Slavné město bylo oázou svobody a Paříží Orientu. Dnes je smutným bojištěm

Hlavní pozornost americko-izraelské ofenzivy se soustředí na Írán, ale rakety dopadají také na Libanon. Izraelské letectvo v boji s radikálním hnutím Hizballáh pálí i na metropoli Bejrút. Statisíce lidí odešly ze svých domů v různých částech Libanonu. Hizballáh, který je spojencem íránského režimu, odpaluje rakety na Izrael.

Libanonská metropole dostává další šrámy a návrat ke slavné éře z poloviny minulého století je zatím nemožný. Zemi se přezdívalo Švýcarsko Blízkého východu, Bejrútu pak Monte Carlo nebo Paříž Orientu.

Poslední desetiletí je ale spojované více s válkami a bombardováním.

Do poloviny sedmdesátých let byl mimořádným městem, jedinečným. Metropolí, kde se stýkal Východ a Západ, arabský svět a Evropa. Centrum byznysu a finančních služeb, plné vyhlášených hotelů, restaurací, kaváren a luxusních obchodů.

Město, kde se mohl člověk koupat v moři a u pláže viděl zasněžené kopce pohoří Šúf, kam se dalo odpoledne vyrazit na sjezdovky na lyže.

Libanon představoval oázu svobody na Blízkém východě. Nakladatelé zde vydávali knihy a noviny, které by v jiných arabských zemích nemohly vyjít. Přitahoval jak obchodníky a investory ze Západu, tak z bohatých ropných monarchií v Perském zálivu. Ze Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů či Kuvajtu. Podnikatele lákaly i nízké daně - právě proto ono přirovnání ke Švýcarsku.

Ulice Hamra v Bejrútu patřila k nejdražším na světě a čtvrť v okolí Středozemního moře, známá jako Rás Bejrút, se stala legendou svými restauracemi, kavárnami a nočními kluby. Casino du Liban otevřelo své brány v roce 1957 a dlouho bylo největší hernou široko daleko na všechny světové strany.

V roce 1966 americký časopis Life napsal o Bejrútu: „Je to Paříž Orientu a zároveň má v sobě kousek Las Vegas, Riviéry a švýcarského Svatého Mořice.“ Libanonci měli pověst talentovaných obchodníků a mnoho z nich se uchytilo jako byznysmeni ve světě: v Brazílii, Argentině, Spojených státech, Francii nebo v monarchiích v Perském zálivu.

Do Bejrútu to v opačném směru táhlo Araby, kteří museli ze svých zemí uprchnout z politických důvodů.

A špiony: během studené války představoval ve východním Středomoří něco jako v Evropě Berlín nebo Vídeň. Centrum mezinárodní špionáže, ale také tajných dohod a kontaktů tajných služeb. Právě v Bejrútu působil v šedesátých letech minulého století jako novinář nejslavnější agent sovětské KGB a britský zrádce Kim Philby.

Supermarket Goodies v té době každý den doplňoval zásoby z letadel, která přistávala z Paříže. Hotely St. Georges, Normandy nebo Phoenicia přetékaly opulentností a luxusem, město zachvátil stavební boom. Libanon byl arabskou zemí, kde se alkoholu nekladly meze, což ještě zvyšovalo jeho přitažlivost v očích turistů.

V Bejrútu tehdy přistávaly letouny společností z desítek zemí světa a v přístavu denně kotvily výletní lodě s turisty. Přijížděli za památkami, zábavou, kasinem, golfem, tržišti plnými čerstvého ovoce a zeleniny i vyhlášenou libanonskou kuchyní.

Pět kilometrů dlouhá promenáda na pobřeží Středozemního moře, známá pod francouzským názvem Corniche, představovala ráj pro ranní běžce, cyklisty nebo jen lidi, kteří si rádi užívali šumění mořských vln uprostřed velkoměsta.

Dobové pohlednice zachycovaly centrální náměstí Mučedníků s palmami, mořem v pozadí a svérázným architektonickým počinem: brutalistní budovou kina Rivoli, která vypadala trochu jako podivná kosmická loď.

Začátek konce zlaté éry nastal na jaře 1975. Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) se do Libanonu přesunula z Jordánska, vytvářela si stát ve státě a útočila přes jižní hranice na Izrael, což vyvolávalo odvety z izraelské strany.

Narůstalo také konfesijní napětí v nábožensky pestré libanonské společnosti: šíitští muslimové se cítili odstrčení, ekonomicky znevýhodňovaní a odstavení od podílu na politické moci, kterou drželi hlavně křesťané a sunnitští muslimové.

13. dubna 1975 se příslušníci křesťanských milic a ozbrojenci OOP Jásira Arafata střetli v centru Bejrútu. Město rozdělily barikády na dvě části - západní muslimskou a východní křesťanskou.

Boje se šířily rychle, zemi zachvátila občanská válka. Ze Švýcarska Blízkého východu se stalo bojiště armády a milic, v následujícím roce 1976 vyslala své vojáky Sýrie. Země, jejíž vládci se nikdy nesmířili s nezávislostí Libanonu a považovali ho za uměle odtržený kus Sýrie.

V roce 1979 se dostali v Íránu po svržení šáha k moci ajatolláh Ruholláh Chomejní a jeho stoupenci. Svůj koncept takzvané islámské revoluce chtěli vyvážet i za hranice. Minimálně tam, kde žili šíitští muslimové, kteří tvoří většinu obyvatel v Íránu.

Chomejní a jeho lidé si tak vzali pod patronát komunitu šíitských muslimů v Libanonu. Vyzbrojovali a financovali šíitské bojovníky: tak se na začátku osmdesátých let zrodil Hizballáh.

Válka zemi rozvrátila. V roce 1982 izraelská armáda vstoupila do Bejrútu s cílem vyhnat Organizaci pro osvobození Palestiny. Arafat v bezvýchodné situaci kývl na odchod.

V následujících dnech se přes osm tisíc členů OOP nalodilo v bejrútském přístavu a odplulo. Sám Arafat a jeho vedení do Tunisu, kde žil dalších dvanáct let, než mu Izraelci v rámci mírových dohod povolili vstup do Pásma Gazy a na Západní břeh Jordánu.

Konec Organizace pro osvobození Palestiny ale neznamenal konec války. Táhla se dalších dlouhých osm let. Libanon ovládl syrský režim prezidenta Háfize Asada, otce pozdějšího vůdce Bašára Asada.

Hizballáh z války vyšel jako silné hnutí vyzbrojené Íránem. Zosnoval dva sebevražedné atentáty, které v té době svět šokovaly. Útočníci najeli s nákladními automobily napěchovanými výbušninami 23. října 1983 do kasáren francouzských a amerických vojáků, rozmístěných v Libanonu pod hlavičkou mírových sil OSN.

Symbolem hlubokých a dlouhodobých problémů celé země se stal také 4. srpna 2020 výbuch více než 2700 tun dusičnanu amonného v bejrútském přístavu. Nejsilnější nejaderná exploze ve známé historii usmrtila 220 lidí a 300 tisícům zničila byty a domy. A jak je vidět níže ve fotogalerii, utrpení a zmar kdysi slavného města pokračují.