Článek
Když v anglosaských zemích někdo všeobecně nesmírně oblíbený dosáhne určitého věku, může mu veřejnost přiřknout neformální titul „national treasure“, tedy národní poklad. Takový člověk je svého druhu institucí, neřkuli památkou, nese s sebou určitý étos a určitou sumu společné paměti, kterou sdílí prakticky celá země. Málokdo v současné české kultuře si toto přízvisko zaslouží tolik jako dramatik, scenárista, herec, textař a prozaik Zdeněk Svěrák, který v sobotu oslaví 90. narozeniny.
Když je člověk takovouto institucí, stává se do jisté míry majetkem všech – a asi každý máme toho svého Zdeňka Svěráka, svou představu o něm a svůj osobní výběr z jeho rozsáhlého díla. A že je opravdu z čeho vybírat.
V širším slova smyslu učitel
Jelikož Svěrák roku 1936 přišel na svět v den výročí narození Jana Amose Komenského, stalo se součástí svěrákovské mytologie, že byl ke své původní kantorské dráze jaksi předurčen. Sám tomu prý velkou váhu nepřikládá: 28. března se podle jeho slov narodila spousta lidí, kterým to do osudu nijak nevstoupilo.
Pravda ale je, že se jedná o pěknou narozeninovou skupinku – patří do ní literáti Bohumil Hrabal a Maxim Gorkij, v tentýž den i rok jako Svěrák se v peruánské Arequipě narodil literární nobelista Mario Vargas Llosa.
Učitelství, které Svěrák vystudoval, se skutečně stalo důležitou součástí jeho veřejné persony. Ve školní praxi přitom setrval jen krátce. „Chtěl jsem psát a učitelství mi to nedovolovalo,“ vyprávěl v rozhovoru pro Divadelní noviny roku 2016. „Takže když mě Miloň Čepelka vytáhl ze Žatce, kde jsem učil, do Prahy do rozhlasu, byl jsem rád. Ale kdyby toho nebylo, asi bych zůstal u kantořiny, protože nemůžu říct, že by mě učit nebavilo. Zvlášť na gymnáziu, to byla radost. Dá se říct, že jsem byl oblíbený kantor. Ale asi bych neměl ambice stát se ředitelem školy ani inspektorem,“ dodal.
Zdeněk Svěrák v inscenaci hry Posel z Liptákova. Fotografie pochází z únorového představení v Kulturním domě v Letovicích na Blanensku.
Byť nezůstal populárním kantorem na gymnáziu, dnes ho spousta lidí vnímá jako novodobého „učitele národa“ – pro generaci narozenou v 80. letech jistě i doslova, díky Hodinám zpěvu, připravovaným v autorském tandemu s Jaroslavem Uhlířem, a hlavně díky proslulým televizním diktátům.
Velký kus učitelství v sobě ovšem nese i mnohem širší oblast Svěrákovy autorské tvorby, pochopitelně v první řadě počiny Divadla Járy Cimrmana. Nebude jistě náhodou, jak podstatnou úlohu hraje pedagogická dráha v životopise fiktivního génia, a ještě jistěji nebude náhodou, jak moc se této životní etapě věnuje film Jára Cimrman ležící, spící z roku 1983, v němž proslulému velikánovi bez tváře propůjčil Svěrák právě tu svoji.
Mýtus o laskavém humoru
Svěrák společně například s Jiřím Šebánkem stál u zrodu cimrmanovského humoru, o nějž se pak mnoho let staral s Ladislavem Smoljakem a dnes o něj pečuje zase s dalšími. Přiznaně cílí na „lidi, kteří dávali ve škole trochu pozor“, jak to Svěrák opakovaně definoval.
S postupem let a inscenací se z původně klubového projektu stal celonárodní fenomén. A kolem Cimrmanů vznikla pověst jakéhosi chlácholivého humoru, jemuž se říkává laskavý. Takový však jeho smysl není – ve skutečnosti roste z téhož podhoubí jako například dramatika Václava Havla.
„Cimrmanovci předvádějí blbství, podlost, fízlovství, lež, pokrytectví a omezenost tónem a dikcí nezaujatého, téměř vědeckého konstatování, se smrtelnou vážností jako něco, co se stalo organickou náležitostí života, konstantou naší existence,“ pojmenoval to v prvním roce existence Divadla Járy Cimrmana, v červnu 1968, slavný kritik Sergej Machonin. „Bereme obecné zvrácení logiky a mravnosti jako samozřejmost, protože už dávno nejsme jenom jejich obětí, ale i jejich přirozenými nositeli a samozřejmou součástí.“
Humor Divadla Járy Cimrmana se s léty samozřejmě proměňoval, také se jaksi demokratizovala úroveň znalostí, s níž u publika počítá. Část satirického náboje starších her se vytratila se změnou režimu. Ona zdánlivá laskavost, pramenící především z pocitu čehosi dávno důvěrně známého, ovšem nic nemění na tom, že Svěrák se Smoljakem vždy psali takzvaně „o něčem“. A vždy v tom bylo přítomno i větší než malé množství smutku.
To se samozřejmě týká i jejich proslulých filmových komedií: I ty nejveselejší nesou kus melancholie a i ty nejabsurdnější jsou ve výsledku o skutečně cítících lidských bytostech.
Herec nejedné postavy
Postupem let, které Svěrák trávil mimo jiné jako filmový scenárista, mu před kamerou přibývalo také hereckých příležitostí. „Když jsem přišel před kameru, tak jsem si uvědomil, že člověk musí ne hrát jinak, ale skoro nehrát,“ vzpomínal v Divadelních novinách. „I proto jsem si vybíral vždycky role, které mi to umožnily, kdy jsem to byl prostě já.“
Není to ale tak jednoduché. Podobně jako je v divadle technicky zdatným komikem, na kterého rozhodně nesedí tradovaná teze o údajném cimrmanovském neherectví, i filmové role dostával proměnlivé. Možná nejvýmluvněji to dokládá snímek Víta Olmera Jako jed z roku 1985, ojedinělý tím, že v něm Svěrák ztvárnil hlavní roli, a přitom nebyl autorem scénáře.
Svěrák jistě není herecký chameleon, neproměňuje se na plátně k nepoznání – ona důvěrně známá tvář i snadno vybavitelný hlas však dokážou nést mnohem víc než vrozený entuziasmus onoho vousatého muže s image obrozeneckého kantora, na jaký jsme zvyklí asi nejčastěji. V případě Olmerova filmu je to především hodně hořkosti a životní deziluze.
Sobotní oslava
Zdeněk Svěrák oslaví devadesátiny tuto sobotu 28. března symbolicky v Divadle Járy Cimrmana, s nímž je spjatý od 60. let minulého století. Slavnostní večer bude díky přímému přenosu Českého rozhlasu Radiožurnálu současně promítat více než stovka kin po republice. Program se mimo jiné vrátí k počátkům Svěrákovy tvorby v improvizované nealkoholické vinárně U Pavouka, se kterou v 60. letech vystudovaný učitel v rozhlase začínal. Právě v tomto pořadu se zrodila fiktivní postava génia Járy Cimrmana.
Ostatní Svěrákovy hlavní filmové role jsou autorské – a po roce 1989 také výhradně v režii syna, Jana Svěráka. Není jich po revoluci vlastně ani moc: všehovšudy šest. Patří mezi ně oscarový Kolja či dnes už rovněž zlidovělé Vratné lahve, ale stejně je to překvapivě málo. Snad škoda, že se Svěrákův zřejmý herecký talent v pozdějších letech nerozvíjel také v jiných autorských a režijních projektech. Práce měl ale dost v jiných oblastech, včetně charity.
Svěrákův život by vydal na knihu. Už samotný objem jeho díla, které tvoří divadelní inscenace, filmy, písničky, knihy pro děti i pro dospělé, je ohromující. Snad každý si v něm vybere, každý si přijde na své. Nejspíš to opravdu je onen „národní poklad“ – anebo pokladnice, která toho v sobě nese hodně z posledních více než 60 let českého kulturního a společenského života.
Nakonec nejspíš nemůže být nic výmluvnější než fakt, že tomuto konkrétnímu oslavenci může celá země popřát narozeninovou písní, kterou oslavenec sám napsal. A vskutku: Dobré je, že jste na světě!
