Ošklivý karambol pokazil nejen olympiádu. Zpověď české lyžařské jedničky

Bum!

Ten chlápek se složil přímo přede mnou, už jsem nestihl zareagovat. Snad nebyl ani lyžař, možná sdruženář. Aspoň na závodech Světového poháru jsem ho nikdy neviděl.

V závěrečném sjezdu na okruhu v polární finské Ruce člověk jede šílenou rychlostí. Sedmdesátkou, možná i víc. Pokud někdo lehne, nemáš šanci uhnout. Tenkrát jsem ho nabral já.

Srážka, krátký přelet, tvrdý dopad. Nejvíc to odnesla brada, kterou jsem narazil do země. A zuby, děsně to bolelo.

Kupodivu lyže s holemi zůstaly celé. Postavil jsem se a jel dál. Pomlácené tělo se ozývalo, ale dalo se to přežít. Dokončil jsem trénink a myslel, že jsem to zvládl ve zdraví.

Omyl.

První varovný signál se dostavil za několik dní, při startu Světového poháru. Oba úvodní závody se mi hrubě nepovedly. Na klasické desítce jsem obsadil 53. příčku, v kvalifikaci sprintu dokonce 61. Bylo to výrazně pod mé možnosti.

Na dvacítku s hromadným startem jsem se upínal s tím, že chci všechno napravit. Ale už při rozcvičení se mi udělalo blbě. Hlava se motala, měl jsem takové divné stavy… Zkrátka, museli jsme to skrečovat.

Takhle jsem si začátek sezony rozhodně nepředstavoval.

Ale vůbec by mě nenapadlo, že za vším stojí onen pád.

Vrátil jsem se domů a nejprve šel k zubaři. Až potom jsem začal řešit zbytek. Tehdy vyšlo najevo, že jsem utrpěl otřes mozku. Snad lehčí, ale přece jen otřes.

To mi opravdu zatrnulo. Do začátku olympiády zbývaly dva měsíce a já byl najednou marod. Celé čtyři roky jsem dřel jako mezek, abych odjel do Itálie v co nejlepší formě. A teď tohle.

To je teda pech.

Navíc letní příprava se mi opravdu povedla. Kolikrát jsem šel v trénincích přes závit. Už jsem nemohl, pomalu jsem plival krev. Ale nedal jsem se.

Šel jsem zas a znova. Nadoraz.

Hnala mě právě vidina olympijských her. Cítil jsem, že by to mohlo být dobré.

Forma měla gradovat ve správný čas. S osobním koučem jsme to už měli vyzkoušené. Loni na mistrovství světa, kde jsem byl ve sprintu klasickou technikou pátý. I předtím.

Tohle jsme ale předpovědět nemohli.

Fakt pech. Hrozný. Neskutečný.

Nikdy nevíme, co by bylo, kdyby… Život neumí podmiňovací způsob. Činíme se, jak to považujeme za správné tady a teď. Všechno ostatní jsou jen domněnky.

Po stanovení diagnózy jsem vlastně měl dvě možnosti. Buď si dopřát delší pauzu, nebo se pokusit restartovat hned. Po domluvě s lékařem a s vědomím blížící se olympiády jsme zvolili druhou variantu. Už za dva týdny po úrazu jsem závodil na Světovém poháru.

Doteď nevím, jestli to nebyla chyba. Některé dny jsem ani nemohl vstát z postele. Ale měl jsem z léta dobře natrénováno a věřil jsem, že dokážu tělo nastartovat.

Faktem je, že se to nepodařilo. Únava centrální nervové soustavy, jak to diagnostikovali doktoři, ani s časem nezmizela. Prostě jednotka, která řídí tělo, najednou přestala fungovat správně.

Celou sezonu to bylo střídavě oblačno. Spíš tedy oblačno.

Vyjasnilo se snad jen jednou. To jsem na pětce v Toblachu během Tour de Ski finišoval šestý. Ale upřímně, bylo to hodně o štěstí. Zkoušel se nový formát, kdy závod byl rozdělen na několik rozjížděk. Měl jsem kliku na soupeře, jelo se vysoké tempo a v balíku se dobře spolupracovalo. Jinak jsem bral většinou dvacátá a třicátá místa.

Stejně dopadla i olympiáda. Tam jsem skončil nejlépe jedenáctý. To je vám šílený pocit, směs vzteku a zoufalství. Ulevíte si, ale nepomáhá to. Máte tisíc chutí všechno zahodit, rozdupat lyže s holemi na cimprcampr.

Proč? Proboha, proč?

Zaměřoval jsem se na olympiádu dlouhé čtyři roky, obětoval jsem neskutečné množství času a úsilí. Strašně jsem se těšil. A teď mě potká tohle. Pitomá srážka ještě před startem sezony mě připraví o všechno.

Ošidil jsem snad něco? Nebyl jsem dost důkladný a svědomitý?

Bylo to ke vzteku a k pláči zároveň. Ale snažil jsem se nebláznit. Považuju se za silného člověka, kterého jen tak něco nerozhodí. Mám už taky leccos za sebou. Navíc nechci dávat průchod negativním emocím. Snažím se za všech okolností zůstat pozitivní.

Olympiáda se mi nepovedla, naopak se zadařilo Jiřímu Tužovi. Můj 21letý parťák senzačně skončil pátý ve sprintu. Strašně mu to přeju, je to perfektní kluk a výborný lyžař. Je velmi talentovaný a má všechno před sebou.

Ale nemůžu nepřiznat, že otravným červíčkem mě nahlodávala stále stejná myšlenka.

Proč ne já?

Vrcholový sport je založen na velkých ambicích a touze být nejlepším. Dobrá, aspoň jedním z nejlepších. Pokud tohle v sobě nemáte, stěží můžete podstoupit celou tu dřinu. Proto jsem si musel neustále klást jednoduchou otázku: Copak si to nezasloužím?

Nevím, nemám na to odpověď. A jak říkám, nechci se pořád otáčet zpět. Spíš se snažím dívat dopředu.

Co bude dál? Zatím to nemůžu přesně říct. Jasné je, že chci pokračovat. Nešťastná poslední sezona mě od lyžování neodradila.

Na pořadu dne je spíš otázka, jak to celé bude. Cítím, že bych měl v přípravě něco změnit. Silně uvažuju nad tím, abych začal trénovat v cizině. Bylo to ve hře už před několika lety. Tehdy jsem ale ještě zůstal v Česku. Chtěl jsem pomoct vybudovat dobrý systém a položit správné základy. Teď už je asi na čase jít dál.

Bude hodně záležet na změnách, které se udají na lyžařském svazu. Ale líbí se mi cesta ženské jedničky Katky Janatové. Ta už dlouhodobě trénuje v Norsku a je velmi spokojená. Hodně jsme s ní to probírali, inspiruje mě to. Neupínám se jenom k Norsku. Dokážu si představit pobyt i v jiných zemích.

Přemýšlím o tom velmi intenzivně. O to víc, že před několika dny ukončil kariéru reprezentační kolega Adam Fellner. Je jen o tři roky starší než já, hodně jsme toho spolu zažili. Oba patříme ke generaci, které velmi uškodil špatný systém, svého času nastavený v českém lyžování. Jeho loučení mě zasáhlo, bylo to dojemné a trochu trpké.

Zároveň jsem si ještě jednou uvědomil, jak je sportovní život krátký. Už také nejsem žádný mladík, v říjnu mi bude třicet. Nechci odcházet s pocitem, že jsem se nerealizoval v plné míře. Mám ambice a chci je naplnit.

Rozhodnutí, které stojí přede mnou, není jednoduché. Může ovlivnit kariéru na léta dopředu. Proto ho musím učinit svědomitě, v nejlepším uvážení. Ať ta letošní zpackaná sezona s nepovedenou olympiádou přece jen pro něco bude.