Článek
Jeden chytrý a slavný fotbalista kdysi řekl: „Být brankářem není nálepka, být brankářem je osud.“
Antonín Kinský by to možná pojmenoval jinými slovy, každopádně by nejspíš došel ke stejnému vyznání. Navzdory šíleným kiksům, které mu minulý týden pokazily pověst, na níž celý život pracoval.
Kdo sleduje, byť jen nepravidelně, nablýskanou Ligu mistrů, nemohl těm záběrům uniknout. Mladý muž s ulízanými vlasy a ve výrazně oranžovém dresu zahlédne na tabulce pro střídající hráče číslo 31 a odkráčí vstříc smutnému osamění.
Kinský prožil během úterního večera zápas, po kterém by nejradši nebyl.
Dvakrát během chvíle nevídaným způsobem chyboval při rozehrávce a když ho trenér vystřídal po necelých dvaceti minutách, on v přímém přenosu trpěl. V ten moment byl prakticky ukřižovaný, protože potopil svůj Tottenham i sám sebe.
Jako by se mu celý svět mstil za to, že si vybral řemeslo po tátovi. Protože být brankářem není nálepka, být brankářem je osud.
Jsem přesvědčený, že brankářova odpovědnost je stejně maximální jako v individuálním sportu - a mně se to zamlouvá. Jsem ve hře, jsem poslední instance, jsem ten, na kom záleží, a nezříkám se toho.
Pokud stále nevíte, tu větu vyslovil Petr Čech, jeden z nejúspěšnějších gólmanů moderní éry. V ilustrované autobiografii Můj život se vyznal, co pro něj znamená brankářství: „Byla to osudová přitažlivost. Když jsme byli špunti, všichni se drželi od těch tří tyčí na hony daleko: Já tam nevlezu. Ani náhodou! Zas na mě budete házet, když prohrajeme.“
On tu odpovědnost naopak miloval, hnala ho dopředu: „Když mi soupeř nedá gól, nikdo mi nadávat nebude. Klidně se na čáře přetrhnu, ale za sebe nic nepustím. Brankářství bolí, často je nevděčné, ale stejně je krásné. Nikdy bych neměnil.“
I legendární Čech dostal pitomé góly, za které se styděl. Nebylo lehké přenést se přes výčitky spoluhráčů, neboť hláška, že „to měl gólman chytit“, bývá to nejsnazší alibi. Stačí si vzpomenout na lapsus proti Turecku na Euru 2008, kdy mu vypadl mokrý balon přímo před útočníka Nihata. Ten gól způsobil malér a naprosto zbytečný český konec na turnaji.
Ostatně také Čechovu rekordní neprůstřelnost v české lize, jež čítala 903 minut, uťala ušmudlaná střela. Tehdejší jednička Sparty, která se na podzim 2001 zdála nepřekonatelná, pustila lehký pokus mezi nohama. Čech podcenil myšlenkové pochody, předem už se soustředil na další krok po chycení míče a záložník Melecký z Bohemians si připsal nejslavnější gól kariéry.
Čas od času zazmatkuje každý brankář. I sebelepší. I ten, o kterém se básní, že nikdy nechybuje. Lhostejno, jestli se jmenuje Plánička, Jašin, Banks, Schmeichel, Casillas, Buffon, De Gea, Neuer nebo Donnarumma. Němec Kahn, elita své doby, udělal hrubku rovnou ve finále mistrovství světa.
Jak dlouho zůstane Antonín Kinský na kolenou?
„Až časem jsem pochopil, že ani Superman nechytí všechno. Ale jedna skutečnost ve mně vře pořád stejně: inkasované góly mi vadily, vadí a vadit budou. A to zásadně. Jako kluk jsem těsně před usnutím často přemítal, jak to udělat, abych chytil každou střelu, každou šanci. Ležel jsem v posteli a očima hledal na stropě odpověď. Jenže jsem ji nenašel, protože dokonalost neexistuje,“ přemítal Čech, když psal svou jedinou knižní zpověď, jejíž vyprávění končí daleko před přestupem do Chelsea, překonanými rekordy, prokopnutou lebeční kostí nebo triumfem v Lize mistrů. Rekapituluje úvodní fotbalový život do podpisu smlouvy se Spartou, kdy byl ještě teenager. Její podtitul zní: Od kolébky ke slávě.
Trefně popisuje, co se dá velmi dobře naroubovat na Kinského dlouholetý progres a úterní protivný pád. Jak moc ho ovlivní, že selhal? Je natolik silná osobnost, že ze sebe trauma setřese? A jak dlouho to může trvat?
V pátek třináctého oslavil třiadvacet, ale už toho tolik stihl.
„Branka, která chráníte, je prostor, za kterým už nic není, jen natažená bílá síť. Být brankářem je holt specifický život. Individuální sport vložený do kolektivního,“ říká Čech a Kinský si to moc dobře uvědomuje.
Už jeho táta – Antonín starší – býval špičkový chytač. Snad lehce neprůbojný, ale ligový titul 2004 s Libercem získal a reprezentační trikot několikrát oblékl.
Junior jel dlouho jako dráha. Coby žáček střílel hromadu gólů za pražské Tempo. V roli útočníka, což byla součást plánu. S míčem to uměl, používal styl a instinkt v jednom.
Mezitím ho táta stále víc převlékal do brankářského. I když postupně, pořád to bylo hodně rychlé. Bohemians, Dukla, druhá liga ve Vyškově, první liga v Pardubicích, návrat do mateřské Slavie, třicet ligových startů, k tomu Evropská liga, první pozvánka do reprezentačního áčka a frnk do Anglie.
Za 16 milionů eur, což z něj udělalo jeden z nejdražších přestupů ligových dějin, se Kinský loni v lednu stěhoval na adresu Tottenham. „Ukáže jim. Tonda je generační talent,“ mínil slávistický trenér Jindřich Trpišovský.
Průšvih mladého Antonína.
Pro první utkání se nespletl, Kinský exceloval proti Liverpoolu, básnilo se o jeho sebevědomé rozehrávce nohama, ale pak se křivka svezla dolů. Přestal chytat, diskuze o jeho reprezentačních ambicích ustaly. Spíš se řešilo, kam by měl z Tottenhamu odejít hostovat, aby znovu získal praxi.
Itálie? Španělsko? Německo? Druhá anglická liga? Nic. Tottenham vzkázal, že nemá zájem Kinského uvolnit, ačkoli mu v aktuální sezoně na dlouhý čas dal jen dva nízkorozpočtové zápasy v Ligovém poháru. Premier League? Nula. Liga mistrů? Poprvé až před týdnem v osmifinálovém střetu proti Atlétiku Madridu.
Pokud přestanu mít respekt k situacím, které mohou následovat, hned dostanu ránu. Život na bílé lajně mě naučil. Nepodceňovat! Nepodceňovat! Nepodceňovat! Jsem přesvědčený, že díky zkušenostem z branky jsem silnější člověk.
Jak to dopadlo, jistě víte. První gól daroval soupeři tím, že si balon při rozehrávce nešikovně kopnul do stojné nohy, což se pochopitelně jednou za pět deset let může přihodit.
Druhý problém zavinil svým podklouznutím obránce.
A třetí gól pak obletěl svět jako nevšední fotbalová kuriozita: Kinský chtěl nacvičeně posunout vrácenou přihrávku do pravé strany hřiště, minul však balon a pak už jen s hlavou v trávníku slyšel davy, jak slaví Álvarezovo ťuknutí do prázdné branky.
Kinského intermezzo se rázem proměnilo v requiem. A dost možná by zase mohla zaznít Čechova slova: „Kdo se bojí ran, kopanců, zlomenin a není ochotný na sobě tvrdě dřít, ten by si raději rukavice nikdy pořizovat neměl. Pokud to přece jen zkusí, musí se připravit na to, že fotbalový život stráví pod konstantním psychickým tlakem. První brankářské přikázání se totiž dotýká koncentrace. Když si v brance chcete trochu orazit a hlavou se - obrazně řečeno - ocitnete mimo hřiště, vždycky na to doplatíte. Věřte mi, mám to vyzkoušené.“
Teď jde o to, jak na strašlivé chyby zareaguje Kinský. Nikdy to nebyl žádný žabař, dosavadní kariéru si odpracoval. Ale ano, může ho to semlít, psychicky zadupat, poškodit na několik let dopředu. Tak vypadá jeden pohled na věc.
Ten druhý, podpořený vzkazy brankářských veličin i obyčejných fanoušků, ho přiměly vyťukat na sociální sítě vzkaz: „Děkuju všem za zprávy. Od snu k noční můře a zpět ke snu. Uvidíme se.“
Být brankářem totiž není nálepka, být brankářem je osud.
Záleží pouze na Kinském, jak se z bryndy vyhrabe. V Tottenhamu, který hraje o přežití v anglické lize, už sotva najde využití. I když půjde jinam (a měl by to udělat co nejdřív), mu budou předhazovat komická zaváhání z minulého týdne. Toho se už nikdy nezbaví.
Ovšem může se nadechnout, což teď potřebuje ze všeho nejvíc.
