„Bylo to zdrcující.“ Sledoval, jak se z bratrova vraha stal v Íránu hrdina

Jeho bratrovi bylo teprve 18 let, když ho během jedné letní noci zatkly Islámské revoluční gardy. Íránský režim ho následně obvinil z podpory levicové strany a v roce 1988 – bez jakéhokoliv soudu – spolu s dalšími mladými lidmi popravil.

Nima Sarvestani se následně rozhodl najít pro něj i další oběti íránského režimu spravedlnost.

Během několika let sestavil seznam lidí z tzv. komise smrti – tedy těch, kteří před 38 lety odsoudili k smrti tisíce vězňů v nechvalně proslulých zařízeních Evin a Gohardašt. Většina procesů tam trvala pár sekund, maximálně minut. Sarvestaniho rodina nakonec ani neviděla tělo, protože se režim snažil případy utajit.

O několik let později začaly být masové popravy mladých íránských politických kritiků a aktivistů systémem, který režim používal k potlačení jakéhokoli odporu.

„Když jsem se vrátil do Íránu, rodiče mě poprosili, jestli můžu najít cokoliv, co by vysvětlilo smrt jejich syna. Nechápali, čím se provinil. Od té doby jsme se 20 let snažili vypátrat a vylákat z Íránu ty, kteří byli za masové popravy zodpovědní,“ popisuje nyní 67letý Sarvestani pro Seznam Zprávy s tím, že během zmíněných procesů přišel i o blízké přátele. On sám už v té době kvůli represivnímu režimu v zemi nežil, protože pracoval jako novinář.

Ve snímku Před komisí smrti, který do Česka přivezl lidskoprávní festival Jeden svět, zachycuje zejména příběhy těch, jichž se smrt blízkého během teroru dotkla.

„Prosil mě, ať hlavně neodcházím. Nemohla jsem se k němu přiblížit, celou dobu nás pozorovali hlídači a smáli se tomu,“ vypráví v dokumentu Sarvestaniho matka o posledním setkání se svým synem.

Íránský dokumentarista během 20 let spolu s přeživším masakrů dostal k soudu ve Švédsku jednoho z hlavních organizátorů poprav.

„S Hámídem Núrím jsem se ve vězení setkal mnohokrát, ale nedovolili mi s ním udělat rozhovor. Chtěl bych ho pochopit. Zajímalo mě, jestli je to pragmatické nebo odkud jeho motivace plynula. A zjistil jsem, že je přesně jako ten režim, velmi ideologický. Na sto procent věřil Chameneímu, systému, islámu. Byl opravdu krutý, smrt pro něj byla jen prostředek,“ líčí Sarvestani setkávání s Núrím.

Na konci několikaměsíčního procesu švédský soud rozhodl o doživotním vězení pro Núrího. V roce 2022 byl uznán vinným z válečných zločinů, a to za svou roli v masakru politických vězňů v roce 1988, kdy sloužil jako asistent zástupce prokurátora věznice Gohardašt v Karadži nedaleko Teheránu.

Během celého soudu přitom Núrí odmítal, že by měl s činy cokoliv společného, a rodiny obětí, které svědčily, osočoval ze lži.

„Když byla velká vlna protestů za ženská práva v roce 2022, zeptal jsem se ho, jestli si myslí, že režim padne. Vysmál se mi do obličeje a řekl, že jsem hrozně naivní, jestli mám pocit, že se jen tak vzdají,“ vzpomíná Sarvestani.

V té době byly Núrího proces a následné odsouzení ve Švédsku oslavovány jako významný krok pro mezinárodní spravedlnost. To ale brzy pohaslo. Núrí v rámci výměny odcestoval zpět do Íránu – režim za něj vrátil na svobodu dva zajaté švédské občany.

Už při přistání v Teheránu se těšil velké slávě, když státem kontrolovaná televize vysílala jeho návrat, při kterém dostával květiny a kráčel po červeném koberci.

Sarvestani popisuje, že bylo těžké takové věci sledovat. „Bylo to zdrcující. Režim využil dvou nevinných švédských občanů, aby udělal z Núrího oběť. Chci být optimistický a neříkám, že celá práce neměla smysl, protože jeho chování ukázalo na podstatu režimu, ale bylo to těžké.“

Vedle toho ale Hámíd Núrí po návratu začal na dokumentaristu útočit. Zveřejnil video, na kterém ukazoval masové hroby, kde byly pohřbeny oběti masakrů, a říkal u toho: „Všichni, kdo jste v exilu, se sem vrátíte.“

V současnosti přitom íránský režim zažívá bezprecedentní otřesy. Při americko-izraelských úderech zemřel nejvyšší vůdce Alí Chameneí, který v posledních letech vedl krvavé represe.

Americký prezident Donald Trump krátce po únorovém zahájení útoku vyzval íránský lid, aby se režimu ajatolláhů postavil a opozice se připravila na správnou chvíli, kdy bude možné převzít moc. Zatím se ale velká část obyvatel kvůli represím bojí vyjít ven.

Sarvestani je ale mírně optimistický. „Tentokrát mám naději, protože když každý den mluvím s lidmi v Íránu, mohu vám říct, že z deseti lidí jich osm má naději. Zároveň se ale trochu bojí, že USA a Izrael bombardují všechny vojenské stráže a všechno ostatní. Stejně tak mezi lidmi panují obavy, že režim zabije každého, kdo vyšel na ulici,“ vysvětluje.

Snímky z rozsáhlých protirežimních protestů z roku 2020:

„Režim je teď velmi oslabený a nemůže pokračovat. Nemají šanci, podle mě opravdu žádnou. Dobře, může to být velmi krvavé. Mohou zabíjet. Ale tentokrát lidé nevycházejí jen s prázdnýma rukama. Tentokrát to bude jiný typ demonstrace, jiný typ boje,“ dodal.

On sám by se do Íránu rád vrátil, hned jak režim padne. „Je to můj sen, protože když jste nuceni odejít ze své země, ze svého domova, tak se tam vždycky chcete vrátit. Já jsem se nerozhodl, že odejdu ze své země a budu žít ve Švédsku nebo jinde. Ne. Kdyby mě totiž chytili, mohli by mě do dvou dnů popravit. Už jen proto, že jsem byl donucen, se musím teď vrátit,“ vysvětlil.

Přiznává ale, že země bude po válkách i mnohaleté represivní vládě potřebovat mnoho sil.

„Írán má asi 90 milionů obyvatel. Mnoho z nich je velmi vzdělaných a specializovaných v různých oborech. Dokážeme Írán obnovit velmi rychle a dobře – demokratickým způsobem, samozřejmě. A bez náboženství, bez ideologie – podle mě i bez islámu. Protože když čtete Korán, mnohokrát tam narazíte na slovo ‚zabít‘. Mám z islámu strach, nemám rád náboženství obecně – obzvlášť proto, že jsme v něm žili. Víme, jaké to náboženství je. Víme, co tahle ideologie dělá s lidmi. Samozřejmě nejsem proti lidem, kteří věří v islám nebo v jiné náboženství. Ale když se náboženství začne zapojovat do politiky a moci, tak ne. To už není víra, ale něco jiného,“ uzavírá.