„Věřili jsme si a chtěli jsme to dělat jinak,“ vzpomíná Vřešťál na Nerez

Sedmdesát písní žádný tradiční hudební nosič neunese. Písničkář Zdeněk Vřešťál proto zvolil flashdisk. Jedna skladba jako symbol jednoho roku jeho dosavadního života. Prvních 13 převážně nových a nedávno nahraných položek zároveň uplynulý pátek vydal na CD a vinylu nazvaném číslicí jeho věku. Sedmdesátiletý hudebník výběr pokřtí toto úterý na koncertu v pražském Divadle Kalich.

Zhruba tři a půl hodiny trvající kompilace 70 kusů z různých období Vřešťálova života není obvyklým výběrem toho nejlepšího z vlastní tvorby. Místy je to kabinet kuriozit a zároveň důkaz autorské všestrannosti včetně práce pro jiné interprety. Zpívá tu Marie Rottrová, Michal Malátný z Chinaski, herci Miroslav Donutil a Jiří Lábus či v neobvyklé poloze písničkář Raven – a to parodický „staročeský“ kuplet s dechovkou.

Do výběru Vřešťál zařadil také demosnímky. Ať si lidé poslechnou písničku v surovém stavu. „Uslyší, jak to dělám, když je úplně nová,“ říká zpěvák a kytarista, který byl spolu se Zuzanou Navarovou a Vítem Sázavským zakladatelem skupiny Nerez.

Stylotvorná kapela patřila v 80. letech minulého století na špičku české scény. Značný zájem publika přišel poté, co roku 1982 zvítězila na dvou tehdejších významných festivalech – obrovské plzeňské Portě a oproti ní komorní Vokalíze v pražské Lucerně, kde ocenění za zpěv získala Navarová.

Přitom nemohlo být rozdílnějších akcí. Porta se soustředila na country, folk a trampskou hudbu, publikum v zeleném tam posvátně vstávalo při hymnické písni Vlajka, zatímco Navarová v černém kabátě zůstala sedět a pískala. Vokalíza měla vyšší podíl jazzu a alternativnější tvorby.

Nerez tehdy působil jako rogalo, které se s nadhledem vznáší nad žánry. „Věřili jsme si, považovali jsme se za nejlepší a chtěli jsme to dělat jinak než ostatní,“ říká dnes Vřešťál. Debutové LP mělo stotisícový náklad, kapela hrála i 25 koncertů měsíčně. Na Vřešťálově flashdisku ale žádná původní nahrávka Nerezu není. Písničkář připomíná spíš méně známou stránku své práce. Třeba alternativní verzi nerezovské Já s tebou žít nebudu.

Podotýká, že kdyby sestavoval opravdové best of, nejspíš by tam od Nerezu zařadil Tisíc dnů mezi námi, Javor a Do posledního dechu, k nimž napsal hudbu i text. První skladba je svižný karibský pohon české vláčné povahy, druhá pseudolidovka tak chytlavá a strastiplná, že trhá srdce. Tou třetí, zpočátku intimně jemnou pak zmítá burcující dynamika – takhle se staví spíš dramatická symfonie než obyčejná písnička.

Také nové album 70 je průnikem různých přístupů. Vřešťál má dvě tváře. Vážnou s Nerezem, ale v té druhé sólové, novějším projektu Neřež či jiných, je patrná poťouchlost. Vyplývá z autorovy jistoty, že umí napsat písničku na jakékoliv téma, v jakémkoliv pojetí a navíc překvapit slogany typu „bratři mrští Maryšou“.

Albem 70 bezelstně a stylově navazuje třeba na Boba Dylana či Rolling Stones. Snad na každé ze svých dosavadních desek také slyšitelně odkazuje k Beatles. Kdyby byl z jejich generace a pocházel z Liverpoolu, mohl dnes patřit ke světovým hvězdám. Když třeba před časem nahrál píseň Náměstek s Hudbou Hradní stráže jako pohřební pochod, mohli bychom si v ní představit amerického zpěváka Toma Waitse. Padla by mu jako vlastní klobouk.

Písní složil Vřešťál na 500, i když mezi ty nejlepší počítá jen asi desítku. „Jsou to ty, které jsem napsal na jeden zátah bez škrtů. Je to záhada, protože některé písničky opravdu spadly z nebe. Jako kdyby někdo chtěl, aby byly řečeny,“ vzpomíná na osvícené chvíle.

„Někdy to byla dřina, křížovka. Jindy se písně vyhazují. Na to je dobré mít oponenta, jako je Vítek Sázavský, který mi řekne, co jsem to napsal za hrůzu,“ odkazuje na kolegu, s nímž hraje už 47 let a který stojí za výraznými aranžmá nejen nerezovské tvorby. „Zvykli jsme si na sebe a navzájem si vyhovíme. Víme o tom, co nám na sobě nesedí, a dokážeme si ustoupit, protože ta spolupráce stála vždycky za to,“ líčí Vřešťál. Toho zase Sázavský jednou charakterizoval jako „extrovertního čiperu“, který rád pobíhá a vyřizuje věci v terénu.

Vystupovali spolu už jako duo před vznikem Nerezu. Několik let po jeho rozpadu z konce roku 1994 založili skupinu Neřež. Před sedmi lety pak se slovenskou zpěvačkou Luciou Šoralovou začali vystupovat jako Nerez a Lucia. Původní zpěvačka skupiny Navarová zemřela v prosinci 2004 na rakovinu.

Ačkoliv po rozpuštění původní sestavy vyzkoušeli Vřešťál se Sázavským několik zpěvaček včetně Kláry Vytiskové, dcery někdejšího basisty Nerezu Vladimíra Vytisky, teprve po seznámení s Luciou Šoralovou to „secvaklo“ jako kdysi s Navarovou. Týkalo se to způsobu práce „milostného tvůrčího trojúhelníku“, jak Vřešťál základní trio kdysi pojmenoval.

On s Navarovou nosili písničky, Sázavský je buď vyhodil, nebo zaranžoval. Vzájemně se o ně hádali, přičemž z toho sporu tvořili výslednou podobu i zvuk. To se podle Vřešťála ke konci Nerezu vytratilo. Milenci vyhořeli. Jiskření se znovu probudilo s Luciou Šoralovou, rovněž autorkou – nový trojúhelník se opět pře o písně, které vydal zatím na dvou deskách.

Bylo mu sedmnáct, když o letních prázdninách odjel s kamarádem na přehradu Bystřička v Beskydech. Tři týdny pak gymnazista Vřešťál strávil v místní hospodě. „Denně se tam od dvou odpoledne do tří do rána hrálo a pilo pivo. Těch 21 krát 13 hodin v hospodě jsem kytaristům koukal na ruce při hraní Greenhornů a Rangers, Olympiku, Voskovce a Wericha, Semaforu. Naučil jsem se základy,“ vzpomíná na jeden z impulzů, které ho přivedly k písničkářství. V dětství sice chodil na hodiny trombonu, u nástroje ale dlouho nevydržel.

Po gymnáziu a ekonomické nástavbě složil roku 1988 třetí maturitu na pražské Státní konzervatoři. Na obor zpěv populárních písní tam dálkově chodil celý pomyslný milostný trojúhelník. „Učila nás Naďa Urbánková. Ale to byla taková výuka, že se přinesla flaška šampaňského a drbali jsme,“ říká Vřešťál, který tenkrát byl už absolventem Vysoké školy ekonomické. Studovat šel, aby na dva roky nemusel na vojnu. Od začátku věděl, že se ekonomii věnovat nebude, kytara a písničky byly důležitější.

Jeden ročník na vysoké záměrně opakoval. Propadl, aby absolvoval ve stejném roce jako Vít Sázavský na „matfyzu“ a mohli jít spolu na roční vojnu. Dostali se do pěveckého sboru Vojenského uměleckého souboru, ale zároveň jako folkové duo objížděli posádky a hráli písně, z nichž některé mají dodnes v repertoáru. A ještě za to brali honorář – 15 korun za vystoupení. „Měli jsme dost peněz,“ usmívá se Vřešťál, protože tehdy to nebyla malicherná částka.

Ekonom Vřešťál se ale musel rychle naučit počítat v mnohem vyšších číslech po listopadu 1989. Tehdy se stal také koncertním promotérem a producentem alb. Stojí třeba za restartem kariéry Jaromíra Nohavici po jeho návratu z protialkoholní léčebny – nejprve mu v květnu 1992 uspořádal koncert v pražské Lucerně.

„Všichni mě zrazovali, že to v té Lucerně nevydrží, opije se a já z vlastního zaplatím 300 tisíc za pronájem. Ale on to neudělal a od té doby se drží,“ vzpomíná Vřešťál. Nohavicovi následně produkoval pět desek a postavil mu se Sázavským doprovodnou kapelu. Věnoval tomu celá 90. léta, než se ostravský bard rozhodl, že začne hrát zase sám jako za komunismu. Tehdy ještě nikdo nevěděl o někdejší Nohavicově spolupráci s StB.

Když v roce 1982 vznikl Nerez, stal se přirozenou součástí nastupující nové vlny českých písničkářů. Nohavica, Karel Plíhal, Emil Pospíšil, Nerez, Bratři Ebenové, kapela Čp.8, Pavel Dobeš, Vlasta Redl, Pepa Streichl či Slávek Janoušek tvořili přátelstvím propojenou koalici, která se navzdory komunistickému dozoru těšila velkému zájmu publika. S mnohými pak Vřešťál po revoluci spolupracoval – třeba když přichystal společné turné Redla s Hradišťanem nebo 150 během týdne vyprodaných velkých Nohavicových koncertů k albu Divné století.

Ne všechny projekty vznikly primárně z hudebních důvodů. Třeba Nohavicova koncertní nahrávka z olomouckého U-klubu Tři čuníci. „Vydělali jsme tím peníze na vrtulník pro léčitele, který měl pomoci Emilu Pospíšilovi. Léčitel přiletěl z Itálie a jako by Emilovi něco vytrhl z těla. Lidi takovým podvodníkům tenkrát věřili,“ připomíná Vřešťál. Spoluhráč Oldřicha Janoty či Karla Plíhala zemřel na těžkou nemoc roku 1994 ve 36 letech.

Koncem „divného století“ chodil Zdeněk Vřešťál ke stejné účetní jako Marie Rottrová. Jednou se tam potkali. Bylo to po zpěvaččině návratu z Německa, kam se v roce 1988 provdala. Teď byla zpátky, neměla nový repertoár ani kapelu.

„Oslovila mě, že by chtěla taky takový koncert v Lucerně, jaký jsem pořádal Pavlu Bobkovi,“ vypráví Vřešťál, který stál za zpěvákovým programem 60 let v americkém století, na němž si v pražském sále Rottrová zazpívala s Bobkem duet. „Navrhl jsem, že založíme kapelu, natočíme desku a potom uděláme tu Lucernu. Takhle jednoduše naše spolupráce vznikla,“ říká. Trvala 17 let. Nejdřív ale natočili album Povídej, na němž doznívá éra s Nerez i Nohavicou. Ten je autorem poloviny textů a po dvou písních napsali také Navarová s Vřešťálem.

Jednu z nich, Prstýnek, by autor zařadil na své pomyslné best of. Je to emotivní folková písnička stylově postavená jako trochu zádumčivý čardáš. Takové skladby vycházející z lidových základů, jako třeba nerezovský Javor nebo Černá voda, mají ve Vřešťálově repertoáru mimořádné místo. Jsou až extrémně citlivé, chytlavé, ale všeobecně přijatelné.

Na novém albu 70 k nim přibyla další – novinka Milenci z města Pripjati odkazuje k černobylské jaderné katastrofě, kdy je „deset vteřin do výbuchu“, i ukrajinské současnosti. Vřešťál tady spojil dva texty Davida Konopáče, člena trutnovské skupiny Jarabáci, který mu je před rokem nabídl ke zhudebnění a s nímž nyní spolupracuje. Ke Konopáčovým veršům napsal hudbu jako průsečík ruských bardů Bulata Okudžavy a Vladimira Vysockého s Jaromírem Nohavicou či polským folkrockovým klasikem Markem Grechutou, kterého obdivuje. Je to zažitá východoslovanská melodika, která cloumá emocemi. Tady je aktuálně možná vůbec to nejlepší ze Zdeňka Vřešťála.