vlajkou českého království (a v letech 1918-1920 vlajkou Československa), ale v letech 1990 až 1992 i státní (sic!) vlajkou České republiky. Dokud se Československo nerozpadlo i se svou federální vlajkou, kterou si pak navzdory dohodě se Slováky ponechali Češi, jakkoli jde o vlajku vzniklou 30. března 1920 jako vlajka státu, který již zanikl.
Celá historie je očividně dost košatá na to, abychom i v 21. století mezi českou a státní vlajkou raději rozlišovali alespoň v zákonech. Než někdo 30. března spáchá hrdelní zločin vyvěšením bikolóry, co vypadá jako vlajka Polska. A i kdyby to myslel dobře, mrzení přeroste v diplomatickou roztržku. To snad chceme, speciálně na Těšínsku?
Pokud jde o to, jestli by citliví slovenští pamětníci nemohli Den české vlajky vzít jako provokaci, Andrej Babiš soudí, že už starou záležitost rozdýchali. Respektive podle stenozáznamu ze Sněmovny soudí: „My právě 31. března máme zase zasedání české a slovenské vlády, tak by to bylo fajn, kdybychom to všichni stihli. A Slováci určitě pochopí, že tu vlajku, kterou vy jste říkal, že se jim to nelíbilo, tak myslím si, že budou spokojeni.“
Aby toho nebylo málo, kromě Dne české vlajky číhá v legislativním procesu ještě poslanec ANO a hvězda sněmovního Dne lidových krojů Radek Vondráček. Navrhuje zákon o zemských znacích a vlajkách, odvozených ze znaků Čech, Moravy a Slezska ve velkém státním (ne „českém“, probůh!, pozn. red.) znaku. Motivem se zdají být spíš Morava a Slezsko, ale až to Parlament schválí, budeme mít také príma vlajku Čech. Červenou s bílým lvem uprostřed.
Pozor, tohle opravdu nebude česká vlajka, neříkejte jí tak! Hlavně ne 30. března, nebo se vám ten významný den zle povede.
Jako by nestačilo, že nejlepší moravské vlastence popouzíme názvy Česko a Czechia místo Českomoravská republika. Teď do toho ještě „česká vlajka“. Hraní si se sirkami ve státoprávní stodole, to nechceme. Tak proč se o to pokoušíme?
Vlajkoslávu po přijetí Babišova i Vondráčkova návrhu Parlamentní institut popsal: „V českém právním řádu by existovaly tři pojmy pro dvě různé vlajky - státní vlajka a česká vlajka, a vedle toho vlajka Čech.“ Na okraj hrozícího nedorozumění jedna dobrá zpráva: Vypadá to, že bude čím mávat. Patrioti, šiči a obchodníci s vlajkami budou bohdá spokojenější.
