Článek
Viceprezident J. D. Vance přivezl do Budapešti předvolební podporu Viktoru Orbánovi. Sice ve vychvalování maďarského premiéra nezašel tak daleko jako nedávno Petr Macinka. Zato se jedná o ústavního činitele číslo dva Spojených států amerických, který vážil cestu přes půl zeměkoule i ve chvíli, kdy jeho šéf hrozil zničením íránské civilizace (sic!).
Tím spíš Vanceova slova a Vanceova přítomnost na pódiu Orbánova mítinku vyznívají takřka osudově: jako, že tady jde „o všechno“, a to nejen veteránu Orbánovi, ale pocitově tak trochu i nám, Američanům, respektive MAGA-Američanům. Takové má být sdělení, které mobilizuje voliče téhle části politického spektra.
Že jde o všechno, se před volbami tváří skoro každá relevantní strana a každý relevantní politik, u nás naposledy Petr Fiala vloni. Poselství, že jde o všechno, je nerozpojitelné od tíživé obavy, co se stane, když prohrajeme a to „všechno“ získá soupeř. Jestli jde o všechno, zároveň sílí znepokojení z toho, co by mohlo přijít.
Z takového nastavení, které je v demokratických volbách mnohem nápadnější než dřív, dokážou dnes nejlépe těžit právě politici, jako je Vance, Orbán, Robert Fico. Protože si nejen předávají vzájemnou podporu, ale také sdílejí vzkaz voličům, že údajné ohrožení vnímají stejně a že údajný nepřítel je nebezpečím pro hospodářskou nebo kulturní podstatu „jejich“ národů.
Na sdíleném pocitu ohrožení svou politiku stavějí. To propůjčuje větší bonitu i budapešťské předvolební návštěvě představitele nejsilnější velmoci světa.
Západní státníci jezdívali na východ za spřátelenými politiky odjakživa, jen se to nebralo tak osudově. Když kupříkladu v roce 2006 dorazil do Prahy za premiérem Jiřím Paroubkem premiér Tony Blair a přivezl mu oranžový předvolební double-decker, zvláštní poprask to nezpůsobilo. Paroubek pak volby stejně prohrál.
Časy se změnily a změna je odvozená od dvou volebních triumfů Donalda Trumpa. Relativní mírumilovnost - ačkoli kampaň 2006 nám rozhodně mírumilovná nepřipadala - vystřídal spektákl zápasů o osud, o identitu.
Trump při něm používá moc doma i ve světě způsobem, vedle kterého by někdejší „buldozer“ Paroubek působil jako dětská tříkolka. I díky tomu se mu daří šířit dojem, že nejen v Americe jde ve volbách jakoby stále o totéž: o všechno, o zastavení katastrofy ve jménu naší věci, o kulturní přežití. Bývá to vlivný a často úspěšně inscenovaný příběh.
Masaryk po první světové válce soudil, že svět jde doleva. Trump a jeho epigoni nastolují dojem, že svět jde za nimi, že je to nevyhnutelný, až osudový trend. Pokud jsou u moci, začínají se tvářit, jako by to mělo být plus mínus navždycky, protože každá změna by nevyhnutelně byla k horšímu. Pro liberální demokracii je to nebezpečí.
J. D. Vance vychází z logiky, že v maďarských volbách jde de facto o totéž, o co v těch amerických - protože tomu, co je hrozbou, přeci rozumíme stejně. Tím pádem mu nedělá problém přehlédnout jako krajinu postulát o „vnitřních záležitostech“ cizí země, do kterých se nesluší zasahovat. Takže žádné žinýrování, jsme na jedné politické lodi - a jde o všechno.
„Postavíte se proti byrokratům v Bruselu? Postavíte se za západní civilizaci? Postavíte se za svobodu, pravdu a Boha našich otců? Pak, moji přátelé, jděte k volbám a postavte se za Viktora Orbána!“ mobilizuje americký viceprezident maďarské voliče, kterých teď podle maďarských průzkumů stojí za maďarským premiérem menšina. Vance na maďarské půdě vzývá západní civilizaci a Boha našich otců, a to vše převedeno do volby vládního kandidáta. Je to dobrý příklad neomalenosti, rozhodujícího úkazu Trumpova prezidentství.
Vance přitom jedním dechem obviňuje „bruselské byrokraty“ z „hanebného zasahování“ do maďarských voleb tím, že se pokusili poškodit maďarskou ekonomiku a energetickou nezávislost. Ano, tak zní Orbánův příběh - ale když ho v předvolební Budapešti s Orbánem po boku vykládá viceprezident USA, žádá po nás, abychom místo hrábí viděli lokomotivu. To už je příliš.
Českému pohledu člena Evropské unie a NATO se neodbytně připomíná otázka i odpověď: Tohle jsou naši spojenci? Ano.
Kdyby se v nějakém paralelním vesmíru střídali zahraniční politici s vášnivou podporou u Orbánova rivala Magyara, pobouření v opačném táboře by bylo hlasitější. Vždyť vměšování se do vnitřních záležitostí je nepřijatelné - tedy pokud se do voleb nevměšují ti, se kterými sdílíme spektákl obav o identitu a své politické zájmy. Poselství nacionálních populistů odpovídá takovému sdílení lépe, uvědomují si to, a proto nejsou tak zdrženliví.
Viktor Orbán a zatím jeho Maďarsko jsou co do malování obrazu nepřítele extrémním příkladem: ale umíme si naruby představit, že by Ursula von der Leyenová a Volodymyr Zelenskyj vyrazili na volební mítink podporovat jakoukoli českou vládu? Bylo by to asi kontraproduktivní, ale hlavně by to nedávalo smysl v podstatě. Působilo by to neomaleně - jako něco, co se nehodí. Takhle rozdělovat svobodnou společnost v cizí zemi, to přece není slušné.
