Recenze: Krasobruslař Nepela podruhé. Filmu Šampión chybí jasná vize

Je to zvláštní pocit. Už podruhé v krátké době sledujeme radostné scény ze zimní olympiády v japonském Sapporu z roku 1972. A opět pokračují dosti smutně.

Devatenáctiletý Ondrej Nepela, který se tehdy stal krasobruslařským olympijským vítězem, inspiroval hned dva tvůrce. Po loňském Nepelovi tento čtvrtek do distribuce vstupuje další celovečerní hraný film nazvaný Šampión.

Obě díla spojuje, že nezachycují talent, dřinu, vítězství ani další aspekty zdobící běžné počiny o sportovních úspěších. Vykreslují spíše nevlídné společensko-politické normalizační klima, které přinutilo jednoho mladíka, aby se vzdal svých tužeb a jednal podle rozkazů strany. Na rozdíl od loňského debutu Gregora Valentoviče však režisér Šampióna Jakub Červenka nenatočil moc podnětný snímek.

Novinka se odehrává v krátkém časovém úseku během mistrovství světa v Bratislavě roku 1973. Ve zkratce ukazuje politické tlaky, které režim vyvíjel na Nepelu a jeho trenérku, aby zde reprezentoval. Krasobruslařský talent přitom touží po něčem jiném: vystupovat v Německu s populární lední show Holiday on Ice. S účastí na mistrovství souhlasí jen pod podmínkou, že ho poté pustí do ciziny. Ale tím nátlak nekončí.

Jakub Červenka se většinu kariéry věnoval videoklipům a reklamě. Jako svůj režijní debut pak natočil čistě konverzační, v mnoha ohledech pozoruhodné drama Hovory s TGM podle scénáře Pavla Kosatíka. Nyní snímek napsal sám s Ninou Morgenstein. A také se v něm – bohužel – snaží většinu podstatného sdělit pomocí dialogů.

Loňský Nepela stál na výjimečném výkonu Josefa Trojana, který se kvůli roli nejen naučil bruslit, ale především se ponořil do nitra plachého, introvertního hrdiny, jenž byl sice idolem dívčích a ženských srdcí, ale sám společnost příliš nevyhledával. Jemné melodrama pozvolna budovalo chmurnou atmosféru tím, že sledovalo protagonistu s vrstevníky v prostředích stísněných bytů a barů na delší ploše několika měsíců. Diváci mohli proniknout do protagonistovy nešťastné povahy.

Nepela čelil mnoha neporozuměním, byl gay a toužil se věnovat krasobruslení v té podobě, v níž může projevit svou spíše jemnou povahu, tvořivě si hrát s výběrem písní i kostýmů, nikoli cvičit podle představ konzervativních rozhodčích v unylém hnědém mundúru.

Červenkův snímek sice tyto motivy načrtne, ale to je vše. Nijak hlouběji či tvořivěji s nimi nepracuje. Ať už jde o rozpory s trenérkou nebo její vlastní dilemata, jak moc pískat podle příkazů seshora, jde o pár ilustrativních momentů, navíc poněkud únavně akcentujících zlo komunistických pohůnků. Podobné povinně vyděračské scény už jsme viděli ve spoustě českých historických dramat z této doby.

Šampión působí jako zaměnitelný, neosobní film, což je o to smutnější, že chce vyprávět o osobní cestě za štěstím a za svobodou. Hrdinu potkáváme ve chvíli, kdy se dozvídá o smrti své nejbližší kamarádky a kolegyně Hany Maškové. Zatímco v prvním snímku scény s ní patřily k těm zásadním, tentokrát sotva pochopíme, o koho šlo.

Loňský film Nepela měl jasnou vizi, jeho režisér Valentovič zkusil natočit intimní melodrama, které zároveň lehce aktualizuje tento klasický žánr. Šampión oproti tomu působí spíše jako torzo.

Ani jeden snímek není oním strhujícím hollywoodským sportovním životopisem typu filmu Zátopek, byť Jakub Červenka se snaží o diváčtější tvar než jeho předchůdce. Výsledkem je ale pár dobových obrazů, k nimž hraje patřičný hudební podkres.

V obou snímcích samotné scény z ledu spíše absentují, jenže když už se objevily v Nepelovi, měly svou váhu. Stejně jako bylo zásadní použití písně Sweet Caroline od Neila Diamonda, která má jednak dodnes stálé místo na sportovištích celého světa od fotbalových stadionů po MMA haly, jednak hrála ve filmu Nepela důležitou roli coby drobný záblesk svobody v jinak sešněrovaném díle plném zmaru. Coby letmý sen o jiné podobě krasobruslení, jiném způsobu života.

Žádné podobné živé momenty z Červenkova Šampiona nesálají. Adam Kubala i Jana Nagyová jsou v ústředních rolích Nepely a jeho trenérky Hildy Múdre přesvědčiví, čistě řemeslně je snímek solidní. Ale scénář působí nedotaženě. Rozhodnutí vměstnat vše podstatné do pár dní šampionátu vede k uspěchanosti, samotné Nepelovo jednání, které je opakem sportovního drilu a disciplíny, nepůsobí tak přesvědčivě, jako když jsme ho sledovali v předchozím snímku dlouhé měsíce.

Šampión se nepokouší interpretovat a hledat vlastní cesty, spíše než historickou věrnost přináší pocit, že sledujeme oživlé encyklopedické heslo. Což je paradoxní vzhledem k rozhodnutí natočit jen pár klíčových dní z Nepelova života.

Je pozoruhodné, že osud sportovce, který se v Československu po konci kariéry a přesunu k profesionální lední show stal neviditelným, inspiroval hned dva tvůrce. Jen škoda, že druhý ze snímků o pohnutém osudu Ondreje Nepely není inspirativnější.