Článek
Po týdnu zdražování, kdy ceny u pump vyskočily kvůli zprávám z Íránu zhruba o pětikorunu, vytáhl český stát stejnou hrozbu jako po ruském vpádu na Ukrajinu. Spouští povinný monitoring marží u pohonných hmot podle zákona o cenách. A hrozí i přímou regulací, pokud dojde k závěru, že pumpaři začínají zdražování přehánět.
U pump totiž – zatím naštěstí v menším měřítku – nastává déjà vu. Rychlý vzestup cen, logické brblání veřejnosti a následná politická snaha vykázat, že s tím „něco děláme“.
Stát už má tento postup vyzkoušený. Jde s velkou pravděpodobností jen o blafování, kterému ale každý rozumí - jak prodejci paliv, tak motoristé u televize: S cenami to nepřehánějte, jinak začne režim jako v centrálním plánování. Ten ale nikdo nechce - ani stát a v důsledku ani spotřebitel.
Ve svobodné tržní ekonomice do cen a marží státu nic není. Ceny tlačí dolů soutěž o zákazníky. U pump to poslední dobou platilo, ceny byly velmi přijatelné.
Podle paragrafu 13 zákona o cenách je tu ale právo zakročit. Stát může jako teď začít vyžadovat podrobné informace o cenové politice, je-li to ve veřejném zájmu a hrozí selhání trhu. Anebo v krajní verzi marže zastropovat vyhláškou.
V praxi teď provozovatelé čerpacích stanic budou muset – podle ministerstva „na denní bázi“ – reportovat nejen to, za kolik prodávají litr benzinu či nafty, ale i nákupní ceny. Začnou až přespříští pondělí 16. března, stát však chce data i měsíc dozadu pro srovnání s dobou před útoky na Írán.
Nikdo tedy zatím shora ceny nediktuje. Stát jen bude firmám koukat pod ruce. Nevíme, jak data zkontroluje a jak zanalyzuje problém. Hrozí ale nasazením těžšího kalibru z téhož zákona, což je věcné usměrňování cen formou stanovení fixní marže.
To už by byl zásah do svobody podnikání, který by pak stát musel umět ustát před správními soudy. Do tak vyhroceného boje a rizika se nikomu nebude chtít a pumpaři to vědí.
Vědí ale i to, že stát si teď nasbírá slušné karty pro případný spor. Otevřeně říká, že monitoring poslouží jako sběr důkazního materiálu pro případ, že by následně došlo na správní žaloby na náhradu škody. Data chce sbírat v celém dodavatelském řetězci a kontrolovat je s daňovými výkazy.
Z pohledu práva a ekonomické logiky je situace ošemetná. Nelze zasahovat svévolně. Zákon o cenách vyžaduje, aby každá regulace byla přiměřená a sledovala veřejný zájem. Pokud by stát nastavil marži příliš nízko, mohl by paradoxně způsobit kolaps zásobování, kdy by se menším stanicím nevyplatilo palivo vůbec nakupovat. Jako v Maďarsku v roce 2022, které tehdejší česká opozice, dnes koalice, vydávala nejdříve za vzor, dokud se tamní regulace nezvrhla ve fronty u pump.
Navíc fixní marže často vede k tomu, že se z ní stane marže minimální – prodejci ztratí motivaci soutěžit, když jim stát „posvětil“ určitý zisk.
Souvislosti
Jde tedy o balancování na hraně mezi politickou nutností vykázat ochranu občanů a rizikem, že se neobratným zásahem rozbijí funkční tržní mechanismy. A také že pak zásah u soudů nemusí obstát, když se ukáže, že na trhu neproběhlo zas takové drama.
V roce 2022 se také jen vyhrožovalo – a růst cen se po prvotním šoku skutečně zpomalil. Zda proto, že už mezitím ceny vystoupaly dost, nebo skutečně ve strachu z regulace, už se nedozvíme.
Dokud jde jen o monitoring, těžko se hledají argumenty proti. Jde o extra byrokracii. Ale petrolejářské firmy si trochu koledují. Dokáží všude na světě reagovat na krize typu té v Íránu s neobyčejnou hbitostí – palivo, uskladněné levně dávno před nálety, zdražuje obratem, sotva krize začne. I když tankery s dražší ropou jsou ještě daleko na moři.
V únoru šla nafta místy v Česku koupit i za 29,90 koruny, teď je na stejných pumpách o pět korun dražší. Podobně benzin. A stejně si na rychlý skok stěžuje třeba Německo. Dost možná je tato pětikoruna právě tou íránskou přirážkou, která pumpařům dražší ropu pokryje, jen si ji zaúčtovali v předstihu a dál už není důvod jít.
Pokud preventivní monitoring v rámci zákona pomůže pumpaře odradit od dalších dobrodružství, budiž. Ale protože jde s ohledem na rizika tvrdé regulace spíše opravdu jen o blafování, zázraky nečekejme.
Ani nejsou třeba. Konkurence – jak ukazovaly nedávné ceny začínající jako v 90. letech dvojkou a koneckonců s odstupem i situace v roce 2022 – je ve finále vždy lepší ochranou zákazníka než ministerstvo.
