Svědci se „spletli“, nevinný za to zaplatil. Soudce vysvětluje rozhodnutí

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Případ Václava Bejčka z pražského Břevnova vypadá jako učebnicový omyl justice. Nevinný člověk byl na základě lživého tvrzení sousedů obviněn, že v červnu 2019 sekerou zničil zařízení na jejich střeše - a přestože byl záhy zproštěn obžaloby, v dalších letech ho soud odsoudil k finanční náhradě těm, kteří ho označili za viníka.

Celý případ rozplétá třídílná podcastová série Sousedi z investigativního pořadu Ve stínu.

„Tohle je opravdu sedm let hrůzy. Odnesl jsem to zdravotně a vzalo mi to veškeré iluze – ne o sousedech, ale o našem soudním systému,“ říká Václav Bejček.

Jak jsme ukázali v sérii Sousedi, klíčovou roli pro policii, státního zástupce i soudkyni sehrála sebejistá svědectví, která ale neodpovídala realitě.

„Jsem si naprosto jistá, že to byl pan Bejček. Vidím dobře, viděla jsem mu přímo do očí,“ tvrdila původně sousedka Eva Pilátová. Její rodina měla s Bejčkovou rodinou v uplynulých desetiletích řadu konfliktů, často řešených i na úřadech.

Václav Bejček se odmítal smířit s tím, že soud skončí jeho osvobozením a pak všichni odejdou spokojeně domů. Trval na tom, aby sousedka a její zeť byli za křivé obvinění potrestáni.

Policie je nejdříve obvinila a soud prvního stupně je odsoudil k podmínce. Oni se ale odvolali a u Městského soudu v Praze o případu rozhodoval senát vedený Liborem Vávrou, mimochodem prezidentem Soudcovské unie. A dospěl k závěru, že Pilátové a jejímu zeti nelze prokázat úmysl souseda Bejčka poškodit – a zprostil je obžaloby.

V následujícím řízení o náhradu škody se tak Bejček ocitl v jasné nevýhodě. Vše nakonec skončilo tak, že Pilátová a zeť mu nemusejí hradit nic, naopak on musel zaplatit jim přes 90 tisíc korun za to, že je – obrazně řečeno - tahal po soudech a oni kvůli tomu měli výdaje na právníky.

„Samozřejmě, z pohledu pana Bejčka je to opravdu smutný příběh, ale já jsem pořád přesvědčený, že my jsme rozhodli dobře, protože my jsme prostě měli pochybnosti o tom, jestli ti sousedi úmyslně lhali,“ říká tři a půl roku po vynesení rozsudku soudce Libor Vávra.

Jakou váhu pro celý případ mělo tvrzení sousedů, že „jsou si naprosto jistí“ vinou pana Bejčka? Proč se Městský soud v této kauze odchýlil od běžné praxe a postavil se proti rozsudku soudu nižšího stupně? A může být rozhodnutí právně korektní a přesto působit nespravedlivě?

Odpovědi Libora Vávry přinášíme v následujícím rozhovoru.

O případu sousedů pana Bejčka jste na Městském soudu rozhodovali na podzim 2022. Jak na něj vzpomínáte? Byl pro vás něčím výjimečný?

Po skutkové stránce to byl poměrně banální sousedský spor, který se postupně vyhrotil a přerostl do dvou trestních řízení - nejdřív proti panu Bejčkovi, potom proti těm dvěma sousedům. Zajímavý pro mě byl spíš procesně. Není tak časté, aby odvolací soud dospěl k opačnému závěru než soud prvního stupně a obžalované zprostil, přestože předtím byla vina shledána prokázanou.

To znamená, že jste se museli výrazně odchýlit od soudkyně na Praze 6, pokud jde o hodnocení důkazů…

Ano, ale je potřeba říct, že odvolací soud nerozhoduje jako jednotlivec. Jsme tříčlenný senát a rozhodujeme hlasováním. V případech, které nejsou úplně jednoduché, se nad nimi společně bavíme, analyzujeme důkazy a případně dokazování doplňujeme. V tomto případě jsme dokazování doplnili - myslím, že jsme vyslechli například stavbyvedoucího, který měl k věci vztah (i on byl nepřímým svědkem řádění na střeše domu Evy Pilátové v červnu 2019, nicméně že by šlo o souseda Václava Bejčka, si nebyl jistý, pozn. red.) - a na základě toho jsme dospěli k jinému závěru.

Klíčová otázka, kterou řešil váš soud, byla, jestli šlo ze strany svědků o křivé obvinění. Sousedé tvrdili, že pana Bejčka viděli na vlastní oči a byli si jistí. Na základě jejich výpovědi byl na začátku stíhán a odsouzen trestním příkazem. Jak jste mohli dojít k tomu, že se trestného činu nedopustili?

To je právě ten zásadní rozdíl. Nestačí, že se někdo mýlí nebo že jeho výpověď není pravdivá. U trestného činu křivého obvinění musíte prokázat úmysl, tedy že ten člověk vědomě lhal s cílem přivodit druhému trestní stíhání. My jsme měli pochybnosti o tom, že takový úmysl byl prokázán. A pokud takové pochybnosti máte, musíte rozhodnout ve prospěch obžalovaného.

Zkuste to prosím vysvětlit tak, aby tomu rozuměl laik. Jak je možné, že člověk byl na základě těchto svědectví stíhán a dokonce odsouzen - a přesto jste dospěli k závěru, že ti svědci nespáchali křivé obvinění? Jak to jde dohromady?

Dohromady to jde právě kvůli principu, na kterém stojí trestní právo. To není systém, kde platí jednoduché ano-ne. Vždy tam existuje zásada „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“.

Upřímně řečeno, nebýt toho mobilního telefonu, který pomohl prokázat alibi pana Bejčka (prokázal, že v době činu byl Bejček 70 kilometrů daleko, pozn. red.), jsem na pochybách, jak by dopadl v tom prvním řízení. Proti němu totiž stála svědectví těch lidí. A podobná situace nastala i u nás - jen obráceně. My jsme posuzovali, jestli ti svědci jednali úmyslně. A dospěli jsme k tomu, že o tom máme pochybnosti. A v takové chvíli musíte rozhodnout v jejich prospěch.

Ti svědci ale proti panu Bejčkovi nevypovídali opatrně, neříkali „myslíme si“, říkali „jsme si jisti, viděli jsme mu do obličeje, byl to pan Bejček“. A to i když se jich u soudu ptali, jestli se nemohli splést.

Ano, ale i to může být důsledek omylu. Lidská paměť a vnímání fungují tak, že si člověk může vytvořit velmi silné přesvědčení o něčem, co ve skutečnosti nevnímal přímo. Z toho, co si vybavuji, tam hrálo roli i to, že vycházeli z informací z okolí - například z toho, co křičeli ti dělníci na střeše: „Problém se sousedem.“ A takové informace se pak mohou v mysli člověka „přetavit“ do pocitu vlastní jistoty.

Soud prvního stupně dospěl k opačnému závěru, tedy že vzhledem k vyhroceným sousedským vztahům měli motiv a jednali minimálně v nepřímém úmyslu Bejčkovi uškodit.

Ano, to je rozdíl v hodnocení důkazů. Soud prvního stupně to vyhodnotil tak, že motiv a úmysl dovodit lze. My jsme dospěli k závěru, že tam zůstávají pochybnosti. A v trestním právu platí, že pokud pochybnosti existují, nelze uznat vinu.

Dnes už víme, že se v roce 2024, pět let po činu, přihlásil skutečný pachatel. Byl jím další soused, z domu vedle pana Bejčka. Je o hlavu menší než pan Bejček, na rozdíl od pana Bejčka nemá knír, mluví jinak… Zkrátka těžko si jde ty dva lidi splést. Nemění to zpětně pohled na vaše rozhodnutí?

Samozřejmě, že když máte k dispozici nové informace, které tehdy nebyly známé, tak se na ten případ díváte jinak. Ale soud rozhoduje vždy jen na základě důkazů, které má v danou chvíli k dispozici. My jsme tehdy rozhodovali podle toho, co bylo ve spise. A z toho pohledu jsem přesvědčený, že jsme rozhodli správně.

Výsledek celého případu působí velmi tvrdě. Pan Bejček byl stíhán, měl zdravotní i finanční problémy a nakonec v civilním řízení ještě musel platit náklady těm, kteří ho obvinili. Jak si to má veřejnost vysvětlit?

Z hlediska výsledku je to bezpochyby smutný příběh. To říkám naprosto otevřeně. Ale je potřeba rozlišovat mezi trestním a civilním právem. Trestní soud musí zprostit, pokud má pochybnosti o vině. Civilní soud naopak rozhoduje podle toho, kdo unese důkazní břemeno. To jsou dva odlišné systémy, které mohou vést k odlišným výsledkům.

A neměl váš rozsudek o jejich zproštění obžaloby zásadní vliv na to, jak dopadl civilní spor?

Trestní soud nerozhoduje s ohledem na to, jak dopadne případné civilní řízení. My posuzujeme konkrétní trestní odpovědnost konkrétních lidí. Nemůžete odsoudit někoho jen proto, aby to „lépe vyšlo“ v jiné oblasti práva. To by bylo popřením základních principů trestního řízení.

Výsledek je takový, že poškozený člověk nakonec platí těm, kteří ho dostali do problémů a před soud. Není to selhání systému?

Je to situace, která působí velmi nešťastně. Ale soudce nemůže rozhodovat podle výsledku příběhu. Musí rozhodovat podle důkazů a zákonných pravidel. A jedno z těch pravidel je, že v pochybnostech se rozhoduje ve prospěch obžalovaného.

Co byste dnes vzkázal panu Bejčkovi, který má pocit, že systém spravedlnosti v jeho případě selhal?

Rozumím tomu, že z jeho pohledu je ten výsledek těžko přijatelný. Ale my jsme rozhodovali v konkrétní chvíli, s konkrétními důkazy. Z pohledu pana Bejčka to určitě nepůsobí jako spravedlivý výsledek. To chápu. Na druhou stranu je důležité vysvětlovat, že spravedlnost v trestním právu není o tom, jak příběh dopadne, ale o tom, zda je vina prokázána bez pochybností.