Článek
V manželství, kde je jeden z partnerů násilník nebo alkoholik, se to stává často: Oběť časem začne vinit za jeho excesy sebe.
„Kdybych přišel/přišla o pět minut dřív, nezmlátil/a by mě. Kdybych mlčel/a, nezmlátil/a by děti.“ Snaha uchlácholit útočníka zpravidla vede jen ke stupňování agrese. Řešením je tuto past prohlédnout a nabýt znovu sebeúcty. A pochopitelně se nechat rozvést.
Vztah Trumpovy vlády se zbytkem NATO stále více připomíná takový toxický svazek. Rozvod by ale znamenal tragédii pro společné dítě – svobodu Západu.
Jaká zrada?
Trumpovo tvrzení o údajné zradě Evropanů v jeho válce s Íránem představuje další z řady kopanců. A i nyní se v Evropě ozývají hlasy: Neudělali jsme chybu? Neměli jsme „do toho jít s Američany“, aby byl klid?
Odpověď je jednoduchá: Neměli. A klid by stejně nebyl.
Nechme najindy zákaz přeletů amerických letadel, využívání evropských základen a otázku, zda někteří evropští aktéři v tomto ohledu nemohli zvolit taktičtější přístup. Ponechme také najindy, jestli oblíbená věta „toto není naše válka“ sedí ve chvíli, kdy Írán v rozporu s mezinárodním právem atakuje námořní trasy a s nimi i životní zájmy Evropy.
Nyní je řeč o Trumpově snaze natlačit Evropany do toho, co sám nedokázal – aby silou svých flotil otevřeli zablokovaný Hormuzský průliv. To by nevyhnutelně znamenalo zatáhnout je do války, o jejímž spuštění se Trump neobtěžoval Evropany ani informovat. A to přesto, že se Evropa v důsledku války může „těšit“ na další stagflační šok, tedy kombinaci vysokých cen, nízkých mezd a hlemýždího růstu.
A především není vůbec jasné, co Trump po evropských „zbabělcích“ vlastně chtěl. Jeho tvrzení, že otevření Hormuzu je „jednoduchý vojenský manévr“, je čirý nesmysl.
Jak by evropská akce měla vypadat? Proč ji neprovedlo mocné americké loďstvo, když jde vlastně o procházku růžovou zahradou? Navíc americké přípravy na útok na Írán trvaly několik měsíců. Jak by měly evropské armády zareagovat dost rychle na to, aby akce vůbec měla smysl?
NATO zombie
Nesmyslnost Trumpových požadavků ale nic nemění na tom, že íránská epizoda strhla NATO, skoro 80 let pilíř svobodného světa, do hluboké krize. Trump prohlásil, že „naprosto vážně“ uvažuje o vystoupení z Aliance, kterou on, stejně jako Vladimir Putin (!), vnímá jako „papírového tygra“.
Nikdo neví, jestli by se do podobných problémů transatlantické spojenectví nedostalo tak jako tak – ze zjevných důvodů. Je těžké vysvětlovat jeho obranný charakter člověku, kterého text spojenecké smlouvy nezajímá a který tápe i v samotné otázce, kdo členem Aliance je a kdo není.
Je těžké také přesvědčit o významu spojenectví někoho, kdo projevuje naprostou neznalost evropské role v NATO. A kdo, byť sám uniformu nikdy neoblékl, bezostyšně hanobí oběti vojáků, kteří krváceli po boku Američanů v Afghánistánu a jinde. Včetně těch českých.
Je těžké dostat na svou stranu někoho, kdo má kolem sebe lidi s hlubokou záští vůči Evropě. Chcete příklad? Těžko by se na kontinentu našlo duo zkorumpovanějších a na ruskou pupeční šňůru tak úzce napojených politiků, jako jsou maďarský premiér Viktor Orbán a prezident Republiky srbské Milorad Dodik. V rozmezí několika hodin poctil Orbána návštěvou americký prezident J. D. Vance a Dodika prezidentův nejstarší syn Donald. A oba přitom hřímali proti údajnému zlořádu jménem Evropská unie.
Můžeme se utěšovat, že o americkém vystoupení z NATO nemůže Trump rozhodnout stejně impulzivně, jako se rozhodl pomocí bomb změnit režim v Íránu. Potřeboval by k tomu podporu Kongresu.
Jenže NATO může zemřít na úbytě i bez tohoto formálního kroku. Jeho fungování závisí na tom, zda protivníci uvěří, že stále platí článek 5, tedy že útok na jednoho je útok na všechny.
Povolal by nyní Trump americké vojáky do boje, pokud by Rusko zaútočilo na Pobaltí? Riskoval by střet s jadernou velmocí kvůli Evropě, kterou viní z vlastního selhání při útoku na Írán? Po jeho slovech „Naučte se bojovat za sebe, USA už vám nebudou pomáhat, jako jste vy nepomohli nám“ o tom můžeme pochybovat. A především o tom může pochybovat Putin.
Další vyhrocení je přitom dost možná na cestě. Sám Trump přiznal, že zásadním podnětem jeho nechuti k NATO bylo dánské odmítnutí předat mu část svého suverénního území, tedy Grónsko. A v posledních dnech několikrát naznačil, že stále sní sen o územní expanzi v Arktidě.
Rutteho cesta do Canossy
Zdálo by se, že Evropané nemají jinou volbu než na Trumpovu pomoc už nespoléhat.
Jenže i v případě útěku z toxického manželství platí, že postavit se na vlastní nohy znamená také ochotu nést odpovědnost za sebe sama. A tu Evropa už dlouho neprojevuje.
Nejde jen o nezodpovědné čerpání „mírové dividendy“ v minulých desetiletích, během kterých politici evropské armády takřka vyhladověli k smrti. Ani čtyři roky po začátku ruské invaze na Ukrajinu znovuvyzbrojování evropských států zdaleka nedospělo tak daleko, aby se Evropané bez Američanů obešli. I přes částečné zlepšení stále chybí ochota za svou obranu platit, když peníze jsou potřeba „pro naše lidi, aby žili déle“ – občané Česka o tom za současné vlády věcí víc než kdokoliv jiný.
Chybí technika, chybí koordinace zbrojní výroby, chybí logistika, chybí zpravodajské schopnosti, chybí vůle zavádět povinnou vojenskou službu. Francie chce sice rozšiřovat svůj jaderný arzenál. Ten však i tak bude představovat jen zlomek amerického jaderného deštníku nad starým kontinentem.„Bude trvat ještě několik let, než se Evropané dokážou ubránit Rusku,“ varuje bývalý velvyslanec USA při NATO Ivo Daalder.
Za těchto okolností je pochopitelná cesta šéfa Aliance Marka Rutteho. Ten ve středu vyrazil do Washingtonu za Trumpem hasit už několikátý požár, který mu do cesty postavila jeho funkce.
Rutte zahrnul amerického prezidenta obvyklou vlnou lichotek. Je otázkou, do jaké míry z něj mluvila upřímnost a do jaké míry taktika, když například tvrdil, že „obdivuje Trumpovy vůdčí schopnosti“ a že „naprosto chápe jeho zklamání z některých členů NATO“.
Možná se Ruttemu podaří Trumpa načas uchlácholit. Jak ale víme, metoda lichocení na něj funguje zpravidla jen dočasně. Doufat v přežití NATO Evropa může. Postavit se na vlastní nohy ale tak jako tak musí. S Trumpem i bez něj.
















